Čtvrtek 30. března. Svátek má Arnošt.

Měnová reforma jako cesta k vymazání dluhů?

Globální ekonomika uvízla v problémech a vědci v pracovní studii Mezinárodního měnového fondu oprášili plán měnové reformy, navrhovaný před osmdesáti lety v době Velké hospodářské krize. V čem spočívá tento plán pro odstranění tíživých veřejných dluhů a předcházení hospodářským cyklům?

Boom střídaný krachem, posílený změnou ochoty úvěrovat

Náhlé zvýšení nebo naopak smrštění poskytnuté výše bankovních úvěrů vytváří značné výkyvy hospodářského cyklu. Když se daří a vládne optimismus, banky jsou více ochotné půjčovat, do ekonomiky proudí dodatečné peníze, poptávka sílí, dostavuje se růst. Všechno roste, je více peněz, více dlužníků ochotných nakupovat na dluh, roste počet kupujících a tržby, zisky i ceny rostou do nebes. Hypotéza svázanosti hospodářského cyklu s úvěrovým cyklem je znázorněna na Grafu 1.

Graf 1: Historie úvěrových cyklů Spojených států. Úvěrový impuls dá impuls spotřebě a investicím, boom je vystřídán propadem

chicago-reform

Zdroj: http://wirtschaftlichefreiheit.de/wordpress/bilder/husbc.png

Čím více banky půjčí, tím více peněz se do ekonomiky dostává, tím více zůstává lidem, firmám i státu, všichni mohou utrácet.  Bankovní systém ještě ve větší míře vytváří dodatečné žirové peníze, úvěrový cyklus je ve vzestupné fázi.

Více o vytváření žirových peněz „z ničeho“ čtěte v článku „Jak množství peněz ovlivňuje růst cen aktiv“.

Když naopak růst poleví, je méně těch, kteří by nakupovali na dluh, klesá poptávka, tržby i zisky, nastupuje pesimismus. Bankéři se s větším důrazem ptají, zda si ten který dlužník udrží práci, a vydělá na splátky, zda si podnikatel udrží tržby a pokryje splátky úvěrů a zda dlužníci dodrží závazky, i když bude nejhůř.

Jak banky začnou půjčovat obezřetněji, utáhnou kohoutky, objemy poskytnutých úvěrů klesají a klesá i množství žirových peněz (peněžní zásoba klesá). Čím méně banky půjčují, tím méně peněz je k dispozici, poklesnou tržby, stát vybírá méně na daních, klesají mzdy, všichni se snaží šetřit. Co jeden neutratí, jiný neutrží a nemůže vydat. Úvěrový cyklus, který je považován za významný zdroj kolísání hospodářského cyklu, se zase jednou naplnil.

Chicagský plán měnové reformy

Banky ovládají nabídku peněz, které jsou v ekonomice k dispozici, svou ochotou nebo neochotou půjčovat a tím pohání nebo naopak tlumí hospodářský cyklus. V době Velké deprese existoval plán měnové reformy, podporované mnoha věhlasnými ekonomy, která měla výše popsaným i dalším problémům předcházet.

Američtí ekonomové, například Henry Simons (1899 –1946) nebo Irving Fisher (1867 – 1947), pracovali na návrhu měnové reformy označovaném jako Chicagský plán. Systém soukromých bank vytvářejících žirové peníze by mohl být nahrazen systémem, ve kterém peníze vytváří stát. Bankám se vlastně zakazuje tvorba nových žirových peněz za účelem financování úvěru, kontrola růstu úvěrů může být mnohem přímější. Bankám v takovém systému není umožněno, aby prostřednictvím poskytování úvěrů a multiplikace vkladů vytvářely další žirové peníze.

Aby se předešlo inflačnímu znehodnocení měny, mohl by být růst peněžní zásoby například řízen prostřednictvím daného pravidla růstu peněžní nabídky. Růst nebo pokles peněžní zásoby by nemusel záviset na ochotě soukromých bank půjčovat, na základě zákonných regulí by mohla být peněžní zásoba zvyšována při hrozící deflaci nebo naopak snižována při hrozící inflaci. Celkové množství peněz by mohlo být dle potřeby přímo zvýšeno, a to i bez závislosti na ochotě dlužníků přijmout úvěry – šlo by předejít pasti likvidity.

Více o pasti likvidity v článku „Kvantitativní uvolňování: Lék, nebo past?

V návaznosti na tyto radikální úvahy k institucionální změně fungování měnového systému ve Spojených státech v době Velké hospodářské recese vznikala memoranda, usilovalo se o zrušení bankovního systému částečných rezerv a přechod na systém 100% krytí. Banky by v novém uspořádání neměly možnost „vytvářet peníze z ničeho“, stát by se zbavil dluhového břemene a ještě by odešel s přebytky.

Zacházení s penězi jako s vládním kapitálem, spíše než jako s vládním dluhem

Nově vydávané peníze, které by byly legálním platidlem, by nebyly dluhem vlády, vláda by naopak byla čistým věřitelem soukromého sektoru. Přechod ze systému soukromě vydávaných, na dluhu založených peněz na systém vládou vydávaných peněz by mohl proběhnout ve dvou krocích.

Nejprve by si banky vypůjčily nově emitované „státovky“ k obstarání rezerv potřebných k úplnému pokrytí spravovaných depozit. Ve druhém kroku by se jistina všech vládních výpůjček a všech bankovních úvěrů soukromému sektoru, s výjimkou investičních úvěrů, bilančně vykompenzovala vůči „státovkovému“ úvěru.

Vládní mocí by se poskytl „státovkový“ úvěr, tedy by se vydaly rezervní peníze (státovky) – vláda by se stala čistým věřitelem soukromého sektoru. Protože by si vláda mohla potřebné peníze „vytisknout“, stala by se čistým věřitelem soukromého sektoru. Veřejný dluh by byl nahrazen penězi vydanými státem, za ně by šlo od bank nakupovat dluhy privátního sektoru a snížit všeobecnou zadluženost.

Vládě po této reformě zůstává mnohem nižší, ve skutečnosti negativní, čistá dluhová zátěž. Státem vydané peníze by představovaly vlastní jmění (spíše než dluh), úrokové zatížení veřejných rozpočtů by kleslo. Další výhodou má být snížení reálných úrokových sazeb, jak se sníží čisté zadlužení, investoři budou nuceni požadovat nižší výnosy.

K čemu všemu by taková neortodoxní řešení mohla vést?

Pracovní studie MMF, která je předkládána jako pohled autorů, nikoliv jako názor či záměr MMF, uvádí několik výhod uvažované měnové reformy. Kromě zmírnění výkyvů v rámci hospodářského cyklu by systém úplných rezerv eliminoval runy na banky. Znepokojení střadatelé by neměli důvod vtrhnout do banky a žádat vyplacení svých vkladů, protože by věděli, že jejich vklady jsou kryty rezervami vládou vydaných peněz.

Žádný z těchto přínosů by ale nebyl na úkor užitečných funkcí privátního finančního systému. Soukromé finanční instituce by i nadále hrály klíčovou úlohu při poskytování platebního systému, umožňujícího efektivní alokaci kapitálu s ohledem na jeho produktivní použití. Soukromé finanční instituce by nadále zastávaly klíčovou roli při poskytování společensky užitečného úvěrování, které alokuje zdroje a podporuje reálnou investiční aktivitu.

Komerční banky by se ale staly čistě zprostředkovateli, kteří závisí na získání finančních prostředků získávaných zvnějšku a dodržení pravidla časové vazby zdrojů – krytí poskytnutých úvěrů nikoliv vklady na viděnou, ale vklady termínovanými. Aktiva bankovního systému by byla zásadně financována závazky, které se nemohou stát subjektem útoku na výběr vkladů. Financování nových bankovních úvěrů by se opíralo o půjčky stávajících státem vydaných peněz (vládních rezerv), ale zejména z úspor soukromého sektoru.

Banky by se mohly soustředit na zprostředkování úvěrů, rizika finanční nestability a morálního hazardusystému pojištění vkladů by pominula. Co by přestalo existovat, je bankovní emise peněz poskytováním úvěrů na základě iniciativy privátních institucí, situace kdy dodatečnou peněžní zásobu, nelze vytvořit bez dluhů.

Rizika, o kterých se moc nemluví

Navrhovaný systém je zavedením jisté alternativy státního monopolu na tvorbu peněz. Koncentrace a centralizace moci i kontroly nad peněžním systémem ovšem nemusí být bez rizik a může být například krokem k bankovnímu „socialismu“.

Bude-li se určování toho, které projekty a výdaje budou financovány, podobat systému přidělování státních zakázek a dotací, vzniká riziko nehospodárnosti, potenciální korupce a neproduktivního užití zdrojů. Ohlédnutím do historie lze ukázat nejeden případ, kdy se díky měnové reformě nebo inflaci podařilo maskovat ekonomické dopady válčení nebo nerozumného či špatného vládního hospodaření. I když třeba bylo reálné hospodářství na kolenou a reálné bohatství vyčerpáno, v nominálních hodnotách peněžního vyjádření leccos vypadalo dobře.

Vyčerpaný kapitál a reálné statky byly nahrazeny papírovými pohledávkami za státem a s časovým odstupem byla měnová inflace následována (hyper)inflací cenovou, popřípadě měnovou reformou – virtuální bohatství se rozplynulo. Peněžní systém se reformoval, úspory byly anulovány nebo přepočteny do nové měny, díky restartu se začalo s čistými registry.

Kvantitativní uvolňování považujete za:

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

4 komentáře: “Měnová reforma jako cesta k vymazání dluhů?”

  1. Kuzma napsal:

    No prima. Monopol kartelu státu, centrální banky a bank komerčních, monopol jediné legální fiat měny, nahradíme ještě tužším monopolem.
    Opravdu prima.
    Při pohledu na tyto zoufalé návrhy snažící se tomuto neživotaschpnému a amorálnímu systému protáhnout žívot ještě o pár měsíců či let, lze říci jedné: zlato, zlato, zlato, zlato, … a možná stříbro. Hlavně však fyzicky a hezky v zemi pod jabloní, kde je monopolní zloděj nenajde.

    Jak je možné, že lidi chápu škodlivost státního monopolu ve většině oblastí a v monetární zrovna ne? Jde snad o jakýsi ostrůvek, kde základní ekonomické zákony nepolatí? Kde neplatí morálnost svobody a amorálnost násilného donucení? Pochybuji…

  2. stas napsal:

    Clanek odhaluje autorovo absolutni nepochopeni fungovani ekonomiky a komicky svaluje vinu na jakesi „zle bankere“, kteri chteji vratit vic, nez pujcili. Komicky tak popira zakladni princip ekonomiky, v niz kazdy ekonomicky subjekt vzdy musi dokazat vygenerovat vetsi prijmy, nez jake ma vydaje. :)) Je faktem, ze ve financim svete existuje mnoho memravneho. Ale predstava, jak je uvedena, je naivni, protoze nenabizi zadnou realnou vizi (natoz scenar), jak ji pouzit, ani jak by mela fungovat.

    Zadluzeni vlad nevznika vinou „zlych bankeru“ a neschopnych ministru financi, ale zcela prirozene vyplyva z ekonomickych vztahu daneho ekonomickeho systemu (statu) v komplexnim smyslu, t.j. systemu ekonomiky vcetne prislusne demografie, legislativy, urovne technologie, zdravotni pece, zivotniho prostredi atd.. Zmeny, k nimz objektivne ve svete doslo behem posledniho stoleti, byly tak zasadni, ze je existujici ekonomicke paradigma von Bismarcka (v Evrope) a Hamiltona (v USA) jiz nedokaze absorbovat a vybratelne dane potrebne naklady nestaci pokryt. Proto staty upadaji do dluhu a nemaji nadeji se z nich vymanit bez kvalitativni zmeny. Protoze kvalitativni zmenu demografie lze dosahnout v podstate jedine valkou, kvalitativni zmenu vyvoje (technologie, vedy, delky zivota atd.) rizenim zamerne dosahnout nelze, zbyva jedina moznost, zmenit legislativu, t.j. existujici ekonomicke paradigma.

    Tohoto genialniho objevu, ktery se zcela jiste docka Nobelovy ceny, jiz lidstvo dosahlo pred nekolika lety a jeho autori Dymacek – Dymackova ho nazvali P3M (Paradigma 3. milenia). Popularne se da oznacit jako EKONOMIKA BEZ DANI. Nove paradigma bylo poprve oficialne predstaveno v Zeneve na zasedani jedne z Expertnich skupin Ekonomicke komise OSN pro Evropu a na jinych forech vcetne CR, ale doposud se neprosadilo. Ptate se jiste, proc. Zde jsou duvody (zjednodusene):

    1. Je natolik revolucni, ze jej ani ekonomicti experti nedokazou pochopit (jen maloktery to ale prizna)
    2. Je proti soucasnym zajmum financnich elit
    3. Je proti pohodli politickych a odborarskych bossu
    4. Je proti ekonomickym (kriminalnim) zajmum nekterych politickych a odborarskych kruhu
    5. Je proti zajmum stabilnich mocenskych elit, jejichz system profitu by zmenilo (kazda zmena je riziko) a nektere zisky odstrihlo.

    Na druhe strane jsou s nim spojeny objektivne existujici kvalitativni vyhody a prinosy, ktere by vytvorilo (zjednodusene):

    1. Jeho spravnost je matematicky dokazana
    2. Existuje scenar jeho okamziteho zavedeni v CR s dokoncemim behem nekolika let
    3. Vyrazne by zvysilo zivotni uroven obcanu CR
    4. Poskytlo by dostatek financi na cely verejny sektor (vzdelani, zdravotnictvi, obrana, bezpecnost, komunikace, doprava, duchody, socialnipomoc…)
    5. Podstatne by akcelerovalo rozvoj soukrome vyrobni sfery a sluzeb
    6. Odstranilo by vetsinu nezadoucich ekonomickych jevu (ekonomicka kriminalita)
    7. Zlepsilo by peci o zivotni prostredi
    8. Zlepsilo by socialni oblast (v sirsich souvislostech, t.j. vc. mezilidskych vztahu)
    9. Zpusobilo by navrat vetsiny firem z danovych raju
    10. Oddluzilo by CR behem nekolika (jednotek) let.
    11. atd. atd.

    Vsechny ceske parlamentni strany a vsichni vyznamni politici jsou o P3M informovani, ale vsichni do jednoho zajmy obcanu a CR ignoruji, zrejme z vyse uvedenych duvodu. Dokud se kvalitativni transformace a odkriminalizovani statu neujmou ve svem zajmu sami obcane, k zadne zmene pravdepodobne nedojde.

    • Jiří napsal:

      Autoři P3M nemohu být nikdy pochopeni žádním ekonomem. Autoři jsou zaslepení patrně svým pocitem (velmi falešným) dokonalého nápadu, že místo toho, aby si uvědomili, že to co napsali je skutečně „blábol“, tak raději napíšou, že ho zejména ekonomové nepochopili… Alibistické trochu egocentrické, ale holt trochu mi to připomnělo záznam o z telefonního hovoru zákaznice inženýrky jindry kačanové (dá se dohledat na youtube), která se vychválila do nebes, včetně manžela a dcer, byť je ze záznamu zřejmé, že asi moudrosti moc nepobrala.
      Zavést Ekonomiku bez daní, v pojetí P3M, by fungovat zcela jistě nemohlo… už jen proto, že celou podstatu nejsou autoři schopni vyjádřit na jednom listu papíru. I já jsem nepochopil, co v čem spočívá to kouzlo, pro které si to zaslouží nobelovu cenu… Asi proto, že jsem nejen ekonom… 😀

      • stas napsal:

        :-DDDD : I JA JSEM NEPOCHOPIL!!!! tAK TO JE FAKT ARGUMENT!! Jeden drobny postreh, projekt prosel auditem v OSN, prosel i na ministerstvu financi CR. To ze stavajici ekonomove vystudovani na Bismarckove principu to nemuzou pochopit je holy fakt, ale to neni chyba autoru, ale excelovych ekonomu

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *