Nepřekvapí, že se činí hlavně ČSSD: daňová „spravedlnost“ a redistribuce je konec konců výsostním tématem sociální demokracie všude ve světě; v ČR se k tomu nyní navíc přidává i nervozita z preferencí hnutí ministra financí, jak ilustruje mj. debata o tom, zda Bohumínská deklarace není 25 let po revoluci už přežitkem. Nepřekvapilo mě ani to, s jakou vehemencí se do těchto návrhů opřel každý od daňových expertů poradenských firem přes bývalé či současné ředitele firem až po analytiky bank. Nakonec právě oni by tímto plánem ČSSD určitě nezískali. Překvapilo mě jenom to, jak moc ideologických klišé se v této diskusi používá a jak ideologie válcuje racionální diskusi, a to na obou stranách daňové barikády.
Od politiků žádnou ekonomickou analýzu čekat nečekám, takže vyjádření, že táto změna posílá „celou zemi do chudoby“ (Kalousek) či že „daňová politika ČSSD zaměřená proti lidem se středními a vyššími příjmy je zcela chybná a jde proti aktivním lidem“ (Fiala) beru jako součást ideologického boje.
Ale tvrzení bývalého šéfa České Spořitelny P. Kysilky, že „lidé budou mít menší motivaci se vzdělávat a přijímat náročnější práci“, je už více přitažené za vlasy. Jakkoliv je to ve světle ekonomické teorie možná špatně, empirie neukazuje, že by při volbě svého vzdělání lidé do svých kalkulací (stále rozumnou) míru daňové progrese, kterou ČSSD navrhuje, intenzivně promítali.
T.Hunal z PWC zas míní, že daňový plán „může snížit atraktivitu Česka pro tuzemské i zahraniční špičkové odborníky, případně dále zvýšit náklady na jejich zaměstnání, protože budou po českých zaměstnavatelích požadovat vyšší hrubou mzdu“. Ignorujíc, že po růstu mezd volá kdekdo (odbory, vláda, dokonce i centrální banka) a že i světově sílí volání po redistribuci příjmů od kapitálu k práci, pohled do daňové databáze OECD odhalí, že u nás je zdanění vyšších příjmových skupin relativně mírně: např. průměrná daňová sazba bezdětné osoby s příjmem na úrovni 167% průměrné mzdy je u nás v rámci zemí OECD sedmá nejnižší.
Poukázání na relativně nízkou příjmovou nerovnost v ČR (David Marek, Lukáš Kovanda)jako na důvod, proč má zůstat daň neprogresivní, zase nebere v potaz to, že naše relativní příjmová rovnost není produktem daňového systému: míra daňové progrese (tj., růst daňového zatížení mezi 50% a 200% průměrného příjmu) je, zejména pro bezdětné poplatníky, v ČR velmi nízká. Jinými slovy, rozumně nastavený růst progrese může mít pozitivní efekt např. na dosažené vzdělání dětí z nižších příjmových rodin bez toho, aby došlo k distorzím v motivaci k práci vyšších příjmových skupin.
REKLAMA
Na druhé straně ČSSD svým plánem na vyšší zdanění bank, vyšších příjmových skupin a rozvrstvené zdanění korporací bez jakéhokoliv zdůvodnění toho, co je cílem dosáhnout, a se svou fixací toliko na zákonné sazby daně, do racionální debaty nikterak nepřispívá, resp. spíše ji znemožňuje. Z její komunikace je jasné, že nejde o nic jiné než o předvolební využívání lidské závisti. Jako výsměch působit, že když si do daňové kalkulačky spravedlivých daní na stránkách ČSSD zadáte příjem nad 101 tis. Kč, dočkáte se jenom lakonické hlášky o tom, že „patříte k 1% s nejvyššími příjmy“.
Jako první krok k rozumné debatě o daních je třeba nejprve identifikovat problémy. Z pohledu na daňový klín (rozdíl mezi čistým příjmem zaměstnance a náklady zaměstnavatele) je evidentní, že systém zdanění fyzický osob, ač relativně s nízkými daněmi, je velmi drahý na straně odvodové. Proč nediskutovat o změnách celého daňově-odvodového systému? Zadruhé, systém zdanění je extrémně nepřehledný, množství výjimek v daňovém zákoně je enormní a samotný zákon je extrémně komplikovaný. Za dvacet let se jeho délka nafoukla na šestinásobek a výjimky často nerozlišují podle příjmů. MF ČR má dle slibů letos představit zcela nový zákon o daních z příjmů, nicméně diskuse o něm je zatím nulová. A zatřetí, pokud je cílem ČSSD vyšší daňová spravedlnost, proč nenavrhuje vyšší využití (málo distorzních) majetkových daní? Já vím, protože volby.
Martin Lobotka, hlavní analytik Conseq Investment Management a.s.
