Předně je zřejmě pravdou, že devalvace mohla být opravdu podnícena slabšími čínskými daty, když zejména slábnoucí vývoz v kontextu deflačního prostředí nepůsobil dobře. A tak se oslabení vlastní měny hodí, zvláště v situaci, kdy sílu yuanu skrze fixní kurz k dolaru de facto řídil Fed. A ten se přitom chystá měnovou politiku utáhnout – tedy něco co čínská ekonomika a hlavně velmi zranitelný akciový a realitní trh nepotřebují. Zde je třeba si uvědomit, že vinou pevné vazby na dolar čínský juan v uplynulých kvartálech masivně posiloval oproti ostatním měnám – a nešlo zde přitom jen o euro, ale také o ostatní měny v regionu. Pokud by v této situaci čínská centrální banka dál držela neměnný pevný kurz na dolar, tak by jednak svoji měnu nechala zřejmě dále globálně posilovat a jednak by při aktuálním odlivu kapitálu ze země musela kurz bránit prodeji devizových rezerv. V obou případech se jedná o měnově restriktivní kroky, které jsou v situaci, kdy čínská ekonomika bojuje s deflací, zcela nelogické.
Znamená to tedy, že Číňané kurz pustí a dopřejí ekonomice úlevu skrze masivní depreciaci vlastní měny? Nikoliv a potvrzují to i poslední zásahy centrální banky. Předně čínské vládní autority musí mít na paměti, že nezanedbatelná část ekonomiky jede na úvěrech v amerických dolarech, takže radikální znehodnocení yuanu (vůči USD) by mohlo vést k řadě bankrotů. Za druhé, kurz yuanu má i svoji geopolitickou rovinu, když Čína chce, aby yuan byl zahrnut mezi koš rezervních měn používaných Mezinárodním měnovým fondem (tzv. SDR), tak by byl takový cíl nepochybně podkopán, pokud by hlavní akcionář fondu – USA – usoudil, že Peking rozdmýchává měnové války.
Závěr, který si lze odnést z výše uvedených úvah je zhruba takový: přechod yuanu na quasi-floating a tedy zbourání vazby na dolar a politiku Fedu je makroekonomicky žádoucím krokem, nicméně Číňané mají dost silné důvody k tomu nepustit kurz do depreciace, která by se počítala v řádu desítek procent.
Jan Čermák
Analytik ČSOB
