Paradoxně je to ve chvíli, kdy z globální ekonomiky chodí spíše horší čísla, a centrální banky rozjíždějí nové vlny tištění peněz. Nic z toho se ale stále neukazuje ve vyšší inflaci, a to začíná být po mnohaletém růstu cen zlata trochu problém. Právě strach z inflace a z reálného znehodnocení úspor byl živnou půdou pro útěk do zlata. Ve většině vyspělého světa se přitom inflace dál drží pod 2 % – v prvním kvartále 2013 spadla v Německu inflace na 1,4 % y/y, ve Francii na 1 %, v USA na 2 % a v Japonsku na –0,6 %. Nad 2 % zůstává pouze v Británii (2,8 %), ale i tam za poslední rok výrazně poklesla.
Zlato přitom bez inflačního strachu není prakticky k ničemu. Je to dáno tím, že investice do zlata je svojí povahou jiná než investice do akcií, dluhopisů nebo nemovitostí. Na rozdíl od nich zlato nenese žádný výnos a je tak od začátku do konce čirou spekulací na další růst ceny. Dluhopisy přinášejí úrokové zhodnocení v podobě kuponů, akcie ve formě dividendy a z nemovitosti se platí nájem. U všech těchto investic lze zhodnotit, zda jsou z pohledu dnešní ceny výnosné. Ze zlata jako investor nemáte nic, jen náklady na úschovu.
Zlaté spekulace jsou zpravidla kriticky závislé na levných penězích od centrálních bank (ty tu zatím nějakou dobu zůstanou) a na strachu z toho, že pro peníze neexistuje na světě jiné bezpečné místo. Pokud tento strach opadá (například kvůli poklesu inflačních očekávání), zlato není potřeba (nic nenese a musí se platit náklady na úschovu) a vidina poklesu jeho ceny z něj dělá horký brambor v rukou vlastníka. Chcete ho pouze ve chvíli, kdy jeho cena roste a vy máte jako ostatní strach, že na všem dalším reálně proděláte. Když jeho cena začne prudce klesat, všichni se ho naopak rychle zbavují, tak jako jsme viděli během včerejší seance. Velké zlaté fondy (jako SPDR gold trust) zaznamenaly v pátek třetí historicky největší odliv prostředků a v pondělí musela být čísla pravděpodobně ještě výrazně vyšší.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
