Progresivní zdanění dávno máme, minimální mzda není důležitá a co teprve ty superhrubé hrátky

Začněme u superhrubé mzdy, kterou Poslanecká sněmovna přijala jinak, než si ke svému překvapení většina poslanců přála a nyní se další rozhodování o jejím osudu přesouvá do Senátu. Zaměstnanci se těší na to, že získají k dobru několik tisícovek měsíčně, zaměstnavatelé však budou nadále pracovat se superhrubou mzdou, která sama od sebe změnou zákona nezmizí.
I nadále totiž budou za zaměstnance odvádět sociální a zdravotní pojištění nad rámec toho, co si napřímo zaplatí pracovník. Těch 33,8 %, které dnes platí zaměstnavatel, nikam nezmizí, jen se změní způsob výpočtu daně. Všichni už asi vědí, že patnáctiprocentní sazba se má podle vládního návrhu počítat napřímo z hrubé mzdy, a ne až po přípočtu povinných odvodů, které hradí firma. Nechejme se ale překvapit, jak vyjednávání mezi vládou a Senátem dopadnou. Zaměstnavatelé však i napříště budou rozeznávat hrubou a superhrubou mzdu, protože se jedná o dvě různé položky, se kterými budou nadále pracovat.
Podobně zavádějící je tvrzení, že v Česku neexistuje progresivní zdanění mezd. Ministryně financí Schillerová s ním chce pro svou stranu získat politické body, ale něco podobného dávno existuje. I když se to nahlas moc neříká.
Pojďme si trochu započítat. Kdo dnes bere 20 tisíc měsíčně, platí daň z příjmu ze superhrubé mzdy po započtení slevy na poplatníka něco přes sedm procent. Ten, kdo má na pásce dvojnásobnou měsíční odměnu, státu na dani odvede více než 11 procent. A tak dále a tak dále. Příjemci stotisícové mzdy platí státu více než 13 procent. Progresivní zdanění už tedy máme, vláda plánuje něco jako superprogresivní daňový systém, který nůžky více rozevře.
Na podzim se nám nevyhnula ani každoroční debata o navýšení minimální mzdy. I letos se nám odbory a ministerstvo práce a sociálních věcí snažilo vtlouct do hlavy, že máme hrozně nízkou minimální mzdu, kterou je nutné zvýšit. Zaměstnavatelé a pravicové strany oponují, že už bylo zvyšování dost, a navíc zrovna nyní není dobrá doba pro opětovné zvyšování.
Osobně mě mrzí, jak málokdy zaznívá, že nejde o minimální mzdu jako takovou, protože tu moc lidí nepobírá. Mnohem důležitější je vliv výše minimální mzdy na tak zvanou zaručenou mzdu. Ta nařizuje zaměstnavatelům vyplácet nejnižší možnou částku u určitých profesí. Příští rok tak už bude v některých případech nutné platit zaměstnancům nejméně 30 400 korun měsíčně. A s takovou částkou už nemůže být řeč o nějakém mzdovém chvostu v rámci Evropské unie a neobstojí ani porovnání se Slovenskem – což rád tvrdí a na svých grafech ukazuje šéf odborů Středula.
Kdo pracuje s pracovníky ze zemí mimo EU, ví, že těmto zaměstnancům musí firmy platit dokonce 1,2násobek zaručené mzdy. Tuto nepochopitelnou mzdovou diskriminaci ve prospěch cizinců rovněž prosadil tandem odborů a ministerstva práce. V neposlední řadě má minimální mzda vliv například na výši odvodů do zdravotního pojištění u samoplátců, má rozsáhlé daňové důsledky a ovlivňuje i některé sociální dávky. Opravdu se při jejím pravidelném navyšování nejedná jen o tu základní proklamovanou částku.
Tomáš Surka, ředitel personálně-poradenské společnosti Quanta