Přináší euro nižší úroky?

Naposledy ho v rozhovoru pro Lidové noviny zmínil například Jan Švejnar: “Další výhoda přechodu na euro pramení z toho, že při čerpání úvěru si nyní lidé, podniky a stát musí buď půjčovat za vysoký úrok v korunách, anebo musí čelit kurzovnímu riziku, když si půjčují za nízký úrok v eurech. Tento velký rozdíl v nákladech by odpadl přechodem na euro.” V čem je tento výrok zavádějící?

Pojďme nejprve rozklíčovat, co určuje cenu peněz pro podniky a domácnosti. Úroky na hypotékách zásadním způsobem ovlivňují tržní úrokové sazby s delší splatností (zpravidla nejvíce 5leté swapy), a pro jejich úroveň je klíčové kromě jiného nastavení měnové politiky a jeho očekávaný vývoj – tedy aktuální a očekávané úrokové sazby ČNB. Skutečnost, že máme aktuálně dražší hypotéky než na Slovensku tak v prvé řadě odráží přísnější měnovou politiku České národní banky (při porovnání s ECB). Ta přirozeně reagovala na silnější inflační tlaky v Česku (oproti průměru eurozóny), a dávala tak hluboký smysl. Těžko tak koruně “vyčítat” vyšší úroky, když se jednalo v posledních dvou letech o naše “svobodné” rozhodnutí – bojovat přísnější měnovou politikou proti výraznějším inflačním tlakům (respektive globálním tlakům asymetricky výrazněji dopadajícím do Česka).

Kromě očekávaného nastavení měnové politiky jsou dlouhodobé tržní sazby (swapy) samozřejmě ovlivněné i celou řadou jiných faktorů. Mezi nejdůležitější patří míra obav/strachu z “dlouhodobě vysoké inflace”. Pokud je míra strachu vysoká, požadují investoři na trhu při půjčkách na delší dobu vyšší “inflační prémie”. To může nastat například ve chvíli, kdy centrální banka podcení inflační šok a drží měnovou politiku nepřiměřeně uvolněnou – úrokové sazby příliš nízko. A pokud centrální banka svoji kredibilitu v boji s inflací jednou ztratí, zpravidla ji jen složitě a dlouho získává zpět – cena “delších” peněz pak může být trvale zatížena vyšší inflační prémií. Česko by tedy paradoxně kvůli o poznání uvolněnější měnové politice ECB (při pobytu v eurozóně) mohlo ve finále skončit v případě “delších” sazeb s vyšší inflační prémií (náznaky toho již ostatně pozorujeme v Pobaltí).

V neposlední řadě jsou úroky na úvěrech/hypotékách dány i kreditní rizikovou prémií, zohledňující riziko, že vám protistrana peníze nebude schopna splácet. Tato kreditní prémie (pokud pomineme její individuální charakter) v dané zemi vždy odvisí od rizikové prémie daného státu – nejlevněji (s nejnižším rizikem) si vždy v dané zemi půjčuje její vláda. Výše kreditní prémie vlády pak primárně odvisí od toho, jak kvalitně hospodaří. V Česku vzhledem k relativně dobré (i když ne ideální) fiskální situaci patří kreditní prémie vlády k nejnižším v Evropě, dlouhodobě nižším než na sousedním Slovensku (měřeno 5Y CDS). Pokud je vládní dluh denominován čistě v domácí měně, pak je pro kreditní prémii vlády a tím pádem i celého finančního systému členství/nečlenství v měnové unii irelevantní.

Sečteno, podtrženo, argument že euro by přineslo nižší úroky na hypotékách a úvěrech je zavádějící, protože vyšší úroky jsme sami dobrovolně české ekonomice v posledních dvou letech naordinovali. Debata se samozřejmě má vést o tom, do jaké míry pro nás je nebo není samostatná měnová politika skutečně výhodná a přínosná. To už je ale jiná otázka.

Jan Bureš
Hlavní ekonom Patria Finance