Včera na jestřábí notu přeladil i šéf ECB Mario Draghi, který ve svých komentářích kladl velký důraz na inflační rizika a nepřímo tím vyloučil další přilívání peněz do finančního systému evropských periferií (LTRO). Jednoznačná orientace ECB na inflaci (a upozadění obav o růst) investory zaskočila. Atmosféra navíc zhoustla po ne příliš povedené aukci 3–8letých španělských dluhopisů, po které španělské výnosy na dlouhém konci křivky vyskočily na nejvyšší úrovně od ledna.
Jsou obavy na místě a je vůbec na místě konec éry levných peněz? Odpověď je zdá se různá pro Ameriku a pro eurozónu. Poslední čísla z USA potvrzují oživení a vylepšování situace na trhu práce. Jemná změna v rétorice Fedu a rezignace na QE 3 se tak v tuto chvíli zdají být zcela na místě.
Na druhé straně poslední čísla z eurozóny od podnikatelských nálad po nové zakázky v průmyslu spíše ukazují na riziko pokračující recese. Vytahovat v tuto chvíli jako hlavní riziko nedodržení 2%ního inflačního cíle se zdá být nerozumné.
Zvláště periferní finanční systémy potřebují v tuto chvíli záruku dlouhodobě otevřených měnových kohoutů, jinak zůstanou i krátkodobé provozní úvěry pro podniky v Portugalsku nebo v Řecku prakticky nedostupné. K dlouhodobému narovnání konkurenceschopnosti periferií je také zapotřebí vnitřní devalvace – pomalejší růst cen a mezd ve srovnání s Německem. Pokud se ale Němci a ECB nesmíří s vyšší než 2%ní německou inflací, budou periferie eurozóny tlačeny do velice bolestivého deflačního kolotoče, který nemusí být dlouhodobě politicky únosný.
V tuto chvíli není sice na místě, aby ECB zvažovala další kolo LTRO. Minimálně rétorika by se ale mohla víc než na rizika inflace soustředit na růst a záruky dlouhodobě uvolněných měnových podmínek…
REKLAMA
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
