17. 07. 2026
Hormuz a efektivnost nejsou všechno
Vedle obnovených potíží s průplavností Hormuzské úžiny se po několika letech na scénu vrací další možný zdroj stagflačních tlaků (tentokrát aniž by v tom měl prsty Donald Trump): sucho v evropských řekách. Potíže s nízkým stavem nastávají na Rýnu i Dunaji. Důsledkem je menší počet lodí, které dokážou po řekách plout, nebo případně nezbytnost rozložit přepravovaný náklad na (v některých případech až pětkrát) víc lodí. Zboží – suroviny, polotovary, ale taky uhlí a další zdroje energie – tak přichází k odběratelům v menším množství nebo později a za vyšší cenu. A to tradiční scénář pro vznik nákladového šoku ne nepodobného tomu blízkovýchodnímu.
Jaký by mohl být dopad? Na jedné straně platí, že podobně nízké stavy řek zažívá německá ekonomika opakovaně zhruba jednou za 2-3 roky, jak ukazují například dlouhodobá data z Kaubu (městečko na Rýnu, ve kterém se stav Rýna pro účely německého průmyslu tradičně měří, protože v daném místě je Rýn v rámci dolního toku při úbytku vody nejdřív nesplavný). Na druhé straně ale citlivost německé a obecněji středoevropské ekonomiky na nízké stavy řek je dnes vyšší: po vpádu ruské armády na Ukrajinu se náš region odklonil od dovozu energií produktovody z Východu a vsadil víc na říční přepravu z přístavů na západě Evropy. Zatím nejhorší epizodou bylo sucho v roce 2018, které podle některých odhadů snížilo růst tamního HDP o necelou polovinu procentního bodu (což je nejspíš víc, než zatím letos Německu ubralo uzavření Hormuzu). Tehdy ovšem rekordně nízký stav trval dva měsíce. Aktuálně jde zatím jen o pár dní.
Efektivnost vs bezpečnost Britská vláda zestátnila ocelárnu British Steel poté, co se nepřihlásil žádný investor, který by chtěl podnik převzít a dál udržovat v chodu. Provozní kontrolu nad společností vláda převzala už loni po oznámení dosavadního vlastníka, čínské firmy Jingye, že zvažuje uzavření vysokých pecí v závodě Scunthorpe (poslední pece ve Velké Británii, které vyrábějí primární ocel přímo ze surovin). Podnik zásobuje železniční, stavební, automobilový i zbrojní průmysl. V posledních letech bojoval s vysokými náklady na energie a nadbytkem oceli na světovém trhu.
V jistém ohledu jde o trochu podobnou kauzu jako v případě Zetoru a katarského zásahu do plánů Volkswagenu, o kterých jsem psal v Ranních restartech v minulých dnech: vývoj kolem jedné fabriky není makroekonomicky zásadní, ale je dobrou ilustrací určitého makroekonomicky velmi významného fenoménu. V případě British Steel jde o konflikt mezi čistě ekonomickou efektivitou (není vyloučeno, že z pohledu nynější a očekávané budoucí ziskovosti by zmíněné vysoké pece skutečně měly být uzavřeny) a jinými cíli, třeba i neekonomickými.
Jedním takovým cílem může být bezpečnost státu: možná by si každá země měla „vydržovat“ nějakou tu ocelárnu nebo jinou důležitou výrobu (třeba i skrze dotace, pokud jde o ztrátovou výrobu), aby měla kde vyrábět v případě, že dovoz oceli nebo jiné důležité věci odjinud přestane být možný (kvůli pandemii, přírodní katastrofě, nevraživosti někdejších spojenců a obchodních partnerů, nebo dokonce válce, apod.). Viz například české úvahy o privatizaci Explosie. Druhým neekonomickým cílem může být boj s regionálními nerovnostmi. Britský ministr obchodu uvedl mezi argumenty pro zestátnění ocelárny mimo jiné i podporu „regionu závislého na jejím provozu“. Viz například české úvahy o založení veřejné vysokoškolské instituce v karlovarském regionu.
Autor: Michal Skořepa, analytik České spořitelny
