Příslib intervencí ze strany ECB tak zdá se přináší své ovoce. Investoři se minimálně začínají méně bát okamžitého rozpadu eurozóny a znovu zavádění národních měn – investují více do periferních dluhopisů (alespoň do některých) a převádějí peníze zpátky do periferních bank. To ale bohužel ani zdaleka neznamená, že jsou problémy eurozóny vyřešeny. Hra o bolestivé vyrovnání strukturálních nerovnováh uvnitř euro-klubu se pouze díky aktivnější ECB bude hrát na klidnějším hřišti.
V každém momentu hry pak nepůjde o okamžitý rozpad eurozóny, ale spíše o to, jak dobře se individuální periferní ekonomiky budou schopné popasovat s tvrdou dietou ve veřejných i soukromých rozpočtech.
V tuto chvíli je dopad do hospodářského růstu na řadě míst zničující – Řecko (-6 %), Itálie (-2,5 %), Španělsko (-1,5 %). V delším období pomocná ruka ECB dokáže vyřešit likviditní problémy periferií. Pokud se ale nepodaří nahodit kolesa růstu, budou některé země eurozóny nesolventní – nebudou své dluhy schopné splácet. Pak nepůjde problém jednoduše zamáznout novou dávkou peněz, ale věřitelé budou muset reálně dluhy odepisovat. Touto cestou má dnes našlápnuto vedle Řecka (kde již jedna restrukturalizace dluhu proběhla) minimálně také Portugalsko. Eurozóně nezbývá než doufat, že zůstane jenom u nich.
Jan Bureš, hlavní ekonom Era Poštovní spořitelny
