Pondělí 26. června. Svátek má Adriana.

Zlato, Čína, Putin a sociální jistoty…

Dýchavčivá Čína ekonomicky pokašlává, akciové trhy se třesou jako sulc a zlato je zase oblíbeným tématem investorů. Jako obvykle, když se jistoty znejišťují, je tu na scéně klasický věky přetrvávající evergreen.

Tenhle kov má jednu neuvěřitelnou výhodu. Nikdy se neomrzí. Zcela jistě bavil stejně obyvatele řeckých demokratických polis, jako mořeplavce pachtící se za novými světadíly či švýcarské bankéře. Od doby, co nemáme mince ze zlata či stříbra a dokonce ani naše papírky v peněžence nevyměníme za garantovanou váhu zlatého prášku, je zlato opravdu a pouze komodita. Trvanlivá, těžko zničitelná, ale komodita.

Jenže. Celé civilizace zanikly, ale zlato přetrvalo a prošlo všemi epochami jako pevné a nezdolné uložení hodnoty. Když se aktiva hroutí, zlato zůstává.

Rusko, když se mu dobře dařilo a ropa byla drahá, hromadilo světové zásoby zlata a snilo o zlatém rublu. O měně se zlatým standardem. Čína shromažďovala zlaté rezervy jako nezpochybnitelný důkaz hospodářské moci. Prosperitu Ruska odfoukla těžba plynu a ropy z břidlic, čínská ekonomika směřuje nezadržitelně do stagnační fáze, burza v Šanghaji je víc zavřená než otevřená. A co dělá zlato? Po nedlouhém období poklesu tváří tvář hospodářskému vzestupu se neochvějně drží „nahoře“.

Zlato má i nevýhody

Zlato má mnoho nevýhod. To je fakt. Nejsou z něj úroky. Čili nic nevynáší samo o sobě. Ale pro investora má přesto doslova cenu zlata v jednom zvláštním a specifickém momentu. Na počátku finanční krize v roce 2007 byla cena zlata kdesi nad 600 dolary za trojskou unci (něco přes 31 gramů). Na jejím vrcholu v roce 2009 to bylo více než 1000 dolarů na unci. V mezidobí ztratilo všechno ostatní hodnotu – akcie padly, fondy krachovaly, nemovitosti přišly o třicet či padesát procent ceny… Ale zlato stoupalo ještě další a další roky.

A nyní, když začínají přicházet zase špatné zprávy o celkovém zdraví světové ekonomiky a kdy asi všichni víme, že dluhová krize není vyřešena, jenom odsunuta do kouta, tak tu je stále zlato v kurzu nemnoho pod 1100 dolarů za unci. Kdo měl během krize „papírová“ aktiva a potřeboval hotovost, ten splakal nad výdělkem. Kdo měl během krize zlato a potřeboval hotovost, zvednul telefon a měl jí. To je moc zlata – v neustále se měnícím světě přetrvává.

Sen o zlaté měně

Snění Vladimíra Putina i čínského politbyra o zlaté měně se s pravděpodobností hraničící s jistotou nikdy nenaplní. Ale to není problém zlata, to je problém nerealistických představ vládců o tom, že si postaví „věčný“ pomník v podobě neiflační, pevné a nezničitelné měny se zlatým standardem. V našem turbulentním světě to již není možné. Konec konců víme, že už ani státy nejsou to, co bývaly a jejich schopnost plnit i jen deset nebo dvacet let staré sliby sociálních jistot je pofidérní.

Kdo takovou jistotu chce (a kdo na to má, což je asi rozhodující), ten by příslušnou porci trojských uncí měl vlastnit. Důvod? Stačí si přečíst jednou týdně noviny…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.