Neděle 17. listopadu. Svátek má Mahuléna.

Vyrovnávání nerovností aneb Recept na stabilní růst

Mnoha lidem je stále větším trnem v oku zvyšující se sociální rozdíly, zvláště v ČR, kde má majetkové rovnostářství pevné kořeny. Dokonce se objevují otázky typu: Jaká míra nerovnosti je přijatelná? Podle „ideologického“ zaměření respondenta můžeme dostat širokou škálu odpovědí.

Při pohledu zpět se jeví, že právě bohatnutí bylo veškerou podstatou nové ekonomiky, při bližším zkoumání můžeme dodat, že nejenom nové, ale i té „staré“. Avšak na rozdíl od dřívější doby politici v současnosti bohatnutí populace spíše podporovali, a to snižováním daní. Zastánci socialistického pohledu by zřejmě řekli, že se ustoupilo od snah rozdělit koláč zisků spravedlivěji. A ze svého úhlu pohledu by se nemohli netrefit do černého.

Můžeme si to ukázat na příkladu často nenáviděných vrcholových manažerů. V roce 1970 byl plat před zdaněním u vrcholového manažera 47krát vyšší než základní plat průměrného pracujícího. V roce 1980 již to bylo 81krát. Od konce 70. let se zdaněný příjem nejbohatší pětiny obyvatel oproti té nejchudší zvyšoval pětkrát rychleji a ve Velké Británii čtyřikrát. Některé země se takovému scénáři „bránily“, z globálního pohledu se nerovnost za posledních 30 až 40 let zvýšila. Zvýšila se jak nerovnost uvnitř zemí, tak asi od roku 1980 i mezi zeměmi.

S nástupem nového milénia začala nerovnost opětovně klesat, a to zásluhou velmi rychle rostoucích ekonomik rozvojových zemí. Empiricky je tedy dokázáno, že zvyšující se hospodářský růst působí pozitivně na bohatství obyvatelstva.

Existuje zvláštní, leč málo vnímaný, důsledek neschopnosti rozlišovat mezi hodnotou a cenou. Jediná cesta, jak zvýšit své příjmy, která se nabízí většině lidí, je přinášet ostatním takovou hodnotu, aby ji kupovali. Můžeme to klidně eufemisticky nazvat zvyšovat hospodářský růst. Zvláště pochopitelné je to v případě chudých zemí, které se rozvíjí a prozatím v nich neexistuje dostatek bohatství, jak je uvedeno výše.  

Podle „klasického“ ekonomického pohledu jsou platové (ale platí to i o příjmových, jak již bylo uvedeno) rozdíly vysvětlovány užitečností daného zaměstnance pro firmu. Jinými slovy, čím více znalostí, dovedností a zodpovědnosti s pracovním zařazením souviselo či dokázal daný zaměstnanec zvládnout, tím vyšší byla odměna za výkon.

Více socialistický pohled to vidí tak, že zaměstnanec není v žádném případě adekvátně ohodnocen a vždy si zaslouží mít větší plat. Nicméně vždy se naráží na pohled zaměstnavatele, který má obvykle přesně opačný názor než zaměstnanec.

Přerozdělování je údajně řešení

Se „zajímavou“ myšlenkou jako obhájit rostoucí touhu po přerozdělování, přišel Robert Skidelsky (profesor politické ekonomie na univerzitě ve Warwicku). Ten říká, že ve vyspělých zemích je zaměření na hospodářský růst neefektivní způsob zvyšování všeobecné prosperity, protože znamená, že ekonomika musí růst řekněme o tři procenta, aby výdělky většiny vzrostly řekněme o jedno procento. Podle něj navíc není vůbec jisté, že lidský kapitál většiny lze zvyšovat rychleji než lidský kapitál menšiny, která těží ze všech vzdělávacích výhod plynoucích z vyššího bohatství, rodinného zázemí a konexí. Dále dodává, že za těchto okolností je přerozdělování mnohem bezpečnějším způsobem, jak zajistit širokou základnu spotřeby, která samotná je zárukou ekonomické stability.

Teze o domácí spotřebě jako o záruce růstu HDP (ekonomické stability) je do jisté míry pravdivá o velmi lidnatých a silných ekonomik (např. Německo či třeba Polsko), kde existuje dostatečně početná i ekonomicky silná kupní síla. To však neplatí v případě ČR, kdy je sice kupní síla relativně silná, nicméně není příliš početná.

Avšak i v silných ekonomikách jsou „zárukou“ růstu především investice firem. Přičemž v malých ekonomikách to platí vícenásobně. I kdyby tedy došlo k masivnímu přerozdělení od bohatých k těm méně majetným, s více než velkou pravděpodobností by kýžená prosperita nenastala.

Ať již bude míra přerozdělování jakákoli, bohatí budou bohatnout stále více než chudí. Vědí, jak prostředky vydělat a rovněž se s vyšším základním kapitálem dá lépe investovat (ať již do čehokoli). Rozšiřování nůžek tak bude pokračovat.

V případě, že by došlo k masivnímu zdanění bohatých, pro ty není nic jednoduššího, než se přesunout do jiného státu. Příkladem může být mnoho tuzemských firem a fyzických osob, které mají daňový domicil v daňově příznivé zemi.

Někdo může namítnout, že je to mravně i prakticky špatné a že to podpírá sociální soudržnost a vede k prohlubování sociální nespokojenosti. Ale tu nelze odstranit vyšším zdaněním a přerozdělováním, ale bohatnutím celé společnosti na základě přinášení inovací a uspokojování potřeb jiných. I když mnohým to bude znít jako návod odtržený od reality.

Čemu věříte nejvíce?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Jeden komentář: “Vyrovnávání nerovností aneb Recept na stabilní růst”

  1. kolja napsal:

    Růst funguje dobře, když se začíná z nízkých čísel, ale z dlouhodobého hlediska je neudržitelný, protože má exponenciální průběh (viz např. http://visuali­zingeconomics­.com/2010/11/03/us-gdp-1871–2009/).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.