Koncem 19. století proti sobě stály dva rozdílné světy. Na jedné straně bujaře se rozvíjející kapitalismus poháněný průmyslovou revolucí a na straně druhé strnulý feudální systém s marnotratným monarchou nadvládou staletých tradic a rigidním náboženstvím. V tehdejším Turecku chyběly průmyslové závody, železnice i moderní vysoké školy. Ekonomický systém zamrzl vědomostně v 15. či 16. století. Došlo to tak daleko, že byly cechovní organizace podporovány v potírání pokroku. Obchod byl svázán všemožnými zákazy a nařízeními.
Po I. světové válce, kdy Turecko (resp. Osmanská říše) bylo na straně poražených, hrozil Turecku zánik. Potom co Mustafa Kemal (Atatürk) převzal v Turecku moc, v ekonomické oblasti se přiklonil k systému fašistických a komunistických diktatur, tedy k rozsáhlému zestátňování. Na liberalizaci ekonomiky došlo až mnohem později. Definitivně pak až na konci studené války. V této době tedy stálo Turecko a ČR zhruba na stejné startovací čáře, před oběma zeměmi stály velmi podobné úkoly.
Ještě před deseti lety bylo Turecko prakticky na kolenou, stejně jako ČR v roce 1998. Během finanční krize, která vyvrcholila v roce 2001, zkrachovalo na tisíce firem. HDP se propadlo o šest procent. Dluh země, i zásluhou rekapitalizace bank, se téměř zdvojnásobil. Rozpočet skončil v deficitu činícím téměř čtvrtinu HDP.
Ovšem v současnosti se podařilo množství ekonomických problémů vyřešit. Turecké HDP na obyvatele se za poslední desetiletí (a to i navzdory poklesu v letech 2008 a 2009) ztrojnásobil. Vládní dluh poklesl z takřka 80 % HDP na polovinu (u nás nabral opačný trend). Inflaci, která činila před deseti lety hrozivých 80 % ročně, se podařilo srazit na desetinu.
Pozor na opakování chyb
Turecko v současnosti připadá světu úspěšnější než ČR. Pojem „turecké hospodářství“ dávno ztratil hanlivý význam. Nyní je pětasedmdesátimilionová země podle parity kupní síly 18. největší ekonomikou světa a dále roste.
REKLAMA
Pro výrazný ekonomický růst a poměrně dobré další ekonomické ukazatele je Turecko oblíbenou destinací mezi investory, najdeme jej často i v portfoliích podílových fondů. Nicméně, i když se zdá, že zemi nic špatného nehrozí a na rozdíl od ČR má Turecko i silnou domácí poptávku (danou množstvím obyvatel), existují hrozby, které mohou růst turecké ekonomiky nejen zpomalit, ale úplně zastavit.
Jednou z hrozeb je národnostní složení země, zejména otázka kurdské samostatnosti, další z hrozeb je stále sílící islamizace státní správy a z toho vyplývající zákazy a omezení. Ostatně islámský přístup k ekonomice již jednou dovedl Turecko ke státnímu bankrotu.
Vzhledem k nulovým sazbám v západních zemích, hledají zahraniční investoři příležitost jak zhodnotit svůj kapitál jinde. Ekonomicky rostoucí Turecko se zlepšujícími ekonomickými údaji je jednou z možností. Stejná situace ale panovala v ČR před rokem 1998. Tehdejší ČR znatelně rostlo, krotilo inflaci, zlepšovalo se právní prostředí a bylo velmi oblíbené mezi zahraničními investory, kterým nabízelo zajímavé zhodnocení (sazby 10 % p.a. nebyly výjimkou).
Podobnost ČR se současným Tureckem není náhodná. I ono je magnetem pro krátký (spekulativní) kapitál. Nicméně stejně lehce jako tento kapitál do země přitéká, může začít odtékat. To by způsobilo velké problémy. Možná si ještě někteří vzpomenu na balíčky opatření přijaté českou vládou v roce 1998, kdy došlo k masivnímu odtoku kapitálu z tuzemska.
REKLAMA
Velkým problémem je šedá ekonomika Turecka, jejíž výše je odhadována na cca 27 % HDP. Další hrozbou může být přehřátí ekonomiky a vznik bublin, jak jsme byli svědky třeba v případě Španělska. Turecký stavební průmysl rostl v roce 2011 o více než 16 %. Tato situace připomíná období stavebního rozmachu ve Španělsku, USA či Irsku.
Lákadlem pro investory je turecký bankovní systém, který stejně jako v ČR, prošel očistou a nyní patří k těm nejstabilnějším v Evropě, navíc s poměrně vysokou kapitálovou přiměřeností. Velmi přitažlivý je i systém daňových úlev pro zahraniční investory. Čím více subjekt investuje, tím vyšší je úleva. Vznikly tzv. volné zóny, kde firmy neplatí daně. Nicméně i přes velmi příznivou demografickou strukturu stále existuje nebezpečí, že po vyčerpání daňových úlev se bude opakovat scénář, který známe z ČR.
