Státní ropný gigant: Pojistky, zájmy a červená čísla

Čepro kupuje síť čerpacích stanic Robin Oil, obchod posuzuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), oznámila tisková kancelář ČTK. Pokud by k akvizici došlo, státem ovládané Čepro by zvýšilo počet svých čerpacích stanic provozovaných pod obchodní značkou EuroOil z 207 na 277. Transakce bude platná až po rozhodnutí ÚOHS.

Český ropný gigant

Již dnes je v Česku stát prostřednictvím ovládané akciové společnosti třetím největším prodejcem pohonných hmot. A má být ještě větší. Rozšíření sítě čerpacích stanic Čepra může představovat strategický krok směrem k diversifikaci příjmů a zajištění ekonomické stability. Čepro tím může získat větší tržní podíl a konkurovat ostatním hráčům na trhu. Může to být součástí strategie růstu, stejně jako jeden z tahů pro získání strategického vlivu na řetězce.

Ministerstvo financí jako 100% akcionář mělo na dotaz ČTK uvést, že za rozhodnutím o nákupu společnosti Robin Oil stojí vedení Čepra a je za něj odpovědné. Čepro vlastní stát, jediným akcionářem je ministerstvo financí. Dividendy a podíly ze zisku z Čepra jdou státu a stávají se zdrojem státního rozpočtu.

Ve výroční zprávě za loňský rok se společnost ČEPRO pochválila, jak se vypořádala s dopadem ruské agrese na Ukrajinu: “V prvních měsících válečného konfliktu jsme i přes prudký nárůst poptávky udrželi stabilitu českého trhu s benzínem, naftou a dalšími palivy.”

^REKLAMA

Mít vlastní síť čerpacích stanic umožňuje Skupině mít lepší kontrolu nad celým řetězcem, mít odbyt pro výrobu a možnost zásobovat konečného zákazníka. Ano, ve vertikálně integrovaném petrochemickém byznysu je nezbytné mít strategicky propojené prvky v celém řetězci. Pro rafinérie, které zpracovávají surovinu, je klíčové zajistit efektivní distribuci výsledných produktů.

Vadou na kráse české Skupiny ovšem je, že tuzemské rafinérie byly privatizovány a stát nemá nad strategickými investicemi do jejich rozvoje kontrolu.

Energetická infrastruktura, cíle a záměry

Podniká se za účelem zisku, nicméně sledovány mohou být i jiné cíle. Ovládnutí strategických kapacit dává strůjcům strategie jistotu pro případ, kdy by kdosi, například z politických důvodů, zavřel krám, utáhl kohouty – dělal problémy. Energie se podle slov ministra financí staly „poloveřejným“ statkem. A vznikl také Vládní výbor pro strategické investice. Má široké pole působnosti, řeší strategickou energetickou bezpečnost, stejně jako mezinárodní závazky a investice do dekarbonizace.

Stát má zájem na kontrolu nad klíčovými odvětvími, která ovlivňují energetickou bezpečnost. Mimo jiné vznikl úmysl zestátnit ČEZ, i šikovným vytěsněním minoritních akcionářů. Po zásobnících a plynovodu další státem ovládaná společnost přikupuje čerpací stanice. Státní rozpočet to prý stát nic nebude. Jisté je jedno, nastupuje zřejmý odklon od dříve uznávaného paradigmatu, že stát není efektivním vlastníkem.

Stát má investovat, výbory, resortní i nadresortní komise a fóra mají udávat směr toho, jak a kam alokovat zdroje. Nechybí slova o strategických dokumentech, potřebných legislativních změnách a realizaci strategických investic a zadání pro management státních a polostátních firem. V loňské výroční zprávě Čepra zaznívá, že se podařilo rozšířit zdroje pohonných hmot, došlo k rozšíření množiny dodavatelů a zajištění pohonných hmot s pomocí železničních dodávek. V té letošní bude, že se pracovalo na rozšíření sítě čerpacích stanic.

^REKLAMA

Benzinky a rafinérie

Aby výsledné ropné produkty dosáhly koncových zákazníků, je nezbytné mít dobře fungující distribuční síť. Spojení státem vlastněné společnosti Čepro s řetězcem čerpacích stanic Robin Oil představuje potenciální rozšíření distribuční sítě. Hráč na oligopolním trhu s pohonnými hmotami vlastní síť potřebuje, hraje se o odbyt, optimalizaci, využití kapacit.

Síť čerpacích stanic se mění, a obecně platí, že posilují ty s rafineriemi v okolí. Distribuce ropných produktů ke konečným zákazníkům je realizována prostřednictvím čerpacích stanic. Distributoři paliv jsou zásobováni díky rafineriím. Rafinerie samotná zpracovává ropu jako surovinu na různé petrochemické produkty, včetně pohonných hmot.

České rafinerie se zprivatizovaly, aby se v době, kdy je vyhlížena elektromobilita nejspíš zjistilo, že jde o součást strategické infrastruktury. Ano, dvě fungující tuzemské rafinerie jsou v rukou zahraničního vlastníka. Obě patří společnosti Orlen Unipetrol, jejímž vlastníkem je polský PKN Orlen. Privatizace sebrala vládě možnost strategické odvětví kontrolovat a ovládat.

I rafinerie z okolních zemí mají obchodní zájem, aby mohly čerpací stanice zavážet svým benzinem a naftou. Tedy za normálních časů a dob, nikoliv v době nouze. Co se týká rafinace, český stát dnes nevlastní a neovládá žádnou výrobní kapacitu. A tak i zde chce vláda možná investovat. Zazněly spekulace, Česko má zájem investovat do německé rafinérie v Karlsruhe.

Může to být součástí strategie posílení energetické bezpečnosti v oblasti ropného průmyslu. Možná se hraje o zajištění dostatku pohonných hmot pro český trh v nejbližších letech. Co se týká pohonných hmot, jde o to, kde se vezme ropa jako vstupní surovina, rafinerii, kde se ropa zpracuje a síť čerpacích stanic, kde se pohonné hmoty distribuují. Na jedné straně stojí rafinérie jako výrobní společnost, na straně druhé distribuční síť. Možná v pozadí stojí i úvahy, že trh nelze přenechat oligopolům, zejména pokud to jsou státní nebo polostátní firmy patřící našim sousedům.

Strategické úvahy

Existují situace, kdy trh ovládne několik gigantů, kteří své zákazníky mohou prostřednictvím vyšších cen oškubávat. Oligopol je struktura trhu, kdy na straně nabídky existuje jen málo hráčů. Oligopolní struktura trhu umožňuje několika klíčovým hráčům ceny pohonných hmot ovlivňovat. Čepro je dnes po Orlenu a Molu třetím největším provozovatelem benzinových čerpacích stanic v Česku.

Ovládání jak rafinérie ropy, tak i sítě čerpacích stanic může poskytovat firmám v oblasti ropného průmyslu několik strategických výhod a přínosů. Skupina PKN Orlen provozuje rafinerie v České republice, Polsku a Litvě, a českou odnož představuje Orlen Unipetrol, největší petrochemická firma v Česku. Její součástí je česká síť čerpacích stanic Orlen Benzina. Cílem Skupiny je mít do konce desetiletí celkem 3500 čerpacích stanic.

Skupina MOL Group jako ropná, plynárenská a petrochemická společnost působí ve střední a jihovýchodní Evropě a opírá se o síť téměř dvou tisíc čerpacích stanic. Do mezinárodní Skupiny MOL v České republice patří společnosti MOL Česká republika. MOL získal prakticky podobný počet čerpacích stanic, jako má na českém trhu Orlen Benzina a skupina PKN Orlen.

V oligopolním prostředí, kde existuje omezený počet dominantních dodavatelů, jsou marže v celém řetězci, včetně marží rafinérií, klíčovým faktorem vytváření konečné ceny paliv. Chce to mít přístup k ropě jako surovině, stejně jako zpracovatelské kapacity, ropovody a produktovody, prodejní a distribuční síť. Na konečné ceně paliv se vedle marže čerpacích stanic významně podepisuje i marže rafinérií. V rámci oligopolu mohou rafinérie, které zpracovávají ropu a vyrábějí pohonné hmoty, mít svou cenovou politiku.

Tyto rafinérie mohou nastavovat marže na své výrobky na základě nákladů, poptávky a strategie konkurence.

Investice pod taktovkou státních firem a agentur

Zdá se, že v Česku začaly státem ovládané a založené firmy a vládní agentury masově investovat. Svým hospodařením v červených číslech končící ústřední banka státu založila svůj Fond bohatství. Česká národní banka se všemi riziky investuje gigantická cizoměnová finanční aktiva, nechtěné dítě devizových intervencí proti koruně realizovaných v minulosti. V realitě se financování Fondu bohatství ČNB jako ústřední bance státu prodražuje. Proti aktivům stojí úročené závazky vůči tuzemskému bankovnímu sektoru, nikoli neúročené oběživo umožňující centrální bance inkasovat ražebné a vykazovat zisk. Investice ČNB jsou tak financovány monetizací dluhu.

Na poli investic nezahálí ani státní a polostátní firmy. Argument je zřejmý, vlastnictví kritické infrastruktury dává v nejistých dobách jistotu. Chce-li mít Česko svou energetickou koncepci, musí mít páky na to ji uskutečňovat. Investiční výdaje ovšem někdo zaplatit musí.

Vždy existuje obětovaná příležitost, všechno cosi stojí. Oznamuje-li ministr financí – nedáváme na to žádné peníze ze státního rozpočtu – zůstávají ekonomické náklady opomenuty. I zástupci České národní banky opakovaně vyslovili, že Fond bohatství či nadměrná držba devizových rezerv v bilanci ústřední banky státu je pojistka a oběd zdarma. I zde prý nejde o generování zisků, ale zajištění toho, co je strategickým zájmem. V realitě ovšem není žádná pojistka zdarma.

„Já pořád nějak nevím, proč by měl stát podnikat. Tím spíš, že se opakovaně prokazuje, že to prostě neumí,“ zaznělo ve vztahu k investicím státního Čepra v jednom komentáři. Podobně lze komentovat, že není zřejmé, proč by centrální banka měla být investorem a jak to souvisí s mandátem cenové stability, který jí byl do vínku výslovně dán Ústavou.

Je to ovšem politika a její důsledky ponesou daňoví poplatníci a držitelé korunových aktiv v letech následujících. Jiný komentář ve vztahu k rozšíření čerpacích stanic Čepra dodal, stát není dobrý hospodář: „Tohle jsou jen cestičky, jak něco někomu dohodit a přivydělat si,“ vyslovila kritika. Cosi podobného platí pro Fond bohatství ČNB – provozování státního suverénního fondu bez statutu, veřejné kontroly, patřičné institucionalizace, to vyvolává nejedno riziko. Ano, vše má své náklady a rizika, oběd zdarma neexistuje. Proklamací a vizí je přehršel, jen zdrojů se nedostává.