Přijetí eura? Odloženo na neurčito, oficiálně kvůli pandemii a válce

Hovořilo se o plnění domácích úkolů, akademici psali studie o konvergenci. Diskutovalo se o sladění hospodářských cyklů, (ne)výhodách jednotné měny. Zmiňovaly se zejména výhody. Díky používání jednotné měny poklesnou transakční náklady. Odbourá se potřeba kurzového zajišťování. Hovořilo se o rozměru organizačním, legislativním a technickém. Vstup do eurozóny byl na dohled. Od doby, kdy se v Česku vážně uvažovalo o přijetí eura a vzdání se koruny, uplynulo v řekách mnoho vody. Zůstal jen závazek euro přijmout, vyplývající z přístupových smluv, a politika odkládání termínu.

Nultá léta a horlivá příprava

Se vstupem do nového milénia se zdálo, že země střední a východní Evropy k euru v první dekádě nového století přistoupí. Před dvaceti lety, v roce 2003, vláda ČR schválila Strategii přistoupení ČR k eurozóně. Národní plán zavedení eura v České republice, šest pracovních skupin Národní koordinační skupiny pro zavedení eura. Ke slovu se měl dostat Obecný zákon o zavedení eura v České republice.

Snad i převládalo nadšení, diskutovalo se, co jednotná měna udělá s finančními trhy investicemi, spořením a co s reálnou ekonomikou. Existoval scénář, byl stanovený národní koordinátor pro přijetí eura. V jednom souvisejícím oficiálním dokumentu se psalo: „…lze očekávat přistoupení k eurozóně v horizontu let 2009-2010.“ Nakonec je všechno jinak.

Nastoupila globální finanční krize a krize eura. Zazněla slova o tom, že pro záchranu jednotné měny je nutné udělat cokoli, třeba i to, že Evropská centrální banka bude nepřehlédnutelným hráčem na trzích s vládními dluhopisy zemí eurozóny. A nekonvenční monetární politika nastoupila i v Česku.

Léta desátá a politika oslabení koruny

Slova o tom, že Česko dohání ekonomickou úroveň eurozóny, vystřídal v desátých letech nového století strašák deflace. V roce 2013 v rámci obhajoby kurzového závazku a související kampaně ČNB – „Fanděte s námi 2% inflaci“ – zaznělo, že deflace byla hrozbou. Diskuse o skoku cenové hladiny v důsledku zavedení eura byly střídány obavou z údajné deflační hrozby, změnou kurzové politiky ČNB.

^REKLAMA

Nejen v Česku v této době nastoupila experimentální měnová politika. V eurozóně se nafukování bilance centrální banky stala lékem a možná i řešením pro předlužené státy. V Česku oslabování měnového kurzu podpořilo exportéry, věřilo se, že oslabení kurzu koruny zajistí budoucí dosažení 2% inflačního cíle. Fandilo se inflaci, skončily doby, kdy akademici ve světle chystaného přijetí jednotné měny euro psali studie na sladěnost hospodářských cyklů.

V bankovní radě ČNB se v roce 2013 našla čtveřice hlasů, které hlasovaly pro politiku oslabování kurzu koruny. Začal se psát příběh bezbřehých ztrát hospodaření ústřední banky českého státu, úvah o Fondu bohatství; devizových rezervách, které jsou zdánlivě obědem zdarma. Scénář velkého třesku, rychlý vstup do eurozóny a přijetí eura byl dán k ledu.

Dvacátá léta, inflační intermezzo

Původní vize jednoho ze sebevědomých radních ČNB, že „Inflaci dokážeme v případě potřeby zkrotit“, skončily na propadlišti dějin. Ukázalo se, že v Česku zakořenila inflace a několik let nesplněný inflační cíl vlastně až tak nevadí a lze ho zvládnout umnou komunikací. Tak jako tak extrémně uvolněná měnová politika umožnila vládám, aby se necítily ve svém hospodařením rozpočtově omezené. Zdálo se, že poručíme větru dešti, z krize se proinvestujeme. Proč bychom lidem nedali více peněz, když jsou tak pro vládu snadno dostupné.

Co se týká eura, roky plynou, uplynulo dvacet let a strategie zůstala nenaplněna. Slova o tom, jak je přijetí jednotné měny v dlouhodobém zájmu Česka, dnes již nezaznívají. Stát už akademické studie pojednávající o přijetí eura nefinancuje. Oficiální postoj k zavedení společné měny se nakonec přiklonil k odkládání, nestanovení termínu přijetí. Česko ale není se svým odkládáním zavedení eura osamoceno. I v Maďarsku, Polsku se v nultých létech uvažovalo o termínu a přijetí jednotné měny.

Závěry posledních aktualit hovoří jasně, vláda České republiky dospěla k závěru, že datum vstupu České republiky do eurozóny nestanoví. Důvod? Nebylo dosaženo adekvátního pokroku při tvorbě podmínek pro přijetí eura.

Termín nestanovíme, není kam spěchat

Rozhodnutí vlády hovoří jasně: „Vláda termín přijetí eura prozatím nestanoví.“ Aktuální tisková zpráva publikovaná na webu České národní banky je podepsaná jak ředitelkou odboru komunikace a mluvčí ČNB, tak vedoucím oddělení komunikace s médii Ministerstva financí.

Obrázek 1: Cenová stabilita jako konvergenční kritérium není v Česku plněno (rok 2022* se opírá o predikci). A jinak tomu není ani v případě jiných kritérií. Česko do eurozóny nespěchá.  

Zdroj : Česká národní banka

Pro přijetí eura v České republice podle tiskové zprávy hovoří vysoká míra otevřenosti ekonomiky a velká obchodní i vlastnická provázanost s eurozónou. „Pozitivně lze hodnotit také relativně stabilní kurz koruny k euru, který byl však ovlivněn intervencemi České národní banky na devizovém trhu,“ zaznívá v tiskové zprávě. Oficiální postoj Česka tak připouští, že politika centrální banky svými intervencemi ovlivnila kurz koruny.

^REKLAMA

Je vlastně otázkou, zda si v Česku někdo přijetí eura přeje. Proč se podrobit svěrací kazajce měnového kurzu jednotné měny, když měna vlastní umožní v případě problémů kurz měny oslabit, opět fandit inflaci a tímto podpořit vlastní exporty?

Neplníme, může za to pandemie a válka

Vláda přijala společné doporučení Ministerstva financí a České národní banky datum přijetí eura zatím nestanovit. Opakuje se postup vlád předchozích. Jako napříč historií mnohokrát, byla vyhodnocena připravenost k přijetí eura a ukázalo se, že Česko kritéria konvergence neplní.

V související zprávě se uvádí, že v podmínkách dozvuku a vojenské invaze na Ukrajinu nebude v roce 2022 splněna podmínka cenové stability, stavu veřejných financí, ani konvergence úrokových sazeb. O přistoupení k evropskému měnovému systému a účasti v mechanismu směnných kurzů ERM II si v českých luzích a hájích můžeme nechat tak leda zdát – „Česko se mechanismu neúčastní“.

Když Česko dostihla pandemie a Rusko vede válku na Ukrajině, je to oficiální zdůvodnění, proč Česko ne(s)plní žádné z maastrichtských konvergenčních kritérií. A dlouhodobá udržitelnost veřejných financí není prý dořešena kvůli stárnutí populace.

V tiskové zprávě o neplnění maastrichtských kritérií pak zaznívá i cosi, co možná komunikuje politický postoj Česka týkající se samotné proměny fungování Evropského měnového systému: „Během posledních let se podoba institucí i pravidla eurozóny změnila a jednání o prohlubování integrace i nadále pokračují. V současnosti proto nelze spolehlivě odhadnout budoucí potenciální finanční i nefinanční závazky pro Českou republiku spojené se vstupem do eurozóny.“

Slabiny a argumenty pro(ti) euro

Dnes česká vláda komunikuje, že v připravenosti České republiky na přijetí eura přetrvávají slabá místa. Proces ekonomické konvergence české ekonomiky je prý nedokončen, zejména v oblasti cenové a mzdové úrovně. Odstup od průměru eurozóny prostě zůstává značný.

Odlišuje se struktura českého hospodářství vůči eurozóně. To by mohlo způsobovat problémy v případě jednotné měnové politiky. O tom, že strukturu české ekonomiky významně ovlivnilo někdejší fandění inflaci a podpora zaměstnanosti kurzovou politikou České národní banky, zůstává pozapomenuto.

Různorodost zemí měnové unie v podmínkách neúplné pružnosti cen a mezd je tak jako tak problém a riziko. Nepřijetí eura, neplnění domácích úkolů podporujících konvergenci je v realitě politickým rozhodnutím. Čtyři hlasy v bankovní radě ČNB, stejně jako hlasy politiků a vlády, předurčují fungování české ekonomiky.

Hnacími silami euroskepticismu bylo možná přesvědčení, že integrace podkopává národní suverenitu a národní stát. Chtějme nezávislou národní měnovou politiku, říkali odpůrci přijetí eura. Použití měnového kurzu národní měnové jednotky skýtá své výhody. Třeba možnost oslabit kurz své měny a zvýšit zaměstnanost, jak se to v poslední dekádě podařilo v Česku.

Příležitost i hrozba

Pokud se jednou příjme euro, Česká národní banka ztratí možnost provádět devizové intervence a ovlivňovat měnový kurz koruny. Bude nutné se více spoléhat na flexibilní přizpůsobení mezd, cen práce a fiskálních transferů vlády svým financováním závislé na kapitálových trzích a politice Evropské centrální banky.

To, že v Česku vládne rekordní zaměstnanost, je tu přehřátý trh práce, je výsledkem někdejší proinflační politiky ČNB. Stejně tak kurzová a úroková politika ČNB stojí v pozadí situace na realitním a hypotečním trhu. Nejen v Česku, ale i v sousedních zemích. V Česku bylo přijetí eura odloženo na neurčito a dvířka používání možnosti oslabení vlastní měny a zvýhodnění vlastních exportů nepřestala existovat.

Přijetí eura mělo být příležitostí zvýšení přínosů z posílení obchodu a investic. Užší integrace měla posílit ekonomický růst a obchod. Hovořilo se o tom, že země, které rychle přistoupí, dosáhnou rychlejšího hospodářského růstu.

Čeká nás „vyšší homogenizace hospodářského života,“ zaznělo v jedné akademické studii zjevně nakloněné tomu, aby euro bylo v Česku rychle přijato. Realita vývoje ukazuje, že spoléhání se na měnové války, tradiční politiku „ožebrač své sousedy,“ v Evropském měnovém systému vymýcena nebyla.

Za připomenutí stojí, že všechny zkratky související s evropským měnovým systémem, jako EMS, ECU, EUR, HMU a ERM jsou výsledkem snah usilujících o to, aby se problém měnových válek v evropském hospodářském prostoru vyloučil. Jak se to jednotné měně a měnové politice ECB podařilo, je na jiné povídání. Tak jako tak, praktika, kdy země vlastní politikou oslabí kurz své měny, aby zajistila konkurenční výhody svým vývozům na úkor producentů z prostoru evropské hospodářské unie, nezmizela.