Úterý 21. srpna. Svátek má Johana.

Prasátka se brouzdají v bahně a jedno tam nakonec bude muset zůstat

Situace v Evropské unii se poněkud komplikuje. Když už se zdálo, že dluhy a Řecko dají alespoň na chvíli pokoj, objevuje se nový problém se zeměmi, které na tom jsou, resp. byly, relativně lépe. Stále častěji se pak začíná objevovat staré známé „příliš velké na to, aby padly“.

Kromě dluhů a Řecka se v posledních dnech stále více začínají skloňovat jména jiných zemí, jako jsou Itálie, Španělsko, nebo Portugalsko. Vypadá to tak, že země na evropské periferii jsou v bezvýchodné situaci. Nerozhodnost politiků a ECB, resp. jejich neschopnost se dohodnout na řešení (jakémkoli) a na druhé straně rozhodnost těch, kteří přilévají problémy do ohně, se jeví jako smrtelná kombinace.

Ratingové agentury vrací úder

Například takové ratingové agentury, které dnes situaci na první pohled komplikují určitě více, než kdokoli jiný. Ty samé ratingové agentury, které nebyly schopny s dostatečným předstihem zhodnotit riziko, které vedlo k současné globální krizi, dnes svým agresivním postojem zase problémy spíše zhoršují. Opět.

Jde jim nejspíše o to, aby si napravily svou pověst, ale je pravda, že to dělají až příliš „svědomitě“. Mnoho lidí jim již sice nevěří, ale je pravdou, že mají stále překvapivě silnou pozici při rozhodování investorů (nejspíše těch nepoučitelných). Hezky to zhodnotil analytik České spořitelny David Navrátil: „Jde o podobné seskupení chytrých analytiků, jež můžeme vidět v centrálních bankách nebo v soukromých institucích, která mají hodnotit kvalitu investičních příležitostí. Jinými slovy, jsou to lidi a lidi jsou omylní. Problém nastává s předpokladem jejich neomylnosti. Z přísloví „důvěřuj, ale prověřuj“ vyplývá potřeba prověřovat každý názor, každou investici.

Řecko musí zbankrotovat

Přitom by stačilo skutečně málo. Řecký bankrot je nevyhnutelným krokem, který bude možná znamenat další zhoršení stabilizace finančního systému v EU, ale v konečném důsledku půjde o krok, který může znamenat definitivní řešení a konec nejistoty v dalších obdobích, které jsou prakticky jisté.

Zní to možná divně, ale je to vlastně stejné, jako když rodina ztracené osoby zjistí, že jejich dlouho nezvěstný příbuzný již není mezi živými. Pro mnohé je nejhorší právě ta nejistota a i ta nejhorší zpráva je nakonec uklidní. Finanční trhy by po restrukturalizaci dluhu byly ve stejné situaci. Prvotní šok by možná vystřídalo uklidnění, že to nejhorší máme za sebou.

Ano, problémem jsou další země, jako Španělsko a nově také Itálie, jejichž bankrot na jedné straně by byl už skutečnou bombou a na druhé straně jejich záchrana by byla skutečně nákladná, pravděpodobně i nemožná. Jak se stále častěji začíná opakovat to známé „too big to fail, too big to bail“.

Jediným pozitivem je fakt, že obě země jsou na tom podle odborníků mnohem lépe než Řecko. Pokud si dokážou udělat pořádek ve vlastních řadách (jako například umlčet Berlusconiho apod.) a prosadit tolik potřebná úsporná opatření (zejména Itálie se svým obřím dluhem v porovnání s HDP), je šance, že jejich záchrana nemusí být drahá.

Bankroty nebudou

V každém případě je stále mnoho těch, kteří věří, že žádných bankrotů se v EU nakonec nedočkáme. Poměrně výstižně to popsal Aleš Tůma, analytik Partners, který se domnívá, že „ministři financí eurozóny sepisují deklarace o nutnosti zachování stability, které mají asi stejnou důvěryhodnost jako permanentní „boj za mír“ v dobách socialismu. Zřejmě proto se panika šíří i na trh italských dluhopisů. Obavy z vlny krachů jsou ale nejspíše liché – kdyby došlo na nejhorší, může ECB odhodit poslední zábrany a problémové dluhopisy jednoduše odkoupit v libovolném objemu. Problém by se tím sice přesunul jinam, ale o to konec konců jde.

Příkladem pro EU může být její velký vzor v podobě samotných USA, kde se zatím, i když s pochybným výsledkem, daří držet hrozbu relativně na uzdě díky kvantitativnímu uvolňování. To, že i EU je v případě hrozby zhoršení situace prakticky všeho schopna, můžeme pozorovat již dnes. Nejprve zřizování různých záchranných fondů, pak různé změny v jejich fungování, aby pak nakonec přistoupila k neoficiálnímu tisknutí peněz. USA k tomu zanedlouho přistoupí již potřetí a tváří se úplně v pohodě. Nebo jí v největší nouzi přijde na pomoc Čína.

A nakonec si opět nemůžu odpustit nějakou tu spekulaci široké internetové veřejnosti, která slovu spiklenecká teorie dává další rozměr. Jak se vyjádřil jeden čtenář na serveru zerohedge, je vše jasné. Za humbukem kolem EU stojí opět USA, které chtějí další QE, ale nemohou si jej dovolit, když je kurz EUR/USD tam, kde je (kolem hodnoty 1,4). Takže nejdříve oslabí euro (s pomocí ratingových agentur dnes nacházení staronových kostlivců ve skříni není žádný problém) na hodnotu kolem 1,2 a pak hurá na QE3 a dolar může opět oslabovat. Takže to je důvod, proč dnes všichni šílí kvůli Itálii, která před čtvrt rokem nikoho nezajímala a o dalších pár měsíců po QE tomu bude stejně.

Vypadá to tak, že Ben Bernanke před středečním vystoupením v kongresu na tento názor nebral ohledy a o další finanční pomoci uvažuje již dnes. Pozornost je trak opět na straně USA a my můžeme čekat, jakým trapasem se o svou pozornost zase přihlásí Evropa.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.