Sobota 25. listopadu. Svátek má Kateřina.

Potravinová soběstačnost: Zastaralá modla?

Potravinové soběstačnosti se snažily dosáhnout snad všechny socialistické a komunistické vlády. Nyní se jí vzdává i Čína. A jak je na tom s potravinovou soběstačností Česko? Bez dovozu kterých potravin se neobejdeme?

Když zabředneme do rozhovoru s některým z nostalgických „pamětníků“ režimu, který v české kotlině vládl před rokem 1989, bude jeden z argumentů úspěšnosti tohoto režimu potravinová soběstačnost. Ať již zdánlivá nebo skutečná. Soběstačnost je vyzdvihována jako přednost. Soběstačná země není přeci na „cizácích“ závislá a naopak podporuje své ideové stoupence.

Po druhé světové válce a především pak zásluhou inspirace ze Sovětského svazu se i v tehdejším Československu razila myšlenka potravinové soběstačnosti. V médiích bylo referováno o rekordních výnosech různých plodin a živočišné výroby.

Čínská proměna

Zajištění soběstačnosti, především v základních potravinách, byl pro čínskou komunistickou stranu stěžejní úkol (ostatně jako pro všechny komunistické strany). Aby taky ne, když byl její vzestup ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století spojen s hladomorem. Jak to u stran tohoto typu bývá obvyklé, důraz na centrálně nastavený systém a striktní trvání na pěstování jen vybraných plodin mělo za následek zásobovací potíže. Vrcholem pak bylo, když v padesátých letech papírově stoupaly cíle výnosů, ale na podvýživu zemřelo téměř třicet milionů lidí.

Špatnou zprávou pro ty, co se slzou v oku vzpomínají na zajištěnou soběstačnost, bude skutečnost, že se Čína vzdala své soběstačnosti v zásobování obilninami. Jde přitom jeden z nejposvátnějších bodů čínské zemědělské politiky. Důvod je velmi jednoduchý. S hospodářským růstem roste spotřeba potravin, a to rychleji, než jsou Číňani schopni zvyšovat svou domácí produkci.

Čína musí obilí, ovoce či sóju dovážet již delší dobu. Avšak formálně Peking stále trval na principu soběstačnosti a maximální podpoře domácí výroby. Realitu však dlouhodobě zakrývat nemohl a nyní poprvé nastavil cíl produkce obilovin pod úroveň domácí spotřeby.

Nedostatek obilovin by měl být nahrazen dovozem z USA, Austrálie, Kanady či Ukrajiny. S Ukrajinou si Čína za výhodné úvěry v hodnotě 3 mld. USD vyjednala dlouhodobý závazek pravidelných dodávek velkého množství kukuřice. Konkrétně Číňané dostávají 3 miliony tun kukuřice ročně za tržní cenu v momentě exportu. Prostředky z úvěrů jdou na nákup čínské zemědělské techniky a také herbicidů a pesticidů.

Jak je na tom ČR

Po roce 1989 se v České republice od politiky soběstačnosti ustoupilo a přednost dostal trh. Pro mnohé je to špatně, neboť se skutečně dováží mnohé potraviny (do značné míry i zásluhou dotací, které pěstitelé pobírají v domovských zemích) a mnoho tuzemských producentů potravin svou činnost ukončilo. Na druhou stranu se i množství potravin a potravinářských produktů vyváží do jiných zemí.

Svět se za posledních dvacet let více než výrazně změnil.  Provázanost jednotlivých trhů (globalizace) způsobila, že je často výhodnější dovést třtinový cukr z Brazílie než pěstovat „cukrovku“ v sousední vesnici. Nostalgik by přitom řekl, vždyť jsme byli taková cukrová velmoc.

Ostatně i ministři zemědělství (především za levicové strany) často rádi hovoří o tom, že jedním z jejich cílů je zajištění potravinové soběstačnosti, zejména v základních potravinách, ovoci a zelenině. Ovšem často si neuvědomují, že v rámci současného jednotného trhu EU není dosažení soběstačnosti na úrovni státu v podstatě možné. Tak se alespoň různými marketingovými akcemi a investičními podporami snaží „podporovat“ domácí produkci. Což o to, záměr je chvályhodný. Ovšem až příliš často se změní v závody, kdo si více odkloní.

Podmínkou maximální možné míry potravinové soběstačnosti je, aby byla Česká republika cenově a kvalitativně konkurenceschopná ve srovnání se zahraničním. Toho by mělo být dosaženo spíše vyšší efektivitou než dotačními podporami. Pravdou ale zůstává, že přes jednotný evropský trh každá země chrání „své území“ různými byrokratickými překážkami.

Tím, na kom by měla stát podpora tuzemských potravinářských producentů, je samotný zákazník. Nicméně i producenti by měli dodávat na trh takové výrobky, které byl cenově i kvalitativně více než srovnatelné se zahraniční konkurencí. 

Soběstačnost České republiky v oblasti potravin po vstupu do Evropské unie neustále klesá. Zcela nasytit domácí poptávku dokáží jen některá „odvětví“. Nebýt soběstačný ale není zase tak velká katastrofa, jak si mnozí lidé myslí. Třeba i taková sýrařská velmoc, jako je Francie, dováží více než 40 % své domácí spotřeby sýrů. Mnohem důležitější než zajištění soběstačnosti je zaměření se na to, abychom nevyváželi základní potraviny (např. mléko) a zpět ze zahraniční neodváželi hotové výrobky s vyšší přidanou hodnotou (např. jogurty), které jsou dražší.

Tabulka: Míra soběstačnosti ČR v základních potravinách

Název komodity

Soběstačnost v roce 2004 (v %)

Soběstačnost v roce 2012 (v %)

Pšeničná mouka

100,6

95,5

Žitná mouka

99,7

94,0

Chleba

91,9

86,6

Těstoviny

110,6

91,1

Vepřové maso

92,6

52,9

Hovězí maso

104,5

82,4

Drůbeží maso

88,3

68,8

Ryby

42,6

41,4

Sýry a tvarohy

93,5

71,5

Máslo

126.4

71,5

Jablka

113,7

113.6

Zelí

56,4

62,9

Cibule

65,7

40,9

Brambory

108,9

85,5

Cukr

134,3

160,9

Pivo

114,5

119,5

Zdroj: Ekonom

Má se Česká republika pokoušet být potravinově nezávislá na okolním světě?

Nahrávání ... Nahrávání ...

3 komentáře: “Potravinová soběstačnost: Zastaralá modla?”

  1. P.A.Buček napsal:

    V dobách socialismu vznikl termín potravinová soběstačnost. Zatímco po 2.sv. válce kapitalistické země pokračovaly ve svých tradicích a jejich ekonomika se přirozeně vyvíjela, socialistické země začaly nový experiment tvoření nové ekonomiky a též samozřejmě nového zemědělství. Nebylo o co se opřít, protože neexistoval vzor, který by fungoval a který by bylo možné okopírovat a nadále rozvíjet. Sovětský svaz měl svá specifika a vyspělé evropské země, které sklouzly na cestu socialismu, se nestačily divit, co tam ti mužici plodí. A tak došlo k tomu, že socialistické ekonomiky byly tak slabé, že neměly prostředky na to, aby byly schopny něco dovážet. A by bylo možné něco dovézt ze západu, muselo se nejdříve něco vyvézt, aby byly nějaké dolary a marky. O naše koruny nebyl ve světě zájem, u nás se totiž nedalo nic zajímavého za ně koupit. Této cizí měny bylo u nás tak málo, že kupovat za ni ještě tak přízemní komodity, jako potraviny, kterých socialistické zemědělství neumělo vypěstovat dostatek, byla úplná katastrofa. Proto tenkráte vznikl pojem „potravinová soběstačnost“. Vládní činitelé dali tenkráte socialistickým zemědělcům za úkol: „Když náš národ dokázali uživit prvorepublikoví sedláci, vy to musíte dokázat také!“ To byla potravinová soběstačnost – úspora draze vydělaných dolarů a marek exportem (exportovaly se totiž výrobky i pod jejich výrobní cenou, jen, aby jsme dostali nějaké ty dolary a marky). Dnes je naše koruna volně směnitelná a naše ekonomika produkuje zboží na export s kladnou mírou zisku. Tudíž pojem POTRAVINOVÁ SAMOSTATNOST nemá žádný smysl, pouze emociální, nebo zdravotní. Potraviny jsou běžným zbožím, které přináší zisk. Jestliže se míra zisku v tomto odvětví bude snižovat, jejich produkce se zřejmě bude také snižovat. Klesne-li však pod určitou hranici, může se stát, že v případě
    nějaké větší ekonomické krize může dojít k velkému nárůstu cen potravin. Naši europoslanci zatím dobré podmínky pro naše zemědělce v rámci EU neobstarali. Takže POTRAVINOVÁ SOBĚSTAČNOST není vůbec nic.

  2. stas napsal:

    opustit sobestacnost ve vhodných zemedelskych podminkach je ekonomicky nesmysl! Stát to vystavuje hospodářskému riziku!

    • dvořák napsal:

      Potraviny jsou strategická surovina a kromě toho jde také o jejich kvalitu a dále i o zaměstnanost.Na straně druhé si sice můžeme vše dověstm ale něčím musíme taky zaplatit, myslím reálně. Né že řada idiotů vytiskne peníze a učeně tomu říká QE (kvantitativní uvolňování)…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.