CZK/€ 25.295 -0,10%

CZK/$ 23.123 -0,16%

CZK/£ 30.217 -0,11%

CZK/CHF 26.979 +0,03%

Text: Milan Vodička

27. 07. 2021

27 komentářů

Petr Šimčák: Cyklus chamtivosti a strachu je věčný a vždy tu bude

 

Foto: Amundi Czech Republic Asset Management

Akcie stále rostou a zatím se vše zdá být v pořádku. Ale je to skutečně tak? A jak se vyvíjí čeští investoři? Co může dokázat armáda organizovaných malých investorů? Nejenom o tom jsme mluvili s Petrem Šimčákem, ředitelem investic v Amundi Czech Republic Asset Management.

Loading



 

Je podle vás růst, který akciové trhy v poslední době zaznamenávají, ještě zdravý?

Myslím si, že to, co se odehrává na trzích, je důsledek dvou zásadních faktorů. Jeden je politika nulových úrokových sazeb a druhý jakási zvýšená míra protekcionalismu. Obava z bankrotů a přirozených ekonomických cyklů, které mají očistný charakter.

Kombinace těchto dvou faktorů znamená, že ceny aktiv jsou vysoko. Můžeme mluvit nejen o akciích, ale i o nemovitostech či dluhopisech. Pokud cena peněz klesá, „hodnota“ aktiva roste, ale hodnota vyjádřená cenou. Jednoduše řečeno – ta samá věc může být dražší jen proto, že peníze jsou méně hodnotné.

Znamená to tedy, že ceny zatím nejsou nějak přestřelené?

Trhy jsou na hodnotách, které mohou oprávněně vyvolávat pocit, že akcie jsou drahé. Proti historickým hodnotám ano, proti kotvě bezrizikových úrokových sazeb pak nikoliv. Nemusí to ale být bublina na úrovni celého trhu. Některé firmy a odvětví jsou předražené už nyní. Na druhou stranu, proč by to mělo být levné, když vám alternativa bezrizikových dluhopisů nabízí nulu?

REKLAMA

Akcie kvalitních firem, kvalitního byznysu, jsou možná dražší, než by měly být. Úvaha tedy je – mám dobrou firmu, ale mám také dobrou investici? Pokud cena peněz bude dlouhodobě nízká, pokud bude tento systém přetrvávat, je to pochopitelné. Všechno je dražší a do budoucna zřejmě méně výnosné, ale může to vydržet delší dobu.

Co je ovšem horší, že nízká cena peněz vyvolává růst a přítoky peněz do akcií a dluhopisů firem i států, které by za standardních úrokových sazeb zkrachovaly, nebo by měly velmi zásadní problémy. Protože nyní se mohou financovat za velmi nízký úrok v prostředí poměrně vysoké inflace, neboli záporných reálných sazeb, v eurozóně pak dokonce záporných nominálních sazeb.

Ceny podle mého názoru přestřelené jsou, ale zároveň k tomu mají racionální důvod. Já bych raději žil v prostředí, kde bezrizikový úrok není jen bezúrokové riziko. A kde by i ten, kdo si ušetří peníze, mohl být za odloženou spotřebu odměněn bez rizika alespoň do úrovně inflace.

To možná u investorů vede ke zkreslenému vnímání reality.

Současná situace vyvolává jakousi otupělost proti riziku. Riziková aktiva si tak kupují i lidé, kteří by si je v životě kupovat neměli. Protože na to nemají znalosti nebo mentalitu. Cyklus chamtivosti a strachu je věčný a vždy tu bude. Spouštěč, například v podobě růstu úroků, růstu inflace, může vyvolat kaskádu nepříjemných událostí.

REKLAMA

V systému spočívá nebezpečí v tom, že peníze nemají žádnou hodnotu. Nikdo vás neocení za to, že máte nějaké úspory. To vede k  příjmové a majetkové nerovnosti. Pokud máte aktiva, máte akcie, máte nemovitosti, tak v porovnání s hotovostí svůj majetek nejen ochraňujete, ale dramaticky zvyšujete.

Registrujete změnu chování i českých investorů?

Sledujeme to v rostoucím počtu pravidelných investic a větším zájmu o akciové nebo balancované fondy. Zde se objemy investic zvedají. Registrujeme také příklon k nějakým konkrétním investičním tématům. Může to být voda, může to být klimatická změna, ekologie, technologie, fintech, disruptive opportunities, zdravotnictví, medicínské technologie. Ale je to v podstatě jen takový příběh, který má investorům více přiblížit akciový trh, jaký je a jaký vždy byl.

Posledních několik let je tak populární přebalit tradiční akciové fondy do tematických fondů. Oslovuje to klienty srozumitelnějším jazykem. Celá řada lidí se raději ztotožní s fondem, který investuje například v rámci tématu „stárnutí populace“, než když jim nabídnete jen „globální diversifikovaný akciový fond“. Přitom v „běžném“ akciovém fondu naleznete v podstatě vše potřebné, akorát tomu chybí srozumitelnost.

Je to ale cesta, která dokáže veřejnosti přiblížit investování. Investování do akcí a akciových fondů by mělo být dlouhodobé. Máme například vypozorováno, že doba investice se prodlouží zhruba o dva roky, pokud lidé investují do fondů, které komunikují udržitelnost a sociální zodpovědnost.

REKLAMA

Platí stále, že jsou Češi velmi konzervativní?

U Čechů se projevuje vyšší míra nedůvěry postavená na třech špatně načasovaných zkušenostech – divoké kuponové privatizaci, splasknutí technologické bubliny a krizi z roku 2008. Je ale nesmysl domnívat se, že jsou Češi konzervativnější než ostatní. Nejsou. Všichni jsou konzervativní. Ale lišíme se v určité míře důvěry / nedůvěry ve finanční architekturu a finanční poskytovatele. V tomto jsme opatrnější od zbytku vyspělého světa.

Nedávné události ukázaly, že se malí investoři na akciových trzích mohou stát velkou silou. Je to podle vás dobře?

Je pravda, že jedním z fenoménů poslední doby jsou drobní investoři, kteří se rychle dokážou spojit do jednolitého organizovaného celku. Ten se pak stává významným hráčem. Je to novinka, nic podobného tu dříve nebývalo. Umožnily to sociální sítě a možnost kupovat zlomky akcií s velmi nízkými náklady i za velmi malé objemy. Na trh tak můžete jít s malými částkami na jedné straně, ale může tam jít i organizovaná skupina milionů lidí, kteří jsou jako „jeden mozek“, protože mají nějakého vůdce. To dohromady vytváří sílu, se kterou se musí počítat.

Covid tento fenomén ještě akceleroval tím, že lidé byli zavření doma, dostali šeky od vlády, které neměli za co utratit. Mnozí z nich objevili akciový trh, ale více než do investování se vrhli do spekulování. Standardně jen cca 10 % spekulantů vydělává na úkor 90% zbytku. Odhaduju, že u této covidové generace to bude na procenta ještě méně, ale na počet lidí naopak mnohem více. Z úspěšných může za pět až deset let vyrůst mnoho kvalitních profesionálních investorů. Ale mnoho lidí naopak na investování zanevře, jako tomu bylo po roce 2000.

Platformy typu Robin Hood jsou dnes tak mocné a silné, že by určitě bylo fajn, kdyby využily svůj vliv a aplikovaly poznatky behaviorálních financí. Třeba kdyby založily jakési „mentální účty“ – účty na seriózní investice, účty na trading, účty na spekulace. Myslím, že to by byla skutečná demokratizace investic. Oni nemusí lidem radit, co mají, či co nemají, dělat, nebo moralizovat, co je, či není, správné. Ale stačí nastavit architekturu výběru, aby byla atraktivní, nabízela svobodu a současně lidi pošťouchla i k dlouhodobému investování.

Co vám připadá v dnešním investičním světě paradoxní?

Paradoxem může být, že pokud chce společnost opustit fosilní paliva, tak musí provést takovou modernizaci elektrické sítě, že do ekologického portfolia patří i ti, kteří prostředí zatěžují těžbou surovin nutných pro ekologizaci celé společnosti. Osobně jsem ale rád, že téma klimatické změny se stalo natolik urgentní, že investice do čisté energie v sobě skrývá nejen náklady, ale hlavně i příležitosti.

Loading

Vstoupit do diskuze 27 komentářů


Související články

Prospějí nižší sazby celému akciovému trhu?

Při pohledu na globální akciový trh vidíme, že se ve třetím čtvrtletí pár věcí změnilo. Došlo k menší rotaci prostředků z cyklických do defenzivních sektorů, protože někteří investoři vyhodnotili červencový propad technologických akcií a dočasné zvýšení volatility v srpnu jako předzvěst toho, že se situace ještě zhorší. Širší americký akciový […]

Text: Redakce

Foto: Shutterstock

09. 10. 2024


Diskuze k článku

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna, vyžadované informace jsou označeny hvězdičkou.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

 
 
 

 
  • Richard Fuld

    28 července, 2021

    „Nikdo vás neocení za to, že máte nějaké úspory.“

    A proč by to měl někdo dělat? Komu tím, že budete držet peněžní úspory prospějete? 🙂 Nikomu. Takže zde není nikdo, kdo by to mohl a měl ocenit.

    Odpovědět

  • Honza

    28 července, 2021

    Měla by to ocenit rodina, děti. Alespoň po staletí tomu tak bývalo. Myslím, že i dnes se najde pár takových rodin.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    28 července, 2021

    O.K. Rodina a děti by to měli ocenit? Tak ať tedy rodinka a děti platí spořivému taťkovi úrok nad inflací. 🙂

    Odpovědět

  • Honza

    29 července, 2021

    Víte, jaký je rozdíl mezi malou úsporou a velkým dluhem? Svoboda. Ale chápu, že někteří ji k životu nepotřebují.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    30 července, 2021

    Ale jistě. Je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný. Z toho ale nijak nevyplývá, že by ti chudí a zadlužení měli těm bohatým, kteří mají úspory, platit nějakou odměnu ve formě kladného reálného úroku, aby bohatí dále bohatli a chudí dále chudli.

    Odpovědět

  • Honza

    30 července, 2021

    Já hlavně tvrdím, že mezi chudým a zadluženým je dost podstatný rozdíl. Do dluhu vstupujete dobrovolně.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    3 srpna, 2021

    Ale to já přece nijak nezpochybňuji. A pořád tvrdím, že nikdo nemá důvod k tomu, aby jakkoliv finančně odměňoval někoho, kdo peníze spoří a nemá dluhy.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    7 srpna, 2021

    Mě naopak přijde mnohem smysluplnější, pokud „finanční odměnu“ v podobě záporného reálného úroku obdrží ten aktivní ekonomický subjekt, který se zadlužil a musí teď a v budoucnu produkovat více, než ten, co v minulosti peníze vydělal a jenom je uspořil a chce je v budoucnu jen pasivně držet. Proč odměňovat ekonomickou pasivitu? Smysluplnější mi přijde odměnit ekonomickou aktivitu.

    Odpovědět

  • Lukáš Havrda

    3 srpna, 2021

    Pane Fulde,
    vidím ve zdejších diskuzích, že tomu hodně rozumíte a já sám bych tomu chtěl také porozumět. Mám dotaz ohledně tvorby peněz:

    Peníze vznikají dluhem, to znamená, že když si soukromá firma nebo člověk vezmou úvěr, banka jim to připíše na účet u té banky a vzniknou peníze, které pak splácením zanikají. Avšak dlužník splácí navíc také úrok a jeho část zůstane bance jako zisk, tedy část nových peněz zůstane?

    Jiná situace je ale v případě, že si půjčuje stát. Tomu přeci komerční banky nemohou jen tak připsat peníze na účet u ČNB. Tedy stát vydává dluhopisy a ty si může koupit člověk nebo instituce, banka, ale již ze svých peněz, nikoli nově vytvořených, ne? Banka může peníze vytisknout připsáním na svém účtu, nikoli na cizím (v tomto případě ministerstva financí u ČNB). Přesto se peníze, co si stát půjčil, v ekonomice projeví, protože za normálních okolností by je banka držela na účtu, nebo investovala do nejakých fondů, kdežto takhle je stát např. prostřednictvím důchodů napumpuje do spotřeby.

    Jsou mé úvahy správné? Děkuji moc.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 srpna, 2021

    Dobrý den pane Havrdo. Nejprve děkuji za seriózní dotazy, na které Vám velmi rád odpovím.

    Ano, peníze vznikají nejčastěji tak, že je banka připíše na vkladový účet dlužníka, když si tyto peníze od banky půjčuje. Ano, dlužník musí splácet nejen jistinu ale i úrok. A úplně stejně jako v bance zanikají peníze, kterými byla splacena jistina, zanikají i peníze, kterými dlužník splatil bance úroky. V bance totiž zanikají veškeré peníze, které banka přijímá jako platbu od nebankovních subjektů. Tyto peníze přestávají existovat s tím, jako jimi nebankovní subjekt „zaplatí“ bance. Banky totiž nemohou mít vlastní peníze. Zjednodušeně řečeno, toto plyne mimo jiné již z definice peněz, kterými jsou zůstatky na vkladových účtech vedených bankami ve prospěch nebankovních subjektů. Pokud nějaká banka drží nějaké zůstatky na vkladovém účtu u jiné banky (včetně banky centrální), jedná se o likviditu, nikoliv o peníze. Toto rozlišování je velmi důležité, protože pro chod ekonomiky je relevantní pouze objem peněz, nikoliv objem likvidity v bankovním systému. Objem likvidity v bankovním systému má vliv pouze na „hladkost běhu“ platebního styku.

    Jinými slovy, když klient splatí bance splátku a úrok, stane se to, že banka o celou splátku úvěru sníží zůstatek na vkladovém účtu dlužníka a tyto peníze zaniknou (zmizí u nich možnost, aby dál obíhaly v ekonomice). Současně je úrokový výnos zaúčtován do výnosů banky, čímž dojde (po odečtení nákladů) k růstu zisku banky a tím i vlastního kapitálu banky. Peníze, které obíhaly v ekonomice a následně byly použity na splátku úvěru se „přetavily“ v položku v pasivech banky.

    Když to vezmu zkratkou, tak splacení splátky úvěru způsobí v rozvaze banky:

    1. snížení pasiva v podobě vkladového účtu dlužníka o celou částku splátky (odepsání splátky z účtu dlužníka)
    2. snížení aktiva v podobě pohledávky za dlužníkem o splacenou část jistiny úvěru
    3. navýšení zisku banky (a tedy i vlastního kapitálu) o částku přijatého úroku

    Teprve pokud akcionáři banky rozhodnou např. o vyplacení části zisku akcionářům, tak pokud je příjemcem tohoto podílu na zisku nebankovní subjekt, dochází k nárůstu objemu peněz způsobilých obíhat v ekonomice. Banky totiž při platbě podílu na zisku nebankovnímu subjektu zase tento pouze připíší na jeho vkladový účet a opět takto vytvoří nové peníze (a současně klesne pasívum banky vlastní kapitál banky).

    Ano, pravdou je, že bance „zůstává“ pouze ta část dlužníkem zaplaceného úroku, která „zbyde“ po uhrazení souvisejících nákladů, včetně úroku hrazeného držiteli peněz, které byly na začátku bankou emitovány poskytnutím daného úvěru. Základem zisku bank z jejich úvěrové činnosti je tak úroková marže (rozdíl mezi bankou inkasovanými a hrazenými úroky).

    Problematice státního dluhu budu věnovat samostatný příspěvek.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 srpna, 2021

    K problematice státního dluhu. Banky žádné vlastní peníze nemají. Banky platí nebankovním subjektům vždy nově vytvořenými penězi nebo likviditou. Standardně má stát u každé banky, která se účastní primárních aukcí státních dluhopisů založen u těchto bank vkladový účet, na který banka poté co v aukci uspěje připíše státu peníze v částce odpovídající kupní ceně nakoupených státních dluhopisů. Pokud má stát povinnost držet peníze pouze u centrální banky, pak stát takto získané peníze převede na vkladový účet vedený u ČNB. Aby tato banka mohla vypořádat převod peněz státu do ČNB, musí si od ČNB půjčit likviditu. Jako kolaterál poskytnutý k této půjčce pak zpravidla tato banka použije právě nakoupené státní dluhopisy.

    Ani po nahlédnutí do „Pravidel pro primární prodej státních dluhopisů organizovaný Českou národní bankou“ jsem se nedozvěděl, jak probíhá úhrada kupní ceny dluhopisů. Podle mého názoru si banky účastnící se primárního trhu se státními dluhopisy musí nejprve zajistit u ČNB poskytnutí půjčky likvidity pro případ úspěchu v aukci. s tím, že pokud banka v aukci uspěje, pak čerpá daný úvěr od ČNB a za nakoupené státní dluhopisy zaplatí půjčenou likviditou.

    Bez ohledu na to, jakým způsobem probíhá prodej státních dluhopisů v primární aukci, tak konečný výsledek je ten, že po prodeji státem emitovaných státních dluhopisů přibydou na účtu vedeném v ČBN nové peníze, které dříve neexistovaly.

    Nové peníze nevznikají v případě, kdy stát prodává státní dluhopisy např. občanům. Zde platí, že emise státních dluhopisů a následné utracení peněz státem nemá za následek navýšení peněžní zásoby. Objemy takto prodaných státních dluhopisů jsou ale zcela marginální v porovnání s objemem emisí státních dluhopisů nakupovaných bankami. I zde pak platí, že pokud stát bance splatí státní dluhopis nebo uhradí úrok, pak tyto peníze zanikají. Proto také nedává moc smysl, aby stát usiloval o splacení státního dluhu, neboť takové konání nikomu nijak neprospěje. Dojde pouze k zániku peněz vybraných na daních za účelem splacení státního dluhu a tím k peněžní kontrakci, která může vést k vážné destabilizaci a/nebo přímo poškození chodu ekonomiky.

    Otázka, jak přesně probíhá vypořádání platby za nově emitované státní dluhopisy mezi bankou a ČNB podle mne není z hlediska výsledku této transakce nijak relevantní. Je to pouhý procesně-technický detail.

    Peníze, které si stát půjčí a následně je utratí se samozřejmě v ekonomice projeví. Například tak, že ekonomika namísto toho, aby spadla v krizi o 20% spadne např. jen o 6%.

    Odpovědět

  • Lukáš Havrda

    4 srpna, 2021

    Děkuji moc za vyčerpávající odpověď. Teď mi bude chvíli trvat, než to všechno vstřebám :))
    Hezký den.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 srpna, 2021

    Rádo se stalo. Ona to není úplně triviální materie, takže si to nějaké to přemýšlení určitě vyžádá. 🙂

    Taky přeji hezký den.

    Odpovědět

  • Chk

    4 srpna, 2021

    Pane Fulde, jen tři technické.
    1) Občas se ‚z pracovních důvodů‘ účastním aukce českých státních dluhopisů. Zastupuji právnickou osobu finančního typu. V aukci de facto nakupují dva typy subjektů. Prvním jsou zahraniční instituce/správci zahraničních fondů, FKI atd. Druhým jsou domácí instituce. Fondy, FKI atd. Do aukce vstupuje každý zájemce přes prostředníka/banku, která má přímo za úkol danou emisi ‚prodat‘. Jedná se nejčastěji o KB, ČS, PPF, ČSOB. Pouze pokud jde část emise tzv. do bankovních knih (těchto bank), pak by podle mě platila myšlenka Vašeho popisu. Ale velkou část kupují mnou zmíněné fondy, a v tomto případě to je technicky jinak. Protože tyto peníze jsou majetkem fondu. Jiná by to byla situace, pokud by se jednalo o investiční certifikát, který do rozvahy banky patří. Ale fond nikoli.
    2) Velká část emise nového dluhu zpravidla chodí na pokrytí splatnosti starého. Takže technicky často dochází pouze k rolování stávajícího dluhu.
    3) Upřímně, asi od třetí věty jsem znejistěl, zda popisujete klasický postup aukce státních dluhopisů v ČR, nebo postup tzv. QE v USA, kde FED skupuje od soukromých bank státní dluhopisy. Jako neznám detaily, co se děje ‚za oponou‘ v případě emise státních dluhopisů v ČR, ale domnívám se, že postup je trochu odlišný od Vašeho popisu. Berte to jako takovou malou, zdravou polemiku:).

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    5 srpna, 2021

    Přeji dobrý den a děkuji za Vaši reakci.

    1) Aukcí se v první fázi účastní primární dealeři, tedy banky. Výsledkem nákupu státních dluhopisů je tedy nevyhnutelně vznik nových peněz, které následně stát utratí, nebo jimi splatí předchozí dluhy, jak správně upozorňujete. Pokud banky dále „přeprodávají“ státní dluhopisy nebankovním subjektům, pak peníze, kterými tyto subjekty platí primárním dealerům za státní dluhopisy v těch bankách zanikají, tzn. na jedné straně stát pustí do ekonomiky nové peníze získané prodejem státních dluhopisů a na druhé straně je zase banky prodejem státních dluhopisů nebankovním subjektům část těch peněz z oběhu stáhnou.

    2) Ano, značná část emise státních dluhopisů slouží k refinancování státních dluhopisů a tedy jejich rolování. Zde se jeví velmi zajímavou myšlenka refinancování státního dluhu pomocí emise „nekonečných státních dluhopisů (perpetuum/konzole), která byla nedávno diskutována ve vztahu k otázce, co s pandemickými státními dluhy.

    V případě, že dochází k emisi dluhopisů za účelem refinancování právě splatných dluhopisů, pak se nám situace štěpí do dvou scénářů:

    a) peníze vzniklé v primární aukci jsou státem použity na splacení stáních dluhopisů, které drží banky a tyto peníze tedy zaniknou a nedostanou se do oběhu. Tato část emise státních dluhopisů v tomto případě nevede k růstu peněžní zásoby.

    b) peníze vzniklé v primární aukci jsou státem použity na splacení stáních dluhopisů, které drží nebankovní subjekty a tyto peníze se tedy dostanou do oběhu (pravděpodobně na kapitálovém trhu) a objem peněžní zásoby roste.

    Vliv emise státních dluhopisů na změnu objemu peněžní zásoby tedy závisí na vícero faktorech. Na tom, jak velký podíl nově emitovaných státních dluhopisů zůstane v aktivech bank a jak velký podíl bude bankami přeprodán nebankovním subjektům a dále na tom, jak velký podíl nových peněz bude použit na splacení právě splatných dluhopisů a na tom, kdo tyto splatné dluhopisy drží (zda banky, nebo nebankovní subjekty).

    Jinými slovy máte pravdu v tom, že pouhá emise státních dluhopisů automaticky neznamená růst objemu peněžní zásoby v rozsahu emisní ceny těchto dluhopisů a že se zde uplatní další vlivy.

    Pokud jde o moji poznámku v tom smyslu, že splacení státního dluhu nemá žádný rozumný ekonomický důvod a je naopak pouze způsobilým uškodit chodu ekonomiky, tak ta podle mne platí i v případě, že držiteli splatných státních dluhopisů nejsou jen banky.

    Peníze použité státem na splacení státních dluhopisů bankám zaniknou a peníze použité na splacení státních dluhopisů nebankovním subjektům se pouze vrátí zpět do oběhu poté, co byly v minulosti, tedy v okamžiku nákupu státního dluhopisu nebankovním subjektem (od banky) z oběhu vyvedeny, takže skutečný nárůst peněžní zásoby v důsledku zadlužování státu se zde nekoná. Naopak v tomto případě paradoxně dochází k růstu objemu peněžní zásoby právě v důsledku splacení(!) státních dluhopisů držených nebankovními subjekty, nikoliv v důsledku jejich emise. 🙂

    3) Můj popis emise státních dluhopisů byl spíše obecný. Ani „Pravidla pro primární prodej státních dluhopisů“ způsob úhrady a „financování“ nákupů státních dluhopisů na primárním trhu k mému velkému překvapení nijak neupravují. Píše se tam pouze, že kupující státní dluhopisy zaplatí v den kdy je nakoupil.

    Co se týče QE, tak to se liší od primární emise právě tím, že probíhá na sekundárním trhu a kupujícím je centrální banka nikoliv primární dealeři tedy určené soukromé banky.

    Při „klasickém“ QE (nákupy státních dluhopisů centrální bankou na sekundárním trhu) nedochází k růstu peněžní zásoby. Přitom 99% „ekonomů“ píše a mluví o QE jako o tisku peněz centrální bankou (dokonce i můj „guru“, jeden z nejkompetentnějších odborníků na téma bankovnictví, Prof. Josef Jílek to v jeho knize Finance v globální ekonomice I. napsal). Tato zcela nesprávná zkratka (QE = tisk peněz) je ale asi jeden z největších ekonomických omylů současnosti a má velký potenciál být příčinou mnoha velmi vážných následků.

    Odpovědět

  • Honza

    5 srpna, 2021

    Člověče vy jste génius. Tohle už kromě vás nemá šanci nikdo pochopit 🙂

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    7 srpna, 2021

    No mě to přijde mnohem srozumitelnější, než celý ten humbuk s těmi krypto“měnami“.

    Odpovědět

  • Honza

    7 srpna, 2021

    Nejsem příznivcem kryptoměn, v životě bych do nich peníze nedal, ale na druhou stranu, tak jak jsou zkonstruovány, mají tu vlastnost (jako např. komoditní peníze), že jsou likvidní samy o sobě. Vaše účetní peníze se neobejdou bez likvidity (anebo dluhu). Tím se asi naše vesmíry liší.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    9 srpna, 2021

    Ne, ani komoditní peníze se neobejdou bez dluhu. Komoditní peníze, tedy bankovka směnitelná za předem dané množství měnového kovu v předem dané kvalitě není nic jiného, než hmotné médium, které s sebou nese závazek banky vůči držiteli bankovky směnit bankovku na požádání za měnový kov. I komoditní peníze jsou tedy svázány se závazkem jejich emitenta.

    To co máte Vy na mysli je používání komodity jakou universálního prostředku (nikoliv peněžní ale barterové) směny. Ano, v tomto případě zde stojí komodita samotná bez závazků, bez emitenta. A to je právě její největší slabina, že jde vlastně jen o komoditu a ne peníze.

    Peníze jsou vztahem mezi emitentem a jejím držitelem. V případě účetních peněz je emitentem banka a její dlužník. A právě vztah mezi emitentem a vlastníkem účetních peněz je jakýmsi automatickým motorem, který současně s vytvořením peněz vede zároveň i ke vzniku nové dlužníkovy ekonomické aktivity, která produkuje statky, které si držitelé peněz mohou za své peníze koupit.

    Nic takového ale ani u komoditních peněz ani u používání samotné komodity jako universálního prostředku barterové směny neexistuje.

    Další (hlavní) problém komodit a komoditních peněz je jejich omezené a rigidní množství. Mnoho příznivců to považuje za pozitivní vlastnost, přitom je to právě ta jejich nejhorší vlastnost, která činí komodity a komoditní peníze v dnešním světě v podstatě nepoužitelné jako universální prostředek směny.

    Naproti tomu účetní peníze se ekonomice přizpůsobují, resp. vznik, zánik a oběh účetních peněz v podstatě pouze pasívně(!) účetně (v bankovních knihách) dokumentuje veškeré ekonomické transakce, které v ekonomice probíhají. Jedná se tak o endogenní peníze, které jsou nedílnou součástí ekonomiky.

    Komodity a komoditní peníze pak chod ekonomiky svazují tím, že je jich pouze v daném místě a čase jen omezené množství. Jedná se tak vlastně o exogenní peníze, tedy faktor, který stojí vně ekonomiky a tuto (bohužel pouze negativně ovlivňuje.

    Účetní peníze se vývoji ekonomiky pasivně přizpůsobují. Zatímco v případě universální směnné komodity nebo v případě komoditních peněz, se chod ekonomiky musí naopak přizpůsobovat komoditním penězům, či universální směnné komoditě.

    Toto jsou systémové rozdíly, o kterých jen málokdo ví a většina lidí je prostě ignoruje. Je to ale stejné, jako počítat v kosmu se stejnou gravitací, jaká je na Zemi. Je to zcela zásadní nedostatek v chápání problematiky peněz.

    Ano naše vesmíry se liší. Ten Váš je jen ve Vašich věcně nesprávných představách. Ten můj je realita.

    Odpovědět

  • Anonym

    9 srpna, 2021

    Máte dar umět věci vysvětlovat. Nepracujete, třeba na částečný úvazek, ve školství?

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    9 srpna, 2021

    Děkuji za uznání. Ve školství nepracuji, ani jsem nepracoval. Takové schopnosti se vytvoří po určité delší době, kdy si člověk věci srovná v hlavě a vytříbí v mnoha diskuzích. 🙂

  • Honza

    9 srpna, 2021

    Nechci donekonečna protahovat diskusi. Vzhledem k tomu, že se mi to ve reálném životě zatím vždy vyplatilo, tak si s dovolením ponechám svůj bludný svět, ve kterém „Commodity money is that type of money that possesses intrinsic value on its own, independent of any governing body.“ a „Commodity-backed money is a slight variation on commodity money. While commodity money uses the commodity itself as currency directly, commodity-backed money is money that can be exchanged on demand for a specific commodity.“ Bylo mi ctí s vámi podebatovat v tomto vláknu.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    10 srpna, 2021

    Tak tady se v podstatě nevyhnutelně dostáváme k otázce samotné definice peněz.

    Já v tom mám tedy jasno. 🙂 Je to jednoduché. Peníze jsou něco za co můžete koupit/prodat komoditu. Pokud směňujete jednu komoditu (byť universálně všemi přijímanou jako „peníze“) jedná se pořád o směnu komodity za komoditu (tedy o barterovou směnu), nikoliv o peněžní směnu (o koupi/prodej).

    Skutečnými penězi je pro mě vztah mezi emitentem peněz a jejich držitelem.

    V tomto ohledu mám za to, že např. obyčejné stravenky mají k penězům mnohem blíže, než např. zlato nebo stříbro.

    Stravenka v sobě nese závazek akceptantů stravenek přijmout „platbu“ stravenku namísto platby penězi. Stravenka tak představuje právní vztah mezi akceptanty a vydavateli stravenek na jedné straně a držiteli stravenek na straně druhé.

    Pokud držíte pouhou komoditu, jako je např. zlato, tak toto držení zlata vůbec nikoho k ničemu nezavazuje. Držíte tedy pouhou komoditu, nikoliv peníze.

    Problém Vašeho bludného světa spočívá tedy již v té první větě: „Commodity money is that type of money…“ Komodita prostě není penězi, stejně jako kupující nemůže být prodávajícím. 🙂

    Tak děkuji za korektní diskuzi.

  • Honza

    3 srpna, 2021

    No jo no, čeština. „Ocenit“ a „finančně odměnit“ nemusí být úplně totéž.

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 srpna, 2021

    Ale já přece nikomu nebráním, aby ocenil někoho za to, že spoří peníze a neutrácí. Může ho osobně pochválit, nebo o něm napsat oslavný článek…

    Celou dobu zde přece píši o tom, že ale neexistuje žádný racionální důvod, aby kdokoliv finančně odměňoval lidi, kteří neutrácí a peníze, které vydělali si spoří.

    Odpovědět

  • Honza

    4 srpna, 2021

    V článku se ale píše „ocenit“ …

    Odpovědět

  • Richard Fuld

    4 srpna, 2021

    „V systému spočívá nebezpečí v tom, že peníze nemají žádnou hodnotu. Nikdo vás neocení za to, že máte nějaké úspory. To vede k příjmové a majetkové nerovnosti. Pokud máte aktiva, máte akcie, máte nemovitosti, tak v porovnání s hotovostí svůj majetek nejen ochraňujete, ale dramaticky zvyšujete.“

    Takže pokud nikdo nepochválí ani nevelebí (či jiným způsobem nefinančně neocení) lidi, kteří neutrácí a spoří, pak to má následek v podobě majetkové nerovnosti? To moc smysl nedává. Smysl by snad dávalo, pokud by autor tím oceněním myslel inkaso úroku, který by překonával inflaci.

    Odpovědět