Vědeckotechnický rozvoj posledních desetiletí se zdá být nezadržitelný. Výkonnost počítačů se zrychluje nezpomalujícím tempem a technické novinky zaplavují svět. Významné společnosti fúzují, jejich síla je větší než síla středně velkých států a dále roste. Ani poslední krize a světové recese tento trend nezpomalily. Naopak. Korporace reportují opět rostoucí zisky – a problémy mají státy a jejich občané, které krizi platí.
K „nastolení“ cyberpunku je zřejmě ještě daleko. Ale může se přiblížit nečekanou rychlostí. Jeden náznak, jak by k tomu mohlo dojít, přineslo v nedávné době Finsko. Požadovalo po Řecku jako zástavu vůči řeckému dluhu řecké ostrovy. Kdyby Řecko svůj dluh nesplatilo, Finsko by se tak rozprostíralo nejen na severu, ale i na jihu Evropy. Ale co to má společného s korporacemi?
Finančně silné nadnárodní společnosti mají množství kapitálu, o kterém se řadě států ani nesní. A zadlužené státy potřebují peníze. Co zabrání státu před krachem dát do zástavy své výsostné území? Nic. Stačí o svém kroku přesvědčit voliče. Pokud pak své závazky nesplní, může o území přijít. A nemusí se jednat pouze o převod majetkových práv k pozemkům a stavbám. Může se jednat o „převod práv státu“. Korporace by tím získala vlastní státní nezávislost.
Nadnárodní společnost by pak mohla na svém výsostném území nastolit vlastní politický systém, vlastní zákonodárství, soudnictví… mohla by si zřídit vlastní policii, armádu. A pokud by se krachujících států našlo víc a byly by mezi nimi i větší a světově významné ekonomiky, pak by „korporátní státy“ začaly být postupně uznávány i standardními. Ostatně, těm by se také ulevilo – nemusely by dotovat dluhy Řecka, Itálie, Irska, Portugalska, Španělska… a tak by možná se „zástavou státních práv“ souhlasily předem za sejmutí dluhového břemene.
Zpočátku by korporátní státy ale pravděpodobně měly s uznáním státní nezávislosti potíže. Současná společnost je zvyklá na demokracii – vládu lidu, která se bohužel občas zvrhává v ochlokracii. Přechod na „korpokracii“ by okolní státy nesly zřejmě nelibě. Asi tak, jako monarchie nesly nelibě vznik prvních postmonarchistických republik.
REKLAMA
Současné vlády jsou do značné míry již korporacemi ovládány. Stačí se podívat na sílu lobby zájmových skupin. K přímému ovládání státu to má ale ještě daleko. Jak by se „korpokracie“ promítla do životní úrovně obyvatel, je otázkou.
Korporace by mohly zavést ekonomicky efektivní systém. V jejich zájmu by mohla být i starost o „sociálně slabé“ občany. Sociální síť vytváří jistotu i pro lidi, které aktuálně nezachraňuje, a spokojený a zajištěný člověk je efektivnější. Navíc korporace v zájmu udržení a posílení dobrého jména již dnes dotují řadu neziskových a obecně prospěšných činností.
Na druhou stranu by se honba za ziskem mohla projevit i negativně. Byť to mnoho korporací nepřiznává, svou výrobu přenášejí do zemí s nízkou ochranou pracovníků – a to nejen právní, ale i ochranou z pohledu bezpečnosti práce a zdraví. Nemluvě o využívání dětské práce.
Korporace navíc nežijí samy o sobě. Jsou vlastněny akcionáři, kteří udávají korporaci směr. A akcionáři jsou lidé – ať již přímo jako vlastníci akcií, nebo nepřímo prostřednictvím podílových či penzijních fondů.
Příchod „korpokracie“ se nejspíš v nejbližší době konat nebude. Řecko své ostrovy prodat odmítá. Zatím…
