Středa 17. října. Svátek má Hedvika.

Likvidace OP Prostějov aneb Jak se soudí v Česku

Banky Luboš Smrčka 22.10.2010 | 18:32 0 Komentářů

Insolvenční řízení není jednoduchý proces. Zvláště když se proti věřitelům postaví i soud. Jak lze odstavit věřitele od svých pohledávek? A lze se bránit proti podjatosti soudce?

minulém rozboru případu konkurzu OP Prostějov jsme se zaobírali některými okolnostmi kolem syndikovaného úvěru vedeného Českou spořitelnou. Prodej pohledávky Raiffeisenbank, která byla (ale do jisté míry vlastně stále je) členem syndikátu bank do rukou společnosti Pyrghos Lefkos vyvolal řadu otázek souvisejících s konsorciálním financováním a s riziky pro úvěrující ústavy, která jsou s takovými obchody spojena. Připomeňme pouze, že právě Pyrghos Lefkos vystupuje proti bankám a zatím v právních bitvách dosahuje povětšinou toho, že Česká spořitelna jako zástupce syndikátu (v němž je Citibank a – technicky vzato – Raiffeisenbank) je efektivně odstavena od přímé účasti na rozhodování v konkurzu.

Od anonyma k právní bitvě

Nyní se podíváme podrobněji na další okolnosti případu, především na argumentaci soudce Jana Kozáka, který má věc na Krajském soudu v Brně na starosti.

Především kauza OP Prostějov ukazuje, jak neobyčejně složité může být insolvenční řízení. Již nyní je na insolvenčním rejstříku zveřejněno více než tisíc dokumentů a spis tak má několik tisíc stran. Vedle Krajského soudu v Brně se jím zabýval také Vrchní soud v Olomouci a několik jeho aspektů je předloženo i Ústavnímu soudu v Brně, ke kterému již v této věci byly podány tři ústavní stížnosti. S velkou pravděpodobností to není konečné číslo. Na 25. října 2010 je svolána další schůze věřitelů a lze tedy předpokládat, že ni vypuknou další spory a tím i další důvody pro podání apelu k Ústavnímu soudu. Řada pohledávek uplatněných Českou spořitelnou a těmi věřiteli, které ji podporují, byla napadena. (Zatím není rozhodnuto, jak se kompetentní orgán postaví k požadavku Pyrrhos Lefkos ve věci popření jedné z nezajištěných pohledávek ČS. Vzhledem k její výši cca 52 mil. Kč je patrné, že to je právě ta částka, která PL chybí k většině ve skupině nezajištěných věřitelů.)

Vysvětlovat všechny zákruty tohoto případu je prakticky nemožné. Představme si, že deset tisíc stran dokumentů by se mělo vměstnat do několika pokračování textu. Každopádně platí doporučení, že pokud na některé právnické fakultě chtějí své studenty připravit na praxi v oblasti insolvenčního práva, pak je nastudování tohoto případu ideálním výukovým způsobem – živou případovou studií.

Pro pochopení celého vývoje případu OP Prostějov je třeba si představit úplnou „kostru“ příběhu. Pokud věc opravdu zjednodušíme, pak vidíme situaci, kdy skupina společností pracujících ve shodě (alespoň tedy v právním smyslu slova podnikajících obdobné kroky), která je představována především firmou Pyrghos Lefkos, vstoupila do konkurzu v roli věřitele s bezvýznamnou pohledávkou. Původní angažmá těchto společnosti bylo v řádu desítek tisíc korun, což také právníci České spořitelny v první fázi využívali – jak jsme si ukázali minule, bylo to krátkozraké. Každopádně ve srovnání s celkovým dluhem OP Prostějov kolem 1,6 miliardy korun opravdu pohledávky zastupované firmou Pyrghos Lefkos nestály v počáteční fázi insolvenčního řízení za řeč.

První ataky proti České spořitelně přišly na soud v Brně dokonce pod smyšlenými jmény z neexistujících adres a byly „podepsané“ údajnými věřiteli – jejich pohledávky ale byly vymyšlené od A do Z. Již počátek konkurzu tedy provázely okolnosti, které v žádném případě nenasvědčují, že by mělo jít o standardní případ – naopak odkazují spíše na cosi, co se často označuje jako „mafiánské praktiky“. Kromě několika dílčích textů v tisku tato skutečnost zcela zapadla v zapomnění.

Má to svoji logiku. V současnosti je totiž „skupina útočníků“ věřitelem podstatně důležitějším a jak insolvenční řízení začínalo, není důležité. V minulém díle jsme rozebírali situaci, kdy Pyrghos Lefkos odkoupil zajištěnou pohledávku i další pohledávky z majetku Raiffeisenbank – ještě před tím ale došlo ke klíčovému zlomu v insolvenčním řízení.

Česká spořitelna jako vedoucí banka syndikátu prosazovala řešení insolvence prostřednictvím reorganizace a vzhledem k její dominanci jak mezi zajištěnými věřiteli, tak i mezi věřiteli nezajištěnými se dalo předpokládat, že tuto myšlenku bude schopna prosadit. Avšak přišlo dosti průlomové rozhodnutí soudce Jana Kozáka, který na základě námitek vznesených dalším marginálním věřitelem Martinem Adamíkem (šlo o stejnou argumentaci, jaká byla již dříve zaslána soudu od neexistujících věřitelů) rozhodl, že OP Prostějov a Česká spořitelna tvořily koncern. Zjednodušeně řečeno soudce Jan Kozák přistoupil na to, že podmínky syndikovaného úvěru a některých dalších úprav obchodních vztahů mezi oběma subjekty vytvořily situaci, kdy Česká spořitelna ovládala společnost OP Prostějov.

Podjatý či nepodjatý?

Zcela na okraj. Jan Kozák je považován za významného znalce insolvenčního práva a odborníka v této oblasti. Píše sloupky pro Konkurzní noviny a i jinak je publikačně činný.

Spořitelna nicméně zpochybnila soudce kvůli podjatosti, což Vrchní soud v Olomouci jako soud nadřízený zamítl. Stejně tak napadla některá rozhodnutí soudce Jana Kozáka a znovu z Olomouce přišlo šalamounské řešení, které většina tisku interpretovala jako vítězství soupeřů České spořitelny (i když při pečlivějším studiu výroku to není tak jisté). Komentátor Tomáš Němeček (Lidové noviny, 29. 5. 2010) si dokonce s nadsázkou přisadil: „Je to ale stejně potěšení, sledovat spořitelnu, jak bojuje o peníze. Autor tohoto sloupku má u ní totiž účet.“ Celkově ale novinář soudí, že soudce Kozák není ani „blbý, ani navedený“, jen prostě je vidět, „že mu v žaludku leží arogance bank“.

V tom má žurnalista nesporně pravdu. Soudce Jan Kozák dává dlouhodobě najevo opovržení bankami asi stejné, jako Che Guevara. To jistě samo o sobě nelze nikomu vytýkat, i když u soudce to můžeme chápat jako prazvláštní pohled na svět. Avšak v době, kdy teenageři s oblibou rozbíjejí výlohy bankovních domů a vypalují McDonnaldy, si získá takový postoj určitě spoustu kladných hlasů jako boj proti „finančnímu imperialismu“.

Tak nebo onak byla Česká spořitelna vyloučena z hlasování na schůzích věřitelů a v principu do značné míry odstraněna z rozhodování o dalším osudu OP Prostějov. Když si představíme, že právě Česká spořitelna má majetek OP Prostějov v drtivé většině v zástavě, pak si lze těžko představit konkurz, který by práva České spořitelny nerespektoval.

Právně je eliminační přístup Jana Kozáka opřen o celkem jednoznačnou dikci Insolvenčního zákona, který opravdu znemožňuje ve většině případů hlasovat osobám, které ovládaly dlužníka před insolvencí. Chabým místem je ale tvrzení, že ČS a OP Prostějov tvořily koncern – tuto představu v odborném tisku odmítla řada právních expertů a Vrchní soud v Olomouci se raději vyhnul tomu, aby věc posoudil.

Další vysvětlování Jana Kozáka v novinách (iHned, 24. 4. 2010), že chtěl zajistit vyrovnanost práv věřitelů, a proto největšího věřitele nepustil do výboru a odmítl akceptovat výkon jeho práv, je již absurdní. Věřitel svoje práva buď má, nebo nemá – žádná žena také není „tak trochu těhotná“. Soudce tu není od toho, aby posuzoval vyváženost výboru, ale aby správně a přesně aplikoval zákon.

Jestliže spořitelna OP Prostějov ovládala před insolvencí, nemůže být ve věřitelském výboru a nemůže používat svá hlasovací práva.  Pokud firmu neovládala, pak ji nikdo nemůže upírat právo pečovat o svůj majetek, v daném případě především v plném rozsahu hlasovat. Nějaká „vyváženost“ výboru s tím nemá co dělat.

Podstatný je navíc smysl zákona. Ten vylučuje ovládající osoby z rozhodování o konkurzu z celkem jednoduchého důvodu: Představme si společnost, která ovládá jinou firmu směřující do insolvence. Jako akcionář bude poslední v řadě v boji o nějaký výnos z konkurzu či jiného řešení insolvence. Proto uzavře s firmou nad propastí určité smlouvy a stane se také jejím věřitelem. Tím se vklíní mezi tu skupinu, která z pádu firmy bude něco mít. To je nepřijatelné „obrání“ věřitelů – akcionář přece měl především vést podnik tak, aby k pádu vůbec nedošlo.

Do pozice věřitele se ale ovládající subjekt vnutí tím, že společnost již ovládá – proto dochází v insolvenci k omezení práv věřitelů, kteří jsou zároveň ovládajícími osobami. V případě České spořitelny a syndikovaného úvěru však tehdejší akcionáři vstoupili do stavu dlužníka dobrovolně – nemuseli to udělat, bylo to jejich svobodné rozhodnutí. Že je k tomu donutila existující ekonomická situace firmy, to je argument z jiného světa. Tento zásadní rozdíl soudce Kozák popřel a v tom je revolučnost jeho přístupu.

Příště se podíváme přesněji na samotného soudce Jana Kozáka a mechanismy rozhodování některých moravských soudů, dále na některé konkurzy, které mají obdobné znaky a účastní se jich podobné osoby, jaké nacházíme v případu OP Prostějov.

Skončila již krize?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.