Středa 28. června. Svátek má Lubomír.

Krutá pravda o státním rozpočtu

Z důvodů, které neznám a myslím, že je nezná nikdo, jsou vlády v posledních letech podezřívány z toho, že šetří a snižují výdaje státu. Z jakési masochistické pohnutky tuto pověst šíří i členové kabinetů, kteří se každoročně před zraky veřejnosti hroutí z nutnosti škrtů ve svých výdajích.

Přitom opravdu vynaložené výdaje rozpočtů se prakticky nesnižují, zůstávají již několik let stabilní. Namátkou. V roce 2007 to bylo 1,092 bilionu korun, pak 1,083 bilionu korun (snížení o devět miliard korun), rok 2009 nás stál 1,167 bilionu korun (+84), rok 2010 znamenal výdaje ve výši 1,157 bilionu korun (meziroční pokles o deset miliard) a konečně rok 2011 přinesl utracení 1,156 bilionu (pokles o jednu miliardu). Letos ale pracujeme s vizí 1,191 bilionu korun (+35). Na rok následující si vláda naplánovala utratit 1,181 bilionu korun, což by znamenalo naopak meziroční deset miliard. Ovšem to není ani jedno procento z celku. Výdaje rozpočtu jsou letos a budou i za rok stále téměř o deset procent vyšší než před začátkem krize.

Možná mi na to řeknete, jaký má smysl poměřovat absolutní sumy, když je třeba zohlednit inflaci? Ve skutečnosti zase v těch letech, o nichž mluvíme, tak podstatná nebyla. Ale především a za druhé, výdaje státu se musí řídit jeho příjmy a nikoliv drahotou. A navíc si stát (to za třetí) v mnoha ohledech inflaci zaviní sám – pokud je ochoten platit předražené stavby, pak jeho náklady samozřejmě rostou a přitom užitek (pokud vůbec nějaký byl a je) klesá.

Zajímavé je podívat se na to, jak vlády opravdu šetřit hodlaly a jak šetřit musely – tedy na rozpor mezi plánem výdajů a skutečností. To je velmi poučné. Ve všech letech, o kterých byla řeč, si kabinety naplánovaly výrazně vyšší výdaje, které však z prostého důvodu nemohly uskutečnit. Příjmy státu neplnily očekávání, takže kdyby se utrácelo tak, jak bylo naplánováno a schváleno ve státním rozpočtu, schodek by byl astronomický. Tedy přesněji ještě více astronomický, než jaký byl ve skutečnosti. Pro příklad. V roce 2011 si vláda prosadila v parlamentu právo utratit 1,190 bilionu korun, což si následně ještě zvýšila na 1,210 bilionu. Ale protože ministr financí nedokázal vyždímat z poněkud chřadnoucí a unavené země dost peněz, výdaje bylo nutné utnout na 1,156 bilionu korun.

Bylo by zajímavé zavzpomínat, kdy se v České republice začalo hovořit o nutnosti změnit strukturu státního rozpočtu a snížit vliv mandatorních či quasi mandatorních výdajů na celkové vládní finance. Určitě se o tom mluvilo během vlád Václava Klause, kdy tyto nutné výdaje tvořily cca 70 procent z celku (například 67,7 procenta v roce 1995), ale pravděpodobně o tom diskutovali již pánové Štrougal a Adamec. Nicméně v prvních letech našeho století dosáhl podíl výdajů plynoucích ze zákonů, z uzavřených smluv a z dluhové povinnosti na celkových výdajích asi 73 až 75 procent, v posledních letech dokonce 80 procent. Kdybychom poměřily tyto výdaje se skutečnými příjmy vlády, budeme zděšeni ještě daleko více. Mluvíme totiž o 85 a více procentech.

Zatímco dvacet let diskutujeme o naprosté nezbytnosti a životní nutnosti zreformovat vnitřní strukturu rozpočtu, ve skutečnosti se za tuto dobu situace diametrálně zhoršila. Klasik by řekl, že jsme hned po startu nechali vlivem silného protivětru Stuttgart daleko před sebou a po sedmihodinovém letu na Brusel jsme přistáli nedaleko Varšavy. A jelikož s tím málem, které je k dispozici, hospodaří stát poněkud rozevlátě, skutečné snížení výdajů v jejich absolutní výši je prakticky nemožné.

Každoroční souboj opozice s vládní koalicí o „strukturu rozpočtu“ je ve skutečnosti pouze diskusí o výši schodku. V rozpočtové pasti, do které se propadáme stále hlouběji, by pomohlo opravdu razantní snížení vlastních nákladů vlády, kterému by ale musela předcházet významná redukce toho, čím se stát zabývá a co všechno řeší. Musela by přijít jednoznačná penzijní reforma, která by během maximálně tří desetiletí zbavila stát nemalé části (ale opravdu nemalé, spíše bychom měli říci dosti velké části) povinností vůči důchodcům. Muselo by být vykonáno mnoho věcí, z nichž každá jedna je nad síly naší společnosti. Jelikož však vlády raději doufají ve vyšší výdaje a v to, že se rozpočtová past sama rozevře, dávají najevo nulovou ochotu k opravdovým reformám.

Krutá pravda o rozpočtu zní, že ve skutečnosti ho nelze reformovat, protože ve společnosti i v politické reprezentaci chybí odhodlání to učinit.

Zkrachuje Česká republika?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

3 komentáře: “Krutá pravda o státním rozpočtu”

  1. Viktor Dlouhý napsal:

    Toto je známá věc, vláda o snižování výdajů jen mluví, ale nic pro to nedělá. Většina lidí u koryt se chová ve stylu po nás potopa, nikdo neřeší co bude za 10 a více let.

  2. lLajos napsal:

    Kontrolovaný rozpočet by měl vycházet především ze sledování DOSAŽENÉHO příjmu. Podle toho kolik mám v peněžence se rozhodují zda pojedu na dovolenou k rybníku či moři. Pokud vláda nezajistí ŘÁDNÝ VÝBĚR A DOVÝBĚR DANĚ nemá efektivní smysl o reformě výdajů.

  3. Miloslav Šimek napsal:

    Vcelku lze souhlasit. Nedávno mne pobavilo prohlášení (tuším ministerstvo obrany), že i přes snížený rozpočet nalezlo chybějící peníze ve vlastních zdrojích. Prodali nějaké budovy. PR prohlášení, které asi mělo vyznít jako poplácání po ramenou jaký jsou pašáci. A ono to tak skutečně vyznělo. Jenže… co vyřešili? Prodali majetek a mandatorní výdaje jim zůstali. Co udělají za rok? A ten další? Nějak se mi nechce věřit, že by lidi na ministerstvu byli až tak mimo. Je to jen divadlo, skutečnost je jiná. Dokud se nezačnou řešit nesmyslné výdaje (typu Pandur, dálnic, zahr.mise, st.zakázky) nemá současný stav řešení natož vidinu zlepšení.
    PS: Na bilboardu TOP 09 před volbami stálo (cca toto): „Zastavíme zadlužování země“. Zadlužování – tzn. tedy vyrovnaný rozpočet. Nevím o žádném takovém návrhu st.rozpočtu, že by byl předložen vládě k projednání. Rovnou se předkládají schodkové rozpočty… Takže milá TOP 09 – vědomě lhala veřejně. Co k tomu dodat? Snad jen, že předsedá lhářů chce na hrad… :-D Wau, no není ta demokracie skvělá. Jasně, pan Kalousek by řekl, že to nebyla lež, jen „cílená mystifikace“ (viz. jeho story s šéfredaktorem)… A takové lidi máme platit z daní. To je vskutku motivující…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.