Konec fiskálního konzervatismu v Británii

Rozpočty mnoha zemí světa letos zcela zničí financování boje proti šíření nového koronaviru, současná situace pak může ekonomiku poznamenat až na několik let dopředu. Velká Británie není žádnou výjimkou. I přesto ale není od věci si hlouběji prohlédnout současný rozpočet i investiční plány současné vlády, i ty totiž mají potenciál britskou ekonomiku dlouhodobě změnit.

Boris Johnson bývá přirovnáván ke konzervativní premiérce Margaret Thatcherové. Při pohledu na rozpočet, který po několika málo týdnech ve funkci předložil ministr financí Rishi Sunak, se zdá, že Johnson navazuje spíše na tradici jiného premiéra – konsenzuálního ekonomického centristu Edwarda Heathe. A i tady přirovnání pokulhává. Thatcherová byla totiž zastánkyní volného trhu, omezených státních zásahů do ekonomiky a odpovědnosti každého jednotlivce, což její stranu po roce 1975 zásadně odlišilo od jejích rivalů (a také právě od jejích předchůdce – včetně zmiňovaného –  Edwarda Heathe, který se ve velké míře držel keynesiánských receptů, v čemž v mnoha věcech souzněl i s labouristy).

Fiskální konzervatismus ve zpětném zrcátku

Johnsonova politika, alespoň podle prvotních komentářů, taková není. Obrat ale nicméně znamenat může spíše odstup od fiskálního konzervatismu. Už dnes je jisté, že nejen britské veřejné finance značně ovlivní následky boje proti koronaviru, vlády lze za takto způsobené schodky těžko vinit.

Johnsonův rozpočet však budí pozornost i bez neočekávané celosvětové krize. Jak podotkl politolog a komentátor Matthew Goodwin, fiskální konzervatismus je k vidění již jen ve zpětném zrcátku. Zmíněný akademik také poukazuje na to, že celková výše výdajů Johnsonova nového investičního plánu převyšuje výši výdajů labouristické vlády Tonyho Blaira, Britové si přitom budou muset půjčit víc než za Gordona Browna, dalšího labouristického premiéra.

^REKLAMA

Proč taková změna? Jedním z pravděpodobných vysvětlení jsou politické důvody. Za poslední léta se totiž nezměnil jen styl politiky britské vlády, ale celé politické prostředí ostrovního království, a to včetně celé konzervativní strany. Pozorovatelům zřejmě neušlo, že dělící čára mezi britskými politiky neprobíhala uprostřed názorů na ekonomické fungování země, ale spíše v postoji k brexitu.

Názor na vystoupení z EU se stal určující i pro úspěch ve stranickém žebříčku. Johnson si tak loni v zimě přivedl do House of Commons pod slavným Big Benem tým početný a navíc loajální, ovšem mnohých oponentů se musel buď přímo zbavit, nebo odešli dobrovolně. Ač mohli být oblíbení nebo ne, někteří z nich patřili i mezi brilantní ekonomy a experty na hospodářskou politiku (třeba několik ministrů financí, včetně Philipa Hammonda, který sice byl pro brexit, ale k jeho smůle bohužel ne pro ten Johnsonův).

V labouristických vodách

Pomůže také pohled na volební mapu z posledních voleb, kde se typicky labouristicky červené obvody (na průmyslovém severu Anglie) zbarvili konzervativní modří. Pokud si konzervativci budou chtít připsat i hlasy průmyslových dělníků z dlouholetých labouristických bašt, je zcela jasné, musí jim na oplátku něco nabídnout. Ostatně kontroverzní Corbyn je pryč a labouristé se opět mohou stát moderní levicovou stranou, což znamená pro Johnsonovu stranu v těchto regionech ohrožení. A právě do těchto regionů chce současná vláda mohutně investovat.

Nakonec je ale možné Johnsonovi přidat alespoň jeden bod k dobru. Ačkoli je hýčkání průmyslových regionů pravděpodobně v prvé řadě jen promyšlený politický kalkul, ekonomicky by ale dávat smysl mohl. Právě popisované regiony totiž dlouho stály na okraji investičního zájmu a jejich obyvatelé si hospodářského růstu užili podstatně méně než třeba Londýňané a jejich sousedi z okolí.