Komentář: Statistika jsou přesné součty nepřesných čísel

Konec konců: Statistika může ukazovat, co chce, důležité je ve skutečnosti jenom to, kolik skutečně domácnosti za dodávky platí. A že je to opravdu podstatně nižší suma, než kolik vychází ze statistik, to je asi vcelku zjevné.

To otevírá tři dosti základní otázky

První: Máme věřit ostatním statistickým údajům, když se ukázalo, že zrovna ty u plynu a elektřiny vytvořené Eurostatem (nejvyšší evropskou statistickou autoritou) jsou přinejmenším a velmi slušně řečeno matoucí?

Druhá: Není možné, že jako sčítali statisticky hrušky a jablka v tomto případě, dělají to tak nějak pořád?

Třetí: Nejsou vlastně ty statisticky jenom obrovské vyhozené peníze?

^REKLAMA

Odpovědi: V podstatě ano, jistě, v žádném případě

Přesto, že statistici běžně sčítají jablka a hrušky, tak statistickým údajům věřit můžeme. I když vznikají mnohdy poněkud překvapivě a někdo by mohl říct i krkolomně, jejich základní krásou jsou okolnosti, kterým říkáme obvykle metodologie a časová řada. Co to znamená? Statistici postupují měsíc po měsíci (nebo kvartál po kvartálu, rok po roce) stále stejně. Dělají stejný sběr dat, stejné dopočty, používají stejnou metodologii. Pokud něco mění, dávají si skutečně naprosto neuvěřitelně důsledně záležet na tom, aby eliminovali dopady změn.

Díky tomu jsou jednotlivé údaje srovnatelné a tvoří právě onu časovou řadu. Na statistických datech totiž obvykle nejsou důležitá konkrétní čísla. Ostatně v mnoha případech jsou to v podstatě hausnumera. Třeba absolutní hodnota hrubého domácího produktu za rok v korunách. To je nějaký kompromis na téma: Takto nějak by to snad mohlo být. Podstatná je však časová řada a to, co nám časová řada vyjadřuje a říká – trend.

Známá písnička tvrdí, že: „Statistika nuda je, má však cenné údaje…“ Na jedné straně je to nefér, na druhé příliš optimistické. Statistika je ve skutečnosti obrovsky zábavná pro každého, kdo není líný přemýšlet nad výsledky a daty, ale její údaje jsou samy o sobě paradoxně a osamoceně povětšinou téměř bezcenné. Zato nám statistika dokáže odhalit trendy, což je k nezaplacení důležité a díky tomu se všechny ty (vskutku nemalé) peníze vynaložené na statistická šetření vyplatí.

Trend je v reálné ekonomice i v ekonomii jako vědě obrovsky důležitá informace. Konec konců, život každého obyvatele této země (a ostatně i jiných zemí) je plný vlastních neustálých, průběžných a všudypřítomných miniaturních statistických zjišťování. Když budete pět let absolvovat každé ráno stejnou cestu do práce, budete mít (aniž si to budete nějak zvlášť uvědomovat) hlavu plnou statistik o této cestě. Na základě těch statistik budete průběžně vyhodnocovat pravděpodobnosti. Jednoduše se tomu dá říkat zkušenost. Což je vlastně znalost trendů a jejich průběžné zpracovávání do rozhodovacích procesů.

Celé to skvěle funguje v pomalu se vyvíjejícím prostředí, které není pod nějakým extrémním stresem. Podstatně hůře to funguje, když dojde ke skokové změně, nějakému kolapsu, šoku. Proto mohla stejná metoda prováděná dlouhé roky dávat racionální a objektivní zkušenosti odpovídající výsledky, ve chvíli dramatického vývoje ale poskytla ta stejná metoda hloupý výsledek odtržený od faktů a reality.

Spor Česká republika versus Eurostat o interpretaci toho, jak vzrostly nebo nevzrostly ceny energií, to je novinka z našeho pohledu, nikoliv ale v širších souvislostech. Statistici se s výkonnou mocí hádají vcelku pravidelně, proto také bývá post nejvyššího šéfa dané národní statistické autority obsazován (v civilizovaných zemích) pokud možno apoliticky. Čili nezažíváme nic zvláštního.

Ironií pak je, že obě strany mají pravdu. Eurostat obhajuje metodu a postup a vskutku neudělal nic jiného než kdykoliv jindy. Česká vláda říká, že výsledek je nesmysl, který nemá vztah s realitou. A skutečně, je to tak. Což je ovšem pouze poněkud vyhrocenější stav, jaký panuje vlastně pořád.