Komentář: Přicházejí nové vize v přístupu k inflaci

Opět jednou čelíme nečekanému oslabování kupní síly měn. Je to výzva, udržet své finance pod kontrolou a nenechat se unést inflačním prouděním. Zatímco někteří dokážou využít své vyjednávací síly a očekávané inflace, jiní jsou oškubáni inflační daní. Jde o to plavit s proudem a převládajícími větry, užít si jízdu. Najít bezpečnou cestu na břeh. Změnit své nákupní zvyky, jinak spořit a investovat. Dělat to, co umožní inflační turbulence přežít s minimálními náklady.

Kdo vstoupí do inflační řeky a je stržen proudem, tomu nezbývá než plavat. Kdo pluje s inflačním větrem v zádech, musí držet správný směr, diverzifikovat. Chce to minimalizovat držbu finančních instrumentů podléhajících inflačnímu riziku, zapomenout na kotvu.

Pokud se opět změní směr a síla větru, například se opět změní úrokové sazby nebo měnový kurz, bude to chtít změnu. Skončit s lodí na útesu, v bankrotu, to by byl smutný konec.

(Pře)žití v inflačních časech

Vypadá to, že energetická krize a ceny energií opět jednou po asi půlstoletí zamíchaly kartami. Nákladové šoky vedou k nárůstu cen a nákladů. To způsobuje problémy a dilema nejen pro zaměstnance, spotřebitele a firmy, ale i pro vlády a centrální banky.

Jenže inflace není jen o nákladech, v pozadí stojí i poptávka. A když „nadúspory“, dostupné financování, uvolněná peněžní a úvěrová politika stimulují poptávku, inflační spirála byla úspěšně roztočena.

^REKLAMA

Inflace úřaduje, vítězové sbírají své výhry. Ti nejslabší hráči jsou (o)škubaní, platí inflační daň. Před více než padesáti lety v inflačních 70. letech inflace vtrhla do rozjetého vlaku. Do hospodářství, finančního systému, rozpočtů i nákladů vtrhla, nečekána a nezvána, inflační Jezinka.

Z pohledu našeho regionu to bylo kdesi daleko, za železnou oponou. Pohádková Jezinka slibovala, že se lze z kterékoli krize a zadrhnutí snadno proinvestovat. Stačí více peněz a úvěrů, udržet levné a dostupné financování.

Inflační spirála zúžená na mzdy a zaměstnance

Žijeme ve 20. letech 21. století. Ještě před pár lety se inflace zdála být minulostí, historickým reliktem. Centrální banky věřily svým modelům, spíše se obávaly deflace než inflace. A mnozí věřili centrálním bankám, že navždy a za každou cenu udrží stabilní a mírnou inflaci, cenovou stabilitu.

Pozapomnělo se na pokoru, na to, že modely mají své předpoklady. Přestalo se uvažovat o hrozbách, šocích, o tom, že ekonomiky se vyvíjejí a že mnohé závazky stojící mimo bilance vlád neúprosně (za)klepou na dveře.

Zatímco média varovala před hrozbou deflace, v realitě se blížila doba návratu setrvačné inflace. Inflace je realitou, ceny utíkají jako koně z hořící stáje.

Inflace bývá zúženě popisována jako „mzdově-cenová spirála“ – v té růst mezd drží krok s růstem cen. Jak rostou mzdy, musí růst i ceny. Má to být smyčka, ve které ceny zvyšují mzdy a zvýšené mzdy pak tlačí na ceny. Zúžený pohled říká, že když se mzdy souběžně s inflací neutrhnou, lidé budou mít hlouběji do kapsy a nebudou tak ochotní tolik nakupovat. Je to ale jen jeden z pohledů na inflaci. Naznačuje, že za inflaci jsou zodpovědní zaměstnanci.

Inflační viníci: Vláda, centrální banka, chamtiví podnikatelé?

Už i v Česku se asi připustilo, že měnová politika není věda přesných předpovědí a modelů centrální banky, ale umění rozhodování se v nejistotě. Podobně jako v každém detektivním příběhu se začíná pátrat po vinících. Cosi takového se podobá hře na kočku a myš. Opoziční politici poukazují na politiky vládní, ti zase třeba na to, že je to vlastně úkol pro centrální banku.

Další pak s oblibou ukazují prstem na producenty a obchodníky. Někdo ukazuje prstem právě na producenty, kteří navyšují své ceny, jiný na prodejce, kteří si přidávají k zisku víc, než by podle jejich pohledu měli.

Na inflaci lze nahlížet jako na nepozvaného hosta přítomného na večírku. Mohou to být již zmíněné inflační Jezinky. Přišly, způsobily chaos. Všichni zodpovědní se snaží najít kohosi, kdo inflačním Jezinkám vystavil pozvánku.

^REKLAMA

V době fandění inflaci a zápolení s údajnou deflací se v Česku exradní ČNB odvolávali na křivku pana Phillipse. Řešili dilema, upřednostňovali nezvyšování úrokových sazeb a hru na „Fond bohatství“ a „investiční tranši devizových rezerv“. Jinde dávno odpískaná Phillipsova křivka se hodila do krámu.

Phillipsova křivka, ten slibný a v Česku prý stále platící vztah, který na začátku nabízel nízkou a cíleně plánovanou inflaci a zaměstnanost, s nástupem otřesů vymizel. Jak inflační Jezinky vtrhly do dveří, ukázalo se, že Phillipsova křivka nebyla žádná trvalá láska. Není to ale jediný model hospodářské politiky, který selhal.

Inflace je (prý) distribuční a přerozdělovací konflikt

Jak se věřilo, že Phillipsova křivka pro Česko přinese stabilní a předvídatelné inflační trendy, realita se vyvinula jinak. Proponenti tohoto modelu skončili na propadlišti dějin, skončil jim mandát a jejich poradci už radí někomu jinému. Ukázalo se, že věřit ve Phillipsovou křivku bylo jako věřit v lásku na první pohled – někdy to klapne, jindy to selže.

Nejnověji v zahraničí zformovaný pohled vysvětluje, že inflace vzniká jako důsledek distribučního a přerozdělovacího konfliktu mezi firmami, zaměstnanci a daňovými poplatníky – vlády a centrální banky v tomto vysvětlení spíše vystupují jako nezávislí hráči, jako arbitři.

Zdrojem takového konfliktu mají být vysoké ceny surovin, přehřívající se ekonomika. Anebo také snaha firem zvýšit ceny, možná kvůli nákladům na vstupy a meziprodukty. Možná by sem zapadla i již zmíněná vyjednávací síla zaměstnanců jako jeden z viníků inflace v mzdově-cenové spirále.

V inflační mozaice může být jako příčina inflace a cenové nestability označován růst cen a mezd. Máme viníka, firmy zneužívající své postavení nebo odborově organizované zaměstnance mající na trhu svou vyjednávající sílu. O inflačním vlivu státem vyplácených dávek systému sociálního zabezpečení, které jsou valorizovány a indexovány o inflaci a na jejichž financování si vláda půjčuje, se při hledání inflačních viníků jaksi mlčí.

Ruce a nohy fiskální a měnové politiky

Fiskální a měnová politika jsou jako ruce a nohy – oddělit je nelze. Když skupina jedněch opatření zamíří špatným směrem, do nepohody se dostane celé tělo hospodářského a finančního systému. A pak se snadno stane, že na dveře zaklepou inflační Jezinky.

Pokud centrální banky v minulé dekádě peněžní a úvěrovou politiku příliš uvolnily, mělo to své důsledky. Vlády mohly volněji hospodařit. „Slibem nezarmoutíš,“ říká si možná populistický politik, který dobývá svou rentu. Na dluhy přece neprší, stačí změnit zákon o ČNB, je to jeden vagon ve vláčku zvládnutí pandemie, zaznělo v době pandemie.

A když už se po zavedení institutu dluhopisového investora poslední instance vláda nemusela obávat neochoty dluhopisových investorů kupovat státní dluhopisy (ČNB přece dluhopisy v zájmu finanční stability (s)koupí), zdálo se být vše sluncem zalité.

Rozpočtová omezení vlády zdánlivě zmizela, radní ČNB rozvíjeli teorie o tom, jak po schválení zákona o ČNB v rámci boje s deflací bude na finančním trhu nakupovat a poskytovat dodatečné financování.

Vlády začaly utrácet podobně, jako utrácí opilí námořníci, když nad sebou ztrácí kontrolu. Kupte si své voliče a hlasy, „z eráru krev neteče“. Moudří v předtuše inflace nakupovali proti-inflační dluhopisy, prodalo se jich enormní množství.

Změňme inflační cíl, řešení z dílny centrálních bank není optimální

Zápolení s inflačními Jezinkami není jako honba s filmovými padouchy. Odhalení jednoho údajného viníka neznamená, že problém inflace je a bude vyřešen. Inflace je složitý jev, a řešení vyžaduje komplexní a systematický přístup. Ukazování na viníky může být způsob, jak odvést pozornost od toho, co se skutečně děje a co by se mělo dělat, aby se inflace zvládla. Inflační příčiny a důsledky jsou, byly a budou zakryty inflačním závojem a mlhou.

Olivier Blanchard, někdejší hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu, zauvažoval nad inflací jako nad distribučními konflikty v hospodářství. Inflace řešená prostřednictvím centrální banky prý není optimální.

V pozadí Blanchardových úvah možná stojí oficiálně nevyslovená snaha udržet reálné úrokové sazby nízké, ordinovat finanční represi a inflační zdanění věřitelů. A stojí tam i již dříve vyslovený záměr zvýšit inflační cíl. Tak například 4% inflace jako inflační cíl vlastně ani tak nevadí – prospívá makroekonomické stabilizaci a finanční stabilitě.

Nejedna soudobá oficiální diskuse nebo komentář týkající se inflace vyslovuje, že distribuční konflikty jsou problémem, který je třeba řešit nejméně bolestivým způsobem. Chce to prý najít lepší způsob, jak dosáhnout cíle, bez prohlubující se inflace a bolestivého zpomalení ekonomiky.

V době, kdy už inflační Jezinky vtrhly do hospodářství a na finanční trhy, nastupují nové vize. Má jít o nalezení lepšího způsobu, jak dosáhnout poklidného zápasu aktérů distribučního konfliktu, stabilizace, vše bez bolestivého zpomalení ekonomiky. Jedno je jasné, zadarmo to nebude, budou vítězové i poražení.