Středa 22. září. Svátek má Darina.

Komentář: Finanční represe střadatelů a věřitelů opět na scéně?

Foto : Shutterstock

Vítejte v novém světě finanční represe střadatelů. Dluhy a závazky se sice budou splácet, ale reálně znehodnocenými korunami, eury nebo třebas dolary. Přístup centrálních bank krok po kroku přechází na novou politiku – úspory jsou a budou skrytě zdaňovány. A když se to podařilo po druhé světové válce ve Spojených státech, Velké Británii a jiných ekonomikách, cosi takového by mohlo zafungovat i dnes. Finanční represe úspor a útisk střadatelů je opět na scéně.

Vysoce postavený úředník ústřední banky českého státu odhalil cosi, co nás čeká a nemine. Cílem je finanční represe střadatelů a věřitelů. Jedním z projevů jsou hluboce negativní reálné úrokové sazby. Pomoci k tomu mají digitální měny centrálních bank (CBDC), nové regulace a omezení. Všechno možná tak trochu pod rouškou postpandemické obnovy.

Významné centrální banky se podle ředitele odboru makroobezřetnostní politiky ČNB Jana Fraita přiklonily k finanční represi střadatelů a zvýhodňování dlužníků: „Z jejich komunikace i konkrétních rozhodnutí se dá usuzovat, že budou po delší dobu preferovat výjimečně nízké úrokové sazby, i když inflace výjimečně nízká nebude.“

Aby se reálná zátěž dluhu likvidovala, je zapotřebí, aby inflace byla vyšší. I mírná jednociferná inflace umí v průběhu dekády snížit reálné závazky dlužníků třeba až o polovinu. Věřitelé budou naopak tratit a hradit nepříliš viditelnou daň, o které se ani nehlasuje v parlamentech.

Zaměstnanci ČNB blogují

Citujeme z čnBlogu, oficiálního blogu ČNB, kde Jan Frait, ředitel jednoho z odborů tohoto úřadu odhaluje, co finanční represe znamená. Fraitův první blog „Svět na konci pandemie: pyramida z dluhů“ rozebírá nárůst zadluženosti soukromého i veřejného sektoru.

Fraitův druhý blog „Finanční represe znovu na scéně?“ poodhaluje, co bude tato politika obnášet.

Obrázek 1: Zadlužení vlád vyspělých zemí dosahuje historických úrovní. Řešením má být finanční represe, prezentuje ČNB na Tweetu i svém oficiálním blogu.

Když už se dluhy nakupily, bude to ovlivňovat hospodářskou politiku. Freitův blog „Finanční represe znovu na scéně?“ poodhaluje, co bude tato politika obnášet. Nadměrné zadlužení může vytvářet „tlaky na aktivnější používání nástrojů finanční represe,“ píše se na čnBlogu. Pomoci mají politiky, které zajišťují, že úrokové sazby budou významně nižší a stlačené. Oproti tomu bude zřejmě inflace více tolerována a její projevy zlehčovány.

Když přetrvávají rizika a nejistoty a lze se obávat, že tržní úrokové sazby porostou, pak za situace vysoké zadluženosti vlád i soukromého sektoru má být řešením právě útisk střadatelů a věřitelů. V realitě to cosi takového znamená popuštění uzdy inflaci. Tak, jak se napříč historií dělo.

Frait na čnBlogu připomíná na poválečnou situaci ve Spojených státech, kde byla finanční represe po druhé světové válce aplikována. Neškodí připomenout, jak to tehdy bylo. Úročení z konzervativních aktiv, třeba bankovních vkladů, bylo zastropováno. Banky nesměly vyplatit vyšší úrok z vkladů, než stanovili regulátoři. I když byly zahraniční investice v té době omezovány a přeshraniční toky kapitálu také – a občan usilující o investice v zahraničí musel překonat nejednu překážku – nakonec se stropy úročení ukázaly být nepříliš funkčními.

Nominální úrokové sazby byly v brettonwoodském období nízké a po tři dekády byly reálné úrokové sazby ve vyspělých i rozvíjejících se ekonomikách trvale nižší než v někdejší éře volnější mobility kapitálu. I když Spojené státy po druhé světové válce měly dluh ve výši přesahující 100 % HDP, mohly ve zformovaném měnovém systému držet několik následujících dekád nízké úrokové sazby. Uplynuly tři dekády a reálný dolarový dluh se tehdy díky inflaci snížil asi na čtvrtinu.

Podobně Velká Británie měla po válce dluh vyšší než dvojnásobek ročního produktu, ale za tři dekády se reálná hodnota inflačním znehodnocením souvisejících závazků snížila na polovinu. I jiné země postupovaly podobně. Dluhy se splácí, ale pomáhá s tím inflace a záporně reálné úrokové sazby.

Inflační důsledky

O čem se na čnBlogu nepíše, jsou související inflační důsledky. Inflace se v 70. letech tak utrhla z řetězu, že politika finanční represe a nízkých úrokových sazeb byla dále neudržitelná. Na čnBlogu ČNB je konec politiky zdůvodněn poněkud jinak: „Kombinace této politiky a hospodářského růstu byla natolik úspěšná, že zanikla její potřeba. V 80. letech i díky snížení veřejného dluhu nastoupila liberální filosofie a reálné úrokové sazby se na relativně dlouhou dobu vrátily na pozitivní úrovně.“

Nelze přehlédnout, že v 70. letech skončila vazba amerického dolaru na zlato. „Pozastavení zlatého standardu bylo katalyzátorem spuštění úvěrové expanze a upevnění pozice amerického dolaru jako světové rezervní měny, která de facto nahradila zlato jako rezervu hlavních centrálních bank,“ píše španělský ekonom a publicista Daniell Lacalle na Twitteru. Pokračuje tím, jak zlatý standard (po druhé světové válce v podobě krytí dolaru zlatem) byl „limitem pro monetární a fiskální nenasytnost států a jeho porušení přineslo větší zadlužení a zvrácenou motivaci států přenést současnou nerovnováhu na další generace“.

Když lze oslabit měnu, ve které vláda financuje své dluhopisy, lze uplatit kouzlo, jak tyto dluhy splatit. Co k tomu potřebuje, je oslabit kurz domácí měny, fandit inflaci a vytvořit inflační diferenciál. Tímto je podpořena domácí inflace a v realitě lze dluhopisy splácet za podmínek, které pomáhají dlužníkům. „Finanční represe po 2. světové válce skutečně výrazně přispěla ke snížení veřejné zadluženosti,“ píše se na oficiálním blogu ČNB.

Blog odhaluje i realitu finanční represe: „věřitelé vlád dlouhodobě realizovali výnosy, které byly nominálně nižší než míra inflace“.

Finanční útisk

Na blogu ČNB, instituce z Ústavy zodpovědné za cenovou stabilitu, je vysvětleno, že finanční represe dnešních měn spočívá v „…uplatňování „neprůhledné daně“ z držby úročených finančních aktiv“. Nastoupí „…tlaky na aktivnější používání nástrojů finanční represe“.

Obrázek 2: Tweet jako forma komunikace toho, že finanční represe je opět na scéně. I když nebude výjimečně nízká inflace, mají být výjimečně nízké úrokové sazby.

Zopakujme, že související politika centrálních bank se opírá o historické zkušenosti toho, jak se dluhy rozpouštěly inflací. Odpovídající měnová politika napříč historií napomohla tomu, že se dluhy splácely ve znehodnocených penězích. A protože vyšší tržní úrokové sazby představují v kombinaci s předluženými domácnostmi, firmami a vládami smrtelný koktejl, inflace ordinovaná politikou centrálních bank má pomáhat dlužníkům a udržitelnému fungování ekonomik.

Měnová politika, která udržuje inflaci na 2% (v české realitě posledního roku na 3%) úrovni, představuje pro korunové střadatele a držitele korunových dluhopisů finanční útisk, represi. „Finanční represe je termín,“ píše web Investopedie, který „popisuje opatření, kterými vlády směrují finanční prostředky ze soukromého sektoru k sobě, jako formu snižování dluhu.“ Vlastně je to „záměrná politika, kdy střadatelé získávají výnosy pod mírou inflace“. Slovy vysoce postaveného úředníka ústřední banky státu jde o uplatňování „neprůhledné daně“ z držby úročených aktiv“. Daně, o které se nehlasuje v parlamentu.

Centrální banky realizují politiku extrémně nízkých úrokových sazeb, a vlády získávají nízkonákladové financování vládních výdajů. Střadatelé mají získávat výnosy pod mírou inflace, aby bankám umožnily „poskytovat levné půjčky společnostem a vládám a snižovat zátěž splácení“, píše se na Wikipedii.

Změny v portfoliích

Ona v poslední dekádě a v průběhu pandemie vzniklá pyramida dluhů tak ovlivní i způsoby provádění hospodářské politiky. Tržní úrokové sazby, kdy trh tlačí na růst úroků, by mohly být pro dlužníky vražedné. Když se ale nechá inflace bublat a přitom finanční operace centrální banky udrží úrokové sazby nízko, dlužníkům se ulehčí.

Politika centrálních bank má také podpořit jisté, politicky žádoucí, typy investic. Hospodářská politika potřebuje podporovat jisté typy investic a má vyhlazovat hospodářský cyklus, podporovat udržitelný růst. Ať už je to zelená transformace, fondy obnovy a růstu, pomoc předluženým vládním financím, regulace bude muset motivovat k držbě vládních dluhopisů a jiných finančních instrumentů znehodnocovaných inflací.

Držet dluhové instrumenty se totiž nemá vyplatit, vždyť dlužníci v reálném vyjádření získávají, a držitelé dluhový instrumentů a střadatelé reálně tratí. Střadatelé plačte, je zapotřebí ulevit dlužníkům. Máte přebytky. A tak přispějete na obnovu a hospodářský růst. Vaše vklady a dluhopisové investice nemají v reálném vyjádření vydělávat, naopak budou zatíženy skrytou daní. Tak zřejmě zní vzkaz centrálních bank v době finanční represe střadatelů a věřitelů 21. století. Znalí si to ovšem nechtějí nechat líbit a (z)mění své chování.

Když ale lidé v době finančního útisku zažívají, jak jejich úspory a finanční pohledávky požírá svižná inflace, přizpůsobují se. Ti přebytkoví, rezervy vytvářející, hledají alternativy. Od držby dluhopisů budou znalí dávat ruce pryč. V době útisku 70. let byli dlužníci nakonec nuceni k emisi inflačně indexovaných dluhopisů – úroky i jistina byly upravovány o inflaci. Nikoliv náhodou právě v inflačních 70. letech vznikly peněžní a dluhopisové fondy, alternativa k bankovním vkladům se zastropovaným úročením – peníze směřovaly do alternativ umožňující inflaci porazit.

Dlužníci nakonec měli problém, nikdo nechtěl poskytnout dlouhodobé financování. Inflační nejistota se natolik vymkla, že to bylo neúnosné. Inflaci nakonec léčilo rapidní a nečekané zvýšení úrokových sazeb, recese a nezaměstnanost.

Prohlubující se omezení

Na oficiálním blogu ČNB nepřímo zaznívá, že finanční represi je možné utéci hledáním finančních instrumentů a aktiv na jiných trzích. A tak vlády budou nuceny hledat způsoby, jak udržet národní úspory v domácích vládních dluhopisech. Jen tak se politika finanční represe nemine účinkům. S penězi lze utíkat do nemovitostí, na akciové a jiné kapitálové trhy. Přistřižení křídel investorům tak v realitě bude vyžadovat více regulace a omezení.

Po druhé světové válce vytvořila regulace kapitálových toků situaci, kdy bylo publikum zajaté k diverzifikaci do vládních dluhopisů svých vlád, a reálná hodnota těchto závazků mohla být erodována finanční represí vcelku snadno.

Politika finanční represe v soudobé konstelaci bude narážet na nejednu překážku. V 70. letech bylo provádění politiky finanční represe střadatelů a věřitelů jednodušší, finanční trhy nebyly natolik propojené, globalizované a internacionalizované. Rovněž neexistovaly kryptoaktiva, instrumenty, které se mohou stát konkurencí pro inflací a finanční represí sužované fiat měny.

Občané, daňoví poplatníci, soukromý sektor budou hledat substituty pro uložení svého kapitálu v zahraničí a v alternativách. Co s tím souvisí, je podle autora příspěvku na oficiálním blogu ČNB „tlak na zavádění silnější regulace kapitálových trhů a na kapitálové kontroly“. Může to být běh na dlouhou trať, nastupovat mohou opatření přijatá vládami, centrálními bankami a jinými regulačními orgány s cílem omezit přeshraniční toky kapitálu. Může jít o transakční daně, stejně jako přímé zákazy – držba deviz se opět může stát ohrožením devizového hospodářství, jako tomu bylo za minulého režimu.

Nicméně i v 70. letech se snahy centrálních bank regulovat sazby z bankovních vkladů nakonec neukázaly být efektivní. Střadatelé se přizpůsobili, inovativní finanční instrumenty umožnily ukládat kapitál za vyšší než regulované sazby. Švýcarské banky čelily přílivu vkladů. Kapitál obávající se devalvace domácích měn vždy unikal do bezpečnějších přístavů. I dnes platí, že historie se neopakuje, ale rýmuje.

75 komentářů: “Komentář: Finanční represe střadatelů a věřitelů opět na scéně?”

  1. Co hájí ti dva místní etatističtí socialisté napsal:

    Co hájí ti dva místní etatističtí socialisté:

    https://www.kurzy.cz/zpravy/609311-cantillonuv-efekt-aneb-kde-vlastne-konci-nove-vytisknute-penize/

  2. Bydlení napsal:

    Centrální banky prý za drahé nemovitosti nemohou 🙂
    https://archiv.hn.cz/c7-66972460-pp96p-26e3f5ad50fecc6

    Na druhou stranu pokud by sazby zvedla jen ČNB, začne koruna k euru prudce posilovat a asi by přišel nějaký „kurzový závazek“ 2.0
    A ono sazby na nule, QE, nebo kurzový závazek, je v důsledku to samé.

    A ECB sazby nezvýší, protože by se do měsíce rozpadla eurozóna, zkrachoval její jih.

  3. Rudé právo napsal:

    „Nejde o žádné centrální plánování a stát si neudržuje svou monopolní pozici násilím, vše je čistě tržní.“

    „Na úvěrování potřebujeme fiat a banky, krypto to ‚neumí‘ řešit, přestože mu v tom stát nijak nebrání.“

    https://burzovnisvet.cz/2021/09/09/regulatori-pry-hrozi-burze-coinbase-zalobou-kvuli-planu-na-uverovy-produkt/

    • Pavel napsal:

      Myslím, že v kontextu toho, co tu psal Richard, to dává smysl. Je to vysoce volatilní „něco“, takže obezřetnost je na místě, jak jsme se mohli přesvědčit předevčírem třeba….

    • Richard Fuld napsal:

      Půjčování BTC by neměl být problém. To je stejné, jako když někomu půjčíte sekačku na trávu. 🙂 Pokud ale chtějí poskytovat úvěry v BTC kryté pouze závazkem vrátit ty BTC včetně úroku, pak se pohybují v prostředí, které je již dnes regulováno a potřebují k tomu bankovní licenci. Pokud budou fungovat jako Zonky, tedy zprostředkovávat půjčky jednoho subjektu jinému, pak toto nejspíš bankovní regulaci nepodléhá a neměl by s tím být problém.

  4. Panama napsal:

    Tak super.

    Bitcoin je oficiální měnou Salvadoru (i když nesouhlasím s tím, by se zaváděl na befel), další země sledují a zvažují:
    https://cryptosvet.cz/panama-prosazuje-navrh-zakona-o-kryptomenach/

    Takže předpokládám na bitcoinu zaniká povinnost platit daň z kapitálových výnosů.
    Už jsem viděl prohlášení několika právnických kanceláří, že klidně půjdou do soudního sporu se státem, protože nemá šanci.

    • Richard Fuld napsal:

      Tak směle do toho. Jestli si myslíte, že české daňové orgány jsou vázány aktem nějakého obskurního jihoamerického státu, tak to nedaňte. 🙂 Ale pak nebrečte…

    • Honza napsal:

      Ty akademiky z VŠE, co do toho nainvestovali, bych okamžitě vyhodil. Co proboha chtějí učit? Vůbec si nedovedu představit, na čem ta aplikace měla vydělávat, ani jsem se to nikde nedočetl.

    • Honza napsal:

      „My nechráníme spotřebitele, ale finanční stabilitu“, říká viceguvernér ČNB. To možná také o lecčems svědčí. Tato věta by možná ze zákona měla být na první stránce každého prospektu emise. Něco jako „minulé výnosy nejsou zárukou těch budoucích“, „toto není investiční doporučení“ či „kouření škodí zdraví“.

      • Richard Fuld napsal:

        Tohle vnímám jako (diplomaticky řečeno) nepříliš obratné vyjádření onoho víceguvernéra, nebo zde došlo k nějakému nevhodnému vytržení z celého kontextu.

        Skutečností je, že hlavní mandát centrální banky daný zákonem je usilovat o cenovou stabilitu ve smyslu stability cen statků zahrnutých do spotřebního koše. Ve výsledku tak je cílem centrální banky ochrana spotřebitelů před nadměrnou inflací avšak rovněž všech ekonomických subjektů před deflací, Ostatně v případě příliš vysoké inflace by právě spotřebitelé mohly namítat, že centrální banka neplní svou funkci a tím je poškozuje. Vývoj cen samotný, kterého se týká cíl centrální banky, si jaksi na nic stěžovat nemůže. 🙂

        Je tedy třeba rozlišovat mezi tím koho působení centrální banky ochraňuje a cílem centrální banky, jehož prostřednictví k ochraně těch subjektů dochází, což pan víceguvernér jaksi nečiní.

        Jak říkám, nepříliš obratné vyjádření. Avšak nejde o nic, co by mohlo vést k nějakým „silnějším“ výtkám a pohoršování se nad vyřčeným, jak se o to do značné míry nesmyslně pokoušíte Vy.

        • Honza napsal:

          Teoretizujete pěkně, ale trochu mimo téma.

          V tom rozhovoru se říká „….. Když veřejně nabízíte dluhopisy v přepočtu asi milionu eur za 12 měsíců a máte minimálně 150 účastníků, tak si od nás musíte nechat schválit prospekt. Ale to neznamená, že nějak vyhodnocujeme ten projekt, riziko a výnosnost. Pouze říkáme: ano, na tomto prospektu je vše, co tam být musí. Ale bohužel jsme si vědomi toho, že řada firem to prezentuje jako dluhopis „schválený Českou národní bankou.“ Tak to ale opravdu není. My opravdu nemůžeme hodnotit, jestli je deklarovaný výnos třeba šest procent realistický. To nejde za námi.“

          Čili musíte si nechat schválit prospekt ČNB, ale nemůžete klamavě tvrdit svému zákazníkovi, že je to prospekt schválený ČNB 🙂

          Z pohledu běžného střadatele je pak lepší se držet nasyslených zlaťáků, než se trápit, co zrovna v daném kontextu znamená „schválený“. Inflace mu nakonec možná sežere méně peněz než investice do schváleného dluhopisu.

          • Richard Fuld napsal:

            Nejprve jste vytrhl větu z kontextu předmětné odpovědi pana Mory a teď citujete dokonce zcela s danou citací nesouvisející odpověď pana Mory. 🙂

            Ta relevantní odpověď obsahuje danou větu v tomto kontextu:

            „Psychologicky to ale je složité, protože lidé mají pocit, že ceny realit půjdou jen nahoru, tedy když dnes nekoupíte, budete v budoucnu platit ještě víc. My toto rozhodně za nikoho hodnotit nechceme. Když to řeknu drsně, nechráníme tím spotřebitele, ale chráníme finanční stabilitu České republiky, tedy zejména to, zda banky nejdou do nadměrného rizika.“

            Z uvedeného je zřejmé, že mimo téma naší diskuze jste tedy Vy. 🙂 Zřejmě jde ale o nedorozumění. Vy jste měl na mysli, že ČNB nechrání investory do prašivých dluhopisů, ale ta Vámi citovaná věta se v rozhovoru objevila v souvislosti s investicemi do nemovitostí. 🙂

            Po pochopení problému naší komunikace už tedy chápu Vaši jízlivou poznámku v tom smyslu, že by v prospektech, které ČNB schvaluje pouze z formálních hledisek, měla být uváděna ta varování. 🙂

            Takže zpět k tématu. Vy si myslíte, že by ČNB měla chránit investory před jejich riskantními investicemi a před důsledky úrovně jejich finanční gramotnosti, před jejich nerozvážností a absencí zkušeností? Já bych s tím byl velmi opatrný.

            • Honza napsal:

              Určitě by neměla ČNB chránit investory před jejich riskantními investicemi. Toho bych se také obával. Stačí když nebude napomáhat, aby takovýto pocit mezi investory (s menšími zkušenostmi) vznikal.

      • Richard Fuld napsal:

        Tak jsem si ten rozhovor přečetl a samozřejmě, že jste to vytrhl z kontextu (souhlasím ale s tím, že uvést daný rozhovor uvedenou větou bylo od nich nepatřičné a zavádějící).

        V dané odpovědi Mora uvádí, že centrální banka nechrání spotřebitele před neuváženými investicemi do nemovitostí, před dopady těchto investic na ty investory, ale že cílem je chránit těmi regulacemi přístupu k hypotékám primárně finanční stabilitu finančního systému, tedy i institucí, které poskytují hypotéky.

  5. Bankrotar napsal:

    Tyhle 2 figury jsou proti Richardovi a Pavlovi uplne nuly, ktere v zivote niceho nedosahly a nicemu nerozumej:
    https://youtu.be/yW46x-b-HMk

    Ale hlavne ze pak kazou moudra:
    https://youtu.be/3mWqKIANupA

    Daleko dulezitejsi je sledovat anonyma s nickem bankrotare.

    • Richard Fuld napsal:

      Tak s Vávrou nemám problém. Jeho názory na BTC jsou velmi střízlivé.

      Josef Tětek je ale BTC hardcore fanatik a manipulátor, který zamlčuje a překrucuje spousty informací o současném peněžním systému. Jeho názory jsou zcela neobjektivní, i když přiznávám, že lidem, kteří neznají podstatu současného systému, mohou jeho argumenty znít přesvědčivě. Jeho je třeba brát s velmi velkou rezervou a vše, co tvrdí o současných penězích podrobit kritickému posouzení a jím tvrzená fakta ověřovat.

      To, že někdo není nula v majetkovém smyslu, neznamená, že musí mít v otázkách kolem peněz a BTC pravdu, nebo že jim automaticky do hloubky rozumí.

      Richard Fuld a Lehman Brothers byli obětní beránci a oběti brutálního monetárního diletantismu tehdejšího ministra financí, který si takto „řešil“ největšího konkurenta svého dřívějšího zaměstnavatele (GS) a jako vedlejší efekt spustil obrovskou finanční krizi.

    • Richard Fuld napsal:

      Podle mne mohou existovat mnohem lepší a levnější a hlavně efektivnější možnosti mezinárodních plateb, aniž by k tomu byly potřeba bitcoiny. Navíc zrovna k tomuto účelu (zprostředkování zahraničních plateb) by byly principiálně mnohem vhodnější stablecoiny, pokud už by měly být používány krypto“měny“.

      Na druhou stranu vítám skutečnost, že se objevila možnost, jak předmětné remitence realizovat levněji pomocí BTC, když už se nikdo do toho nepustil s nějakou smysluplnější standardní variantou. Alespoň k něčemu je tedy BTC dobrý, jako konkurent drahých platebních kanálů, které snad nějak zareagují na novou konkurenci.

      BTC může být uspokojivější technologií pro lidi v zemích, kde není dostatečně funkční standardní peněžní infrastruktura a přístup k ní je omezen pouze pro zlomek populace. Pro vyspělé země je ale BTC spíše vážným rizikem, než pozitivní příležitostí.

    • Richard Fuld napsal:

      Tak jsem se na to video podíval a legrační je, že na otázku Radovana Vávry, zda si myslí, že by lidstvo z hlediska růstu mohlo zařadit zpátečku, uvedl Alexandr Pilař, že to nehrozí. Přitom ale velmi fandí bitcoinu, který by byl právě důvodem zařazení oné zpátečky.

      A jeho znalosti současného systému, které lze (podle, toho, co k tomu řekl) shrnout do jeho obavy, že „ty dluhy už se nikdy nesplatí…“ nesvědčí o nějakém jeho hlubším pochopení.

      • Anonym napsal:

        A jak to tedy s dluhy dopadne? Co by se stalo, kdyby EU nepodržela Řecko? Prostě by zbankrotovalo. A jelo by se dál.
        Pokud nějaký stát naseká tolik dluhů, že není schopen svojí ekonomickou výkonností tento dluh splatit, nastává default. Pokud do toho nestrkají pazoury centrální banky, tržní výnos dluhopisu zpravidla dobře ukáže, na kolik je dluh splatitelný. Morální hazard, do kterého se centrální banky svými zásahy pustily (nikoliv tisknutí peněz, ale netržní snížení výnosu dluhopisu), k budoucímu průšvihu pomáhá.
        I takové Rakousko již několikrát zbankrotovalo. A jak se tam dnes mají…

        • Richard Fuld napsal:

          ECB hlavně udělala tu chybu, že Řecko nepodržela a nechala panikáře ať si na trhu s řeckými dluhopisy vyvádí, jak se jim zamane, jako kdyby Řecko vůbec nepatřilo do eurozóny.

          Naproti tomu Itálii, a Španělsko a jiné velké země eurozóny už ECB reálně zachránila intervencí na trhu , protože italské, španělské a další státní dluhopisy začala na trzích skupovat a tím udržela výnosy těchto dluhopisů na relativně nízké úrovni.

          Vy si napíšete „prostě zbankrotuje“, aniž byste vůbec tušil, jak hluboké a dlouhodobé problémy by s tímto mohly být spojeny. Ono by totiž nezbankrotovalo pouze Řecko, ale celý „jih“ a výpadek kupní síly zdevastovaného „jihu“ by samozřejmě a nevyhnutelně tvrdě dopadl i na ten „sever“. A podle Vašich měřítek by zbankrotovalo 90% vyspělých zemí světa. To by byla „řacha“, z které byste se po… a určitě byste takovému řešení určitě rychle přestal fandit.

          Bankrot státu navíc není řešením nějakého problému. Bankrot státu je naopak vyvoláním vážných problémů, které zde před tím nebyly a které se „samy od sebe“, bez pomoci právě toho státu řeší velmi těžko a dlouho, pokud vůbec k nějakému vyřešení dojde a neskončí to třeba válkou.

          Státní dluhy totiž není třeba vůbec splácet a téměř žádný z vyspělých státu to ani nedělá a ani ho k tomu nic nenutí. Splácení státních dluhů je namístě až v případě, kdy se stát topí v penězích a neví co s nimi. V takovém případě by ale asi bylo lepší snížit daně, než začít splácet státní dluh (záleží na situaci, na tendencích ve vývoji inflace).

          Státní dluhy jsou také dávno zcela nesplatitelné. A když se státní sluhy nesplácí, vůbec nic se neděje. Aby nedošlo k omylu, nezastávám názor, že by státní dluhy neměly být v den splatnosti spláceny. Spláceny jsou ale novými penězi, které si státy na splacení aktuálně splatných dluhů půjčí. Jde tedy o refinancování státního dluhu, které má za následek pouze prodloužení splatnosti státního dluhu, jež může zcela bez problémů probíhat klidně donekonečna. Elegantním způsobem zadlužování států by tak bylo začít vydávat tzv. perpetua, tj. státní dluhopisy, které nemají splatnost a platí ze z nich pouze úrok (donekonečna). Nicméně v tomto případě by ekonomika přišla o referenční výnosovou křivku, která sestává právě z výnosů státních dluhopisů s různými splatnostmi. Takže by byl vhodný nějaký smíšený model emise perpetuí a dluhopisů se splatností. Další možností je trh s dluhopisy zrušit (postupně) zcela, s tím, že kromě krátkodobých úrokových sazeb by centrální banky určovaly rovněž sazby dlouhodobé, což už dnes v rámci QE stejně činí tím, že intervenují na trzích se státními dluhopisy a dlouhodobé sazby tím ovlivňují, resp. v podstatě určují.

          Snaha splácet státní dluhy je stejně pošetilá, jako snažit se „splácet“ autem spálené palivo tím, že budu kácet a zahrabávat stromy, aby se z nich stala zase ropa.

          Ano, QE je netržní zásah do dlouhodobých výnosů. A já tvrdím, že je to systémově zcela v pořádku, protože mezi nabídkou úvěrů a úsporami neexistuje v současném peněžním systému žádný tržní vztah. Banky totiž nepotřebují ničí úspory na to, aby mohli půjčovat peníze. Neexistuje tedy trh pro tržní úrokovou míru a proč by tedy měli nějací panikáři, kteří spekulují se státními dluhopisy určovat, jaké dlouhodobé úrokové sazby budou v ekonomice aplikovány? Jim je osud chodu ekonomiky zcela lhostejný. Panikářští spekulanti chtějí pouze vydělat peníze. Nic jiného je nezajímá. Aby výši úrokových sazeb určovaly sázky panikářů, to je přece nesmysl a potenciální zdroj veškeré nestability. Proto právě QE na tyto trhy přináší stabilitu a dodává institutu bezrizikovosti státních dluhopisů jeden z pilířů této bezrizikovosti (role centrální banky jako věřitele poslední instance).

          Ano, v tomto systému „chybí“ tržní úroková míra. A já tvrdím, že tržní úrokovou míru nepotřebujeme. Že stačí, když je zde státní instituce (centrální banka), která nastaví úrokové míry s ohledem na vývoj ekonomiky tak, aby se inflace pohybovala v blízkosti inflačního cíle a pokud monetární politice dojde v tomto smyslu dech (sazby se dostaly na nulu), aby nastoupila politika fiskální. Přesně jak jsme to viděli v nedávné minulosti, kdy centrální banky dorazily se sazbami na nulu a „otěže“ převzala fiskální expanze. Mix monetární a fiskální politiky je dostatečným nástrojem k udržení chodu ekonomiky ve „stabilním“ módu“. Jasně není to (z hlediska ideologického) čistě tržní řešení, nicméně z hlediska ekonomického je to řešení plně funkční.

          Ano. Jediným problémem, který zde spatřuji je otázka zneužitelnosti bezednosti finančního systému státem při provádění jeho fiskální politiky. Nicméně dnes se potýkáme s opačným problémem, kdy všichni státu vyčítají, jak je strašně fiskálně nezodpovědný. Přitom ale právě nyní státy svoji fiskální moc nezneužívají. Naopak využívají ji tím nejracionálnějším způsobem, tedy k záchraně ekonomik před krizí. Nicméně uznávám, že tohle téma je v tomto „novém paradigmatu“ ještě stále otevřené.

          Uvedený způsob nahlížení na chod ekonomik a států představuje poměrně zásadní rekonfiguraci dosavadního náhledu. A já dodám, že chtě nechtě se tímto principem ty státy řídí, i když tzv. rozpočtově „odpovědní“ říkají, že to vedou špatně. Já jsem přesvědčen, že to je správný směr. Ostatně to, co navrhují zastánci BTC, tedy bankrot současného systému a jeho nahrazení BTC, je mnohem radikálnější a nikdo z tohoto důvodu zastánce BTC nekritizuje (tedy, kromě mě).

          • Anonym napsal:

            Vydávat nové dluhopisy jde ale pouze proto, že centrální banky tyto dluhopisy kupují. Deformují trh. Soukromý investor by při tržním prostředí nikdy neakceptoval minimální úrok z italského dluhopisu. A Ital by musel platit vysoký úrok. To je morální hazard.
            Vaše představa, že státy budou vydávat víc a víc dluhopisů za téměř nulový úrok, donekonečna, protože centrální banky budou kupovat neomezeně, je myšlenka hrozivá a nebezpečná. Závidím váš klid.

            • Richard Fuld napsal:

              Ano. Kdyby centrální banky ty dluhopisy nekupovaly, dávno bychom se váleli v bankrotovém bahně všude po světě.

              Ano centrální banky brutálně deformují trh, který ale nepotřebujeme a který by bez jeho deformace vyvolával ty bankroty států, které taky nikdo nepotřebuje.

              Soukromého investora přece nikdo nenutí „investovat“ do italských dluhopisů s nízkým výnosem. Ostatně já nákup státního dluhopisu vůbec nepovažuji za investici. Jde spíše jen o změnu formy držení neinvestovaných úročených peněz, kdy namísto abyste se vystavoval kreditnímu riziku krachu banky, v níž peníze držíte na účtu, vystavujete se „riziku“ krachu státu. V tomto ohledu by pak měli být „investoři“ do státních dluhopisů přece naopak vděční, že když dojde k panickému výprodeji tak centrální banka zasáhne a zabrání poklesu cen státních dluhopisů někam ke dnu.

              Z tohoto úhlu pohledu by pak přece oni „investoři“ s tím, jak centrální banka zachraňuje jejich „investice“, měli spíše souhlasit a nikoliv ji za to kritizovat. Alespoň selský rozum mě k tomuto vede. Já kdybych tedy „investoval“ do cenného papíru s bezrizikovým výnosem, kterým je státní dluhopis, tak bych tedy spíše nadával na centrální banku v případě, kdyby na tom trhu nezasáhla, jako se to stalo v případě Řecka.

              Ano, souhlasím, že systémově není v takovém prostředí úplně dokonale vyřešeno, pokud stát se díky nízkým úrokovým mírám zadlužuje příliš. Nicméně trestem pro takový stát by měla být inflace, na kterou by měla centrální banka reagovat zvýšením úrokových sazeb a tím by měla apetit k dalšímu zadlužování státu omezit. Nicméně pokud platí, že státní dluh ani úroky nejsou problém, pak takový nezodpovědný stát nepřestane s utrácením a nakonec může spustit hyperinflaci (proto se zřejmě EU snažilo „vychovávat“ Řecko tím, jak ho nechali napospas panikářům).

              Jinými slovy pokud budeme presumovat, že státy budou řídit diletanti, kteří se nebudou chovat vzhledem k inflaci (nikoliv vzhledem k velikosti zadlužení státu) fiskálně odpovědně, pak nám hrozí hyperinflační riziko a devastace ekonomiky. Jak píšu způsob, jak toto riziko držet v rozumných mezích, je stále otevřenou otázkou. Určitě nějaké inteligentní řešení omezení vlády v tomto ohledu existuje. Problém je ale v tom, že je dnes běžná hysterická snaha omezovat vlády v situacích, kdy konají ve prospěch ekonomiky a její stability, tedy jaksi velmi předčasně. 🙂 Doktrína přísné fiskální odpovědnosti a systematické omezení vlády je na místě, pokud má fiskální politika ambice pomáhat ekonomice, která není v krizi, k lepšímu výkonu. Avšak doktrína fiskální odpovědnosti a iracionální omezování vlády není vhodné v případě, kdy je expanzivní fiskální politika určena k záchraně ekonomiky v krizi a/nebo k podpoře návratu ekonomiky na předkrizové úrovně.

              Je to jako s každým nástrojem nebo lékem. Pokud se použije k tomu, k čemu je určen, pak pomáhá, pokud se zneužije k něčemu jinému, škodí.

              Chápu, že Vás představa nekonečného zadlužování státu a následné přesunování státního dluhu do centrální banky děsí. 🙂 Jednoduchou metodou, jak se strachu z této představy zbavit, je uvědomění si, že v situaci, kdy dlužník vlastní 100% majetkový podíl ve svém věřiteli znamená, že na velikosti takového dluhu vůbec nesejde, protože dlužník v podstatě dluží sám sobě. A právě tak je tomu v případě státního dluhu u státu a centrální banky, která nakoupila státní dluhopisy.

              Jediné, co by mělo člověka děsit nejsou tedy ty dluhy samotné. Jsou to peníze, které stát díky těm dluhům získá a následně je utratí a tyto peníze pak již budou donekonečna obíhat v ekonomice, nebo (a to je pravděpodobnější) trčet v něčích úsporách. A právě dopady tohoto utrácení se mohou a nemusí projevit v inflaci. Inflace je tedy to, co skutečně státy omezuje v jejich „rozhazování“, nikoliv ty dluhy samotné.

              A ještě jedna důležitá věc, když centrální banka nakupuje ty státní dluhopisy, žádné peníze do ekonomiky tím nevypouští. Ty už tam natekly v době, kdy stát peníze získané z prodeje dluhopisů utratil a žádné další peníze již ve fázi nákupu centrální bankou v oběhu v ekonomice nepřibývají. Tohle si většina státními dluhy a centrálními bankami vyděšených lidí vůbec neuvědomuje.

              • Anonym napsal:

                Naopak. Hromaděním dluhopisů v centrální bance je vytvářen tlak na deflaci. Proto se z bludného kruhu QE nemůžeme nikdy dostat.

                • Richard Fuld napsal:

                  Hromadění státních dluhů je vůči objemu peněžní zásoby, vůči vývoji cen statků zahrnutých do spotřebního koše i vůči cenám čehokoliv jiného zcela neutrálním jednáním. Netlačí ani na inflaci ani na deflaci.

                  Dochází pouze k změně osoby věřitele (novým věřitelem státu se stává centrální banka) a k ovlivnění výnosů ze státních dluhopisů směrem dolů s cílem dosažení/udržení inflačního cíle. Žádná souvislost s případnými deflačními tlaky zde neexistuje. Stejně tak zde neexistuje ani žádný bludný kruh.

  6. Mrkev napsal:

    Centrální banky to dnes budou mít o něco těžší, svět se nejenže mění, ale rychlost té změny akceleruje.
    https://www.investicniweb.cz/investice/alternativy/bitcoin-neskodna-hracka-nebo-disruptivni-technologie

    Co se týče bitcoinu, tak uvidíme, jak to dopadne s Salvádoru. Pokud by to byl úspěch, tak další země budou následovat velmi rychle:
    https://youtu.be/jOoy4-Eq5WA

    Vlastně taková Nigérie je již spíš napřed.

    Čína zakázala těžbu, ale hashrate poklesl jen dočasně, nyní už se těží skoro jako před tím, jen jinde a někdo jiný. Zakázat těžbu ve VŠECH zemích Asie, Afriky a Jižní Ameriky by nebylo tak snadné. Stejně tak by nebylo snadné ve všech těch zemích zakázat provozování burz a dalších prvků infrastruktury. Tento sektor roste tak rychle, že se před ním uzavřít je i pro stát spíše rizikem, než výhrou. Lokální zákaz bitcoinu bude čím dál víc stejnou ekonomickou katastrofou, jakou by byl zákaz internetu. Izolace Číny pomocí Velké čínské zdi vedla pouze k jejímu zaostávání – tak velkému, že pak celou velkou a mocnou Čínu bylo schopných srazit na kolena pár lodí poslaných z Británie.

    Sice mi KryptoMates přijde jako „mlíčňák“, ale to našim prarodičům asi studentský stávkový výbor v 1989 také. A následně studentská Vyšetřovací komise. Je to asi projev toho stále se rychleji měnícího světa: čtyřicátník už je na to nepružný.

    • Richard Fuld napsal:

      Ekonomický narativ BTC je katastrofální, mimo jiné i protože to je vynálezem bláznivých ajťáků, kteří mají o ekonomii a monetárních systémech pouze velmi chabé povědomí, protože kdyby na tom byli v tomto ohledu lépe, nikdy by s takovým nesmyslem nepřišli.

      Skutečnou doménou BTC tedy není jeho ekonomický význam. Skutečnou doménou BTC je jeho ryze ideologický narativ, kdy BTC je plně kompatibilní s opět zcela excentrickou a bláznivou ideologií, která usiluje o zrušení státu a „nastolení“ chaosu v podobě anarchokapitalismu. V tomto kontextu pak BTC dává velký a skutečný smysl a o to nebezpečnější je pro současnou civilizaci, pokud tomuto vábení těchto šílenců podlehne. Stejně jako je BTC skvěle kompatibilní s anarchokapitalismem, je zcela nekompatibilní se současnou civilizací.

      Shrnuto podtrženo, BTC je a zůstane jakousi uměle vzácnou pesudokomoditou, kterou bude většina lidí používat převážně jako nějakou loterii a pár skalních příznivců ideologických důvodu existence BTC budou čekat na příchod „soudného dne“ a doufat, že je držení BTC nějakým zázrakem zachrání. Tito lidé představují jakousi virtuální digitální odnož už dlouho známých prepperů. 🙂

      Chce to více si nastudovat to, co chcete opustit a ne jen slepě věřit tomu, kam se chystáte. 🙂

    • Pavel napsal:

      Anebo čtyřicátník už třeba taky má jisté životní zkušenosti, pár scamů a jejich obětí okolo sebe již zažil, a jen tak na něco už neskočí?

      Revoluční mládež už měnila svět hodněkrát, nakonec se vždy změnila a adaptovala ta revoluční mládež…. 🙂

      Vemte si třeba Frantu Fuku. Měl a má hodně BTC, které dostal povětšinou od dárců, když to mělo hodnotu 3,50,- , ale blouzní o nějakých revolucích? Ne. Když to bylo na vrcholu, nějakému optimistovi toho hromadu prodal, a za ty ošklivé české koruny si koupil pěkný dům a auto….

      Jinak naprostý souhlas s Richardem.

    • Richard Fuld napsal:

      A teď mě napadá, jak by mohl vypadat základ omezení vlády proti nadměrné inflaci. Vláda by nebyla omezena v ohledu výše jejího dluhu. To je přesně způsob omezení, který neřeší problém (inflaci) a zcela nesmyslně může omezit vládu v právě nejméně vhodném okamžiku, kdyby naopak vláda omezena být neměla, např. v nějaké krizi.

      Správným se tak jeví, že by inflační cíl měla nejen monetární ale i fiskální politika s tím, že pokud by inflace překročila nějakou danou hranici byla by fiskální politika omezena v jejím dalším proinflačním směřování.

      Neměli bychom tak zbytečnou a nesmyslnou a potenciálně kontraproduktivní primitivní DLUHOVOU BRZDU. Měli bychom k řešení daného rizika směřující a mnohem racionálnější a efektivnější INFLAČNÍ BRZDU. Jestli by inflační brzda měla být na stejné úrovni, jako inflační cíl, je k diskuzi. Bylo by to logické. Tím by se bránilo tomu, aby fiskální politika šla po dosažení inflačního cíle proti monetární politice, která by se už chystala o ochlazení ekonomiky.

  7. Nic nebude jako dřív napsal:

    Toto bude ještě zajímavé. Již 81 zemí se snaží vyvinout svou digitální měnu CBDC.
    Jenže Čína je v tom o míle napřed a zároveň její ekonomická síla roste, stejně tak roste její snaha sesadit dolar z trůnu světové rezervní měny.
    Možná vypukne mezi USA a Čínou nějaká měnová válka. A někdo bude ten třetí, co se směje.
    Jenže EU se svým eEURem to asi nebude, protože EU je stagnující a upadající ekonomika. A ČR se sveze s ní. Kdo sleduje propad dříve nadějných prodejů Škodovek v Číně prakticky na nulu, může si udělat představu.
    https://www.autoforum.cz/predstaveni/cinska-media-pisi-o-uplnem-odchodu-skody-ze-zeme-totalni-pad-na-dno-uz-nelze-zastrit/

    EU tak bude spíš řešit, zda se přidá na stranu eJuanu či eDolaru. Nebo zda naopak proti růstu vlivu eJuanu či eDolaru na evropském kontinentě bude bojovat – protože jinak jí hrozí, že se dostane do situace jako např. Černá hora – lidi nebudou používat měnu, kterou má lokální vláda pod kontrolou. A do toho ten zpropadený bicoin… Zbude na boj proti němu energie, když Čína nehrozí jen eJuanem, ale obecně svou velmocenskou rozpínavostí a ekonomickou dominancí?

    https://kryptomagazin.sk/svetove-mocnosti-planuju-ovladnut-kryptomeny-digitalne-euro-je-iba-zaciatok/

    • Richard Fuld napsal:

      Volba mezi eDolarem a eJuanem? Vy si to představujete jako volbu mezi Losnou a Mažňákem. Peněžní systém není něco, kde si můžete jen tak volit jako mezi máslem z Vysočiny nebo z Olmy.

      Navíc primární a zásadní je už jen samotná volba mezi setrvání u současného peněžního systému nebo jeho zásadním narušením prostřednictví zavedení úplně zbytečných a nesmyslných CBDC. Volba mezi CDBC jednotlivých zemí by byla až sekundární.

    • Richard Fuld napsal:

      Bankovnictví se 100% rezervami je jeden velký nesmysl.

  8. Realista napsal:

    Je to jednoduché.
    Sejdeme se tu za 10 let a srovnáme si, co ze změnilo.
    Kam se posunula kupní síla peněz s vynuceným oběhem.
    Jaký vývoj nastal na dluhopisech.
    Jak si stojí bitcoin a zlato.
    Jaký je poměr průměrné mzdy k penzi z průběžného systému.
    K čemu vedly CBDC.
    Zda přišly výrazně záporné úroky, MMT, …
    Kam se přelil kapitál.

    Vše ostatní jsou řeči, rozhodne realita.

    • Richard Fuld napsal:

      V klidu. Nepodléhejte zbytečné panice. QE nerovná se tisk peněz.

      Při QE pouze roste objem nadbytečné (nad úrovní povinných minimálních rezerv) LIKVIDITY v bankovním systému, nikoliv objem PENĚZ v ekonomice. Likvidita nemůže opustit bankovní systém a její nadbytek nemá žádný vliv na objem peněz v ekonomice.

      Aby přibylo peněz v ekonomice, musí je banky (společně s nebankovní protistranou, zpravidla zájemcem o poskytnutí úvěru) nejprve vytvořit a tento objem nově vytvořených peněz musí převýšit objem peněz v daném období zaniklých (zpravidla v důsledku splácení dluhů bankám). A k tomu potřebují banky dostatečný vlastní kapitál. Nadbytek likvidity jim je v tomto ohledu úplně k ničemu.

      Likviditu banky potřebují především k vypořádání mezibankovního platebního styku. Pokud ale bance vzroste objem nadbytečné likvidity například 10 násobně, neznamená to, že tím získala nějakou kupní sílu navíc a že si za takto získanou likviditu může koupit, co ji napadne, nebo že ji může půjčit nějakému nebankovnímu subjektu.

      V tom, kolik si toho banka může koupit (a co si může koupit) ji omezuje velikost jejího vlastního kapitálu a pravidla kapitálové přiměřenosti bank, nikoliv objem likvidity držené na rezervním účtu v centrální bance.

      • Brrrrr napsal:

        Ano.
        A reálně se to přibývání peněz zcela objektivně děje.
        V klidných časech 8%pa, dnes i 25%pa.
        Jak složitý (či záměrně zatemněný) ten mechanismus je, to je ve výsledku jedno.
        Podstatné je to procento růstu peněžní zásoby.
        Je velké. A nepředvídatelné. Často více či méně vynucené politiky a politikou.

        • Richard Fuld napsal:

          Růst peněžní zásoby je takový jaký ekonomické subjekty aktuálně potřebují. Účetní peníze jsou pružné a přizpůsobují se potřebám ekonomických subjektů.
          Ano, růst peněžní zásoby je nepředvídatelný, stejně jako je dění v ekonomice a jednání ekonomických subjektů. Na tom není nic špatného.

          Objem peněžní zásoby není sám o sobě důležitý. Důležité je tempo růstu cen statků zahrnutých do spotřebního koše a to souvisí také s rychlostí oběhu peněz a hlavně s velikostí poptávky a velikosti produkčních kapacit. Účetní peníze pouze pasívně odrážejí to, co se v ekonomice děje. Když si více subjektů půjčí peníze od bank, než jich dlužníci splatí, dojde k růstu peněžní zásoby. Je to pasívní odraz toho, co dělají ti dlužníci. Ukazuje to intenzitu ekonomické aktivity. Když si někdo půjčí, musí následně být více ekonomicky aktivní na straně produkce, aby nově mohl kromě běžných výdajů získávat peníze i na splácení dluhu.

  9. Továrna na absolutno napsal:

    A)
    Opravdu se skvěle bavím. Sám zástupce monopolního penězokazce shodil a demaskoval bláboly jeho užitečných i**** zaplevelujících diskuse obhajobou měnového socialismu. Ti teď chaoticky blekotají, protože jim kudlu do zad vrazil přímo velký kápo, jeden z vrchních penězokazců.

    Je to jako když místní bolševik, který ve vesnické putyce vždy hlasitě obhajoval komunismus, najednou slyší nahrávku Jakeše z Červeného hrádku, kde šéf nejvyšší říká, že „jsme to to stou socializací poněkud přehnali“.

    Pro měnového bolševika se prostě dříve či později stane i představitel ČNB příliš upřímným a pravicovým.

    Kdyby jim někdo ukázal tento výlev hlavouna ČNB třeba před 5 lety, tak by řvali, že to je něčí výmysl a propaganda, že nikdo z ČNB nic takového nikdy nemůže napsat – PŘIZNAT.

    B) Po druhé světové válce nebohé oběti finanční represe neměly kam zdrhnout. Nestátní peníze (zlato) vládnoucí zločinci lidem ukradli a ZAKÁZALI jim ho vlastnit a NAKUPOVAT – a ano, místní bolševičtí diskutéři toto mají žaludek obhajovat. Že prý to zlato bylo státu (ouřadové ho asi rejžovali na Aljašce) a tak si ho mohl vzít zpět. Že stát ukradl i jiné zlato, než US mince a hlavně že lidem zakázal si ho za své peníze nakupovat, takový „detail“ bolševická mentalita nerozlišuje.

    C) Jak říká článek, budou se nutně o něco podobného snažit i dnes. Ucpat každou díru úniku, aby vůbec ta finanční represe mohla fungovat. Jenže co čert nechtěl, dnes tu máme bitcoin. A také poučené obyvatelstvo, které když kupuje fyzické zlato a stříbro, tak to dělá tak, aby za sebou nezanechalo stopu (nákupy za hotové) – právě proto, že už vědí, čeho je erár chopen.

    D) Erár se tedy tou finanční represí včetně zavedení CBDC skvěle trefí do vlastní nohy. Tentokrát ta represe bude úspěšná podobně, jako jiný úžasný státní projekt: mise Afganistan. Na něm je vidět, jak hochům s klotovými rukávy mohou záměry tragicky nevyjít.

    E)
    „A tak vlády budou nuceny hledat způsoby, jak udržet národní úspory v domácích vládních dluhopisech. Jen tak se politika finanční represe nemine účinkům. S penězi lze utíkat do nemovitostí, na akciové a jiné kapitálové trhy. Přistřižení křídel investorům tak v realitě bude vyžadovat více regulace a omezení.“

    Přesně tak. Je životně důležité se svými úsporami utéct hned, dokud to je možné. Vlády začnou únikové východy ucpávat. V dnešní době se to nemůže povést dokonale a nakonec selžou, ale pro běžné lidí se těmi opatřeními únik významně zkomplikuje a prodraží. Budete muset například kupovat zlato, bitcoin či švýcarský frank (pokud se i Švýcaři nerozhodnou své střadatele zlikvidovat) za přemrštěnou cenu a s velkým rizikem od nějakého veksláka, protože legálně to nepůjde, nebo jen s nějakým dodatečným zdaněním.
    Růst ceny bitcoinu je důkazem, že to stále více lidí chápe. A čím víc lidí to bude chápat a začne ze státních papírků utíkat, tím rychleji kupní síla těch papírků půjde do kopru a to přesvědčí i poslední váhavce k exitu.
    Vysmívané digitální nic, které před pár lety vytvořil nějaký anonym – a dnes stojí 50 TISÍC amerických barevných papírků. Pamětníci kdysi silného a mocného dolaru nevycházejí z úžasu.

    F) Že nikdo nikoho nenutí bondy kupovat? Ani banky či penzijní fondy? Ani „silně nemotivuje“? Jako fakt? A že bondy kupují jen lidi, co to maj do penze „za pár“? Jednak to je lež a jednak i kdyby takto okradli jen lidi nad 60, tak to stále prostě je loupež za bílého dne.

    Někdo ty bondy kupuje. Přestože mají reálně záporný výnos. Proč by to asi zcela dobrovolně dělal? Proč by někdo dobrovolně prodělával? Jen proto, že si erár nastaví podmínky, které k tomu lidi a instituce přímo či nepřímo nutí.

    • Richard Fuld napsal:

      A) monopolní penězokazec?, vrchní penězokazec?, měnový socialismus? měnový bolševik? Tyhle termíny neznám. 🙂 Zkuste mi je přiblížit, ať se můžeme pobavit trochu smysluplně.

      B) „Po druhé světové válce nebohé oběti finanční represe neměly kam zdrhnout.“ Asi jste přehlédl akciový a také komoditní trh. Zlato není jediná komodita, do níž se dalo po 2. světové válce investovat. Navíc Váš popis situace je mírně řečeno příliš vágní. Chtělo by to upřesnit. A znovu opakuji, že pojem finanční represe je nesmysl. Podle Vás měly centrální banky po světové válce nastavit úroky na 15%, aby pomohli poválečné ekonomice? Těžko, že?

      Povinný odprodej zlata, které americká vláda na začátku poskytla na krytí státem emitovaných bankovek byl naprosto v pořádku, v okamžiku, kdy lidé tento systém bořili tím, že bankovky hromadně směňovali za zlato a tím způsobovali peněžní kontrakci (demonetizaci státního zlata). Vládě v podstatě ani nic moc jiného nezbylo, než udělat to, co udělala.

      Druhá možnost byla zrušit zlatý standard a lidem zlato nechat, ale to byste asi řval ještě víc, protože by tím vláda USA zavedla FIAT o 40 let dříve, než se tak nakonec stalo. V daném případě by se ale USA ocitly bez zlatých rezerv ve světě, kde ostatní státy zlatý standard a své zlaté rezervy udržely. 🙂 Tahle možnost tedy byla spíše jen teoretická. Suma sumárum. vláda USA moc jiných možností neměla. Chce to jen podívat se na danou věc i jejíma očima a v celkovém kontextu, nikoli pouze očima těch lidí a pouze izolovaně v okamžiku, kdy vláda rozhodla o povinnosti prodeje zlata vládě.

      C) Tady z Vás zjevně mluví iracionální paranoia. 🙂 Uveďte konkrétní příklady toho, jak vlády ucpávají ty skulinky.

      D) Uvolnění měnových podmínek pro pandemií zasaženou ekonomiku není žádná represe a rozhodně nijak vládám ani ekonomikám a ve výsledku ani občanům nijak neuškodí. Naopak. Jediné s čím s Vámi souhlasím je, že CBDC představuje trefení vlastní nohy. Možná by bylo přiléhavější napsat, že půjde o zásah mezi vlastní oči. 🙂

      E) a F) Vlády nikoho, kdo by kupoval jejich dluhopisy hledat ani nutit nemusí. Banky je velmi ochotně koupí. Nedávno jsem četl, že o poslední tranši českých státních dluhopisů se zájemci „pobili“, když výsledkem byl úpis při záporném nominálním výnosu a situace, kdy poptávka překračovala nabídku 5 krát. A vlády nikoho jiného než banky, jako zájemce o své dluhopisy nepotřebují a pro banky jde zpravidla o výhodný obchod. Přesněji v případech nominálního výnosu vyššího, než jaký poskytují na vkladových účtech, nebo za jaký si půjčují likviditu).

      Nicméně stejně jako pro Vás i pro mě je úplnou záhadou, proč kdokoliv (banky nevyjímaje) nakupuje jakékoliv dluhopisy se záporným nominálním výnosem. To je pro mě skutečně nevysvětlitelná záhada a musím přiznat, že mě právě toto docela znepokojuje. Motivace toho druhu, že výnosy půjdou ještě více do záporu a bude tedy možné prodat dříve nakoupené dluhopisy za vyšší cenu, než za kterou byly nakoupeny, mi přijde stejně absurdní, jako by posílali zaměstnance banky hrát na hracích automatech, aby tak vylepšili hospodaření banky.

      A pak nastupuje zase ta Vaše paranoia. 🙂 S tím se asi nic dělat nedá. Nemůžu Vám vysvětlovat, že pod postelí žádné bubáky nemáte, když naprosto pevně věříte, že tam jsou. 🙂

      • Továrna na absolutno napsal:

        Kristova noho. Zakázat lidem na 40 let vlastnit a nakupovat zlato byla podle vás „nutnost“. Ne svinstvo. Ne důsledek toho, že sám stát měnu rozložil – počínaje založením Fedu 1913, kterému trvalo 20 let, než to dohnal do stavu, že politici ze zoufalosti „museli“ lidem zlato v 1933 ukrást a na 40 let zakázat VLASTNIT a NAKUPOVAT.

        Asi jako nutností bylo znárodnění 1948, že? Nebo jakýkoli zločin státu. Podle etatisty prostě nutnost. Protože stát je uber alles. Vy si prostě obhájíte jakékoli svinstvo, pokud ho dělá to vaše božstvo. Kdyby to udělala CosaNostra, tak byste možná byl proti. Ale kdyby si pořídila hymnu, vlajku a znak, tak už ne.

        Venezuela by nyní asi taky „potřebovala“ lidem ukrást zlato a vlastně i ledacos jiného, aby tím podepřela měnu, kterou zmrvila. A vy byste tomu tleskal.

        Co napsal sám vysoký představitel ČNB budete ignorovat, relativizovat a popírat.

        Ale super, aspoň víme, co jste zač. Člověk, který obhajuje to, že stát lidem vyvlastní zlato, na 40 let jim ho zakáže vlastnit a nakupovat. Člověk, který by tedy logicky hájil i zákaz nakupování čehokoli, pokud by to stát „potřeboval“.

        • Richard Fuld napsal:

          Ano uložení povinnosti odprodat zlato státu a zákaz vlastnění zlata bylo nutností k zachování jakéhosi jádra zlatého standardu. Když tvrdím, že to bylo nutné k zachování něčeho, nehodnotím, jestli to bylo nebo nebylo svinstvo. Jiný způsob, jak zachovat jádro zlatého standardu (krytí bankovek zlatem) tehdy nebyl v podstatě k dispozici. A do potíže se daný hybridní peněžní systém dostal z toho důvodu, že lidé v podstatě zlatý standard nechtěli. Chtěli to zlato a nějaký peněžní systém jim byl ukradený. 🙂 Namísto, aby zlatem kryté bankovky používaly jako prostředek směny, směňovaly ty bankovky za zlato, tím tyto peníze zanikaly (mizely z oběhu) a zlatý standard (jako základ peněžního systému) tak byl tímto jednáním de facto demontován a celý peněžní systém destabilizován, což mělo samozřejmě značně neblahý vliv i na ekonomiku.

          Stát se nejprve snažil svůj smíšený peněžní systém (bankovky kryté zlatem a účetní peníze bez zlatého krytí), který se pravidelně při bankovních panikách smršťoval, zachránit tím, že případné bankovní paniky zažehná hned v zárodku, tím že tam kde požadují směnu bankovek za zlato, tak to zlato z federální rezervy dodá. K tomuto účelu byl založen FED, jehož centrální mohutné zlaté rezervy měly sloužit k hašení malých lokálních bankovních požárů, což se nějakou dobu dařilo. Nicméně s tím, jak (tentokrát již dlouhodobě) rostl objem účetních bezhotovostních peněz (směnitelných za zlatem kryté bankovky!) se napětí v takovémto nestabilním hybridním peněžním systému stupňovalo až do úrovně, kterému již nebyl schopen čelit ani FED s jeho obřími (avšak postupně klesajícími) rezervami. Proto v té katastrofické situaci (1933) nenapadlo tehdejší vládu nic lepšího, než že se pokusí zachránit peněžní systém povinným prodejem zlata státu, tak aby se rezervy vrátily zpět do FEDu a systém mohl opět (a díky zrušení obecné směnitelnosti bankovek za zlato navíc i stabilně) fungovat.
          Avšak ani toto řešení (z důvodu odlivu zlata ze země z důvodu pasivní obchodní bilance) dlouho nevydrželo, až nakonec v roce 1971 došlo k definitivnímu odstřižení zlata od peněz.

          Možná namítnete, že správným řešením tehdy mělo být odstranění účetních bezhotovostních peněz nekrytých zlatem, tedy nastolení homogenního peněžního systému v podobě 100% zlatého standardu. Tato možnost byla ale pouze teoretická, protože vláda tehdy neměla dost zlata ani na krytí zbytků zlatého standardu. Tím spíše by jí chybělo zlato na zavedení 100% zlatého standardu. Pokus o zavedení 100% zlatého standardu, v době kdy ekonomiku trápily obří peněžní kontrakce byl nesmyslný i čistě z ekonomického hlediska. Bylo by to jako pouštět žilou pacientovi, který právě masivně krvácí.

          Pokud bylo zakázáno vlastnit a nakupovat zlato, pak šlo o nastolení jakési nové varianty zlatého standardu, která nebyla spojena se směnitelností bankovek za zlato (neboť využitím směny bankovky za zlato by byl zároveň porušen zákaz vlastnit zlato). Byl tedy nastolen nový standard, kdy bankovky byly kryty zlatem drženým vládou (FEDem) avšak současně byla zrušena směnitelnost bankovek za zlato. Takový systém řešil hlavní příčinu nestability peněžního systému v USA, kterou bylo právě využívání směnitelnosti bankovek za zlato. Riziko nestability zlatého standardu ale přetrvalo v rámci mezinárodního obchodu, kde byla směnitelnost dolaru za zlato (byť toto právo mohly uplatňovat pouze centrální banky jednotlivých států) zachována. Jakmile obchodní deficit USA začal příliš tlačit na americké zlaté rezervy, Nixon v roce 1971 ukončil poslední zbytky směnitelnosti dolaru za zlato a tím definitivně odstřihl peníze od zlata. Svět se tak konečně a snad i definitivně osvobodil od komoditní (zlaté) svěrací kazajky.

          Stručně řečeno, FED se snažil ten systém během Velké krize udržet tím, že stáhl zpět z ekonomiky maximální množství zlata, zakázal jeho vlastnění a zrušil směnitelnost bankovek za zlato, když ponechal v platnosti pouze jejich krytí zlatými státními rezervami. To umožnilo stabilizaci systému na vlastní půdě, avšak riziko nestability trvalo v rámci mezinárodního obchodu. Brzy tak došlo k destabilizaci vlivem obchodní deficitů v mezinárodním obchodě a s ním souvisejícím rizikem odlivu zlatých rezerv z USA. Konečným řešením tohoto problému pak bylo úplné odstřižení dolaru od zlata i v mezinárodním rámci.

          Znárodnění v roce 1948 bylo „nutné“ pro nastolení socialismu. Ano oba kroky (pokus o záchranu zlatého standardu i nastolení socialismu) byly špatné. Rozhodně ale nastolení socialismu způsobilo mnohem rozsáhlejší a déletrvající škody, než ono dočasné udržení zlatého krytí dolaru. Současně tehdejší americká vláda moc jiných možností k záchraně peněžního systému a ekonomiky neměla. Na druhé straně odstřižení zlata od peněz, k němuž celá situace nakonec dospěla v roce 1971, vnímám jako zcela klíčovou a pro lidstvo velmi pozitivní událost.

          A ano, pokud by dnes (a bez nějakého ospravedlnitelného důvodu) vláda uložila všem občanům a firmám prodej zlata vládě a zakázala vlastnit zlato, bylo by to bizarní a neobhajitelné. Tehdy ale k tomu vláda měla vážné důvody. Hlavním důvodem byla snaha o stabilizaci peněžního systému. Byť mi tehdejším peněžní systéme přijde jako špatný, tak tehdejší důvody i jednání vlády chápu a ono zvolené řešení bylo do značné míry účinné. Nechápat tehdejší pohnutky vlády může pouze člověk, který nemá představu, o jak závažnou věc tehdy šlo. A tou závažnou věcí nebylo to právo Američanů vlastnit zlato. Mnohem závažnější záležitostí tehdy bylo, že se jim hroutil peněžní systém a s ním i ekonomika. Toto bylo skutečně a zásadně důležité.

          Jinými slovy, s tím povinným odprodejem zlata vládě a zákazem jeho vlastnění bych nesouhlasil pouze z toho důvodu, že šlo o krok k udržení špatného peněžního systému. Pokud by již tehdy došlo k odstřižení dolaru od zlata (zůstaly by pouze účetní peníze a zlato by bylo ponecháno lidem) dopadlo by to celé asi mnohem lépe (pokud odhlédneme od mezinárodního kontextu daného kroku).

          Současně ale ten povinný odprodeje zlata vládě chápu a nepovažuji to za nějakou krádež, protože úmysl vlády byl poctivý (stahuje ze systému zpět své zlato, z důvodu, že občané nenaplnili záměr vlády, že směnitelnost bankovek za zlato, je zde toliko kvůli jejich důvěře v peníze a že je ale současně třeba primárně udržet ty bankovky v oběhu a nikoliv využít jejich směnitelnosti za zlato a tím ten peněžní systém vlastně položit.

          Je to podobné, jako když zdravotní systém dá veřejnosti volně k dispozici lék na nějakou nemoc ale lidé ho začnou zneužívat k výrobě drog, takže toho léku je nakonec nedostatek pro pacienty, kteří ho potřebují k léčbě. Řešením je pak regulace, tedy výdej daného léku pouze pacientům trpícím danou nemocí.

          Jinak já si nepřipadám jako vyvrhel, jak se mě snažíte tady líčit. 🙂 Mě mé názory přijdou jako umírněné a racionální. Vaše vnímání naopak považuji za zbytečně emocionálně vyhrocené a ideologicky nesmiřitelné až extrémní.

          • Pavel napsal:

            Skvěle sepsáno. Místní omladině zcela chybí historický kontext a rozhled. A to je velký problém, protože soudit historii pohledem mladíka z roku 2021 je dost dobře nemožné.

            Stejně se můžeme našim předkům strašně divit, proč volby v roce 1946 vyhráli komunisté, ale tenkrát hodně doleva byla celá Evropa a celkem logicky, po devastující válce, kdy ještě mnoho let poté se pořád jelo na potravinové lístky, všeho byl nedostatek atp.

            Je jednoduché tohle odsoudit z pohodlné sedačky u PC v obýváku u rodičů, kdy si dotyčný ani nedokáže představit, jaké situace řešili jejich dědečkové před 70+ lety.

            • Richard Fuld napsal:

              Přesně tak. Ten kontext, v jakém se ty věci děly, je velmi důležitý a paušálně soudit záležitosti vytržené z kontextu je přece tak snadné. 🙂

            • Honza napsal:

              Ono je také jednoduché soudit něco, o čem viditelně moc nevíte. Ona to v roce 1946 nebyla až tak dobrovolná volba našich dědečků. Ony totiž nekomunistické, nesocialistické strany vůbec kandidovat nemohly. Byly prostě zakázány, jak si Beneš s podporou sovětských tanků prosadil.

              • Pavel napsal:

                Aha, potom je zajímavé, jak mohla středopravá Demokratická strana dostat ve volbách v roce 1946 skoro milion hlasů. Btw. ta strana na Slovensku vyhrála volby…. 🙂

                Jak se jim to povedlo, když podle vás nemohla ta strana kandidovat?

                To je právě ten omyl, který u nás koluje, že už bylo rozhodnuto a nemohli jsme nic dělat… Má to zakrýt fakt, že jsme si komunisty v roce 1946 prostě zvolili sami, tak jako se nakonec značně doleva obrátila celá Evropa, třeba Churchill se taky docela divil, že nevyhrál volby v UK, ale namísto něj levice, která tam pak i znárodňovala, což tehdy bylo běžné všude možně po světě, kde se levice dostala k moci.

                Samozřejmě, komunisté měli dobře nabito a navíc bylo co rozdávat, v podstatě celé pohraničí po odsunutých Němcích. Já zrovna ze Sudet pocházím a děda se sem nastěhoval v roce 1946, dostal statek i s půdou po Sudeťácích, tak, jako další miliony Čechů tehdy.

                Víte že ještě v roce 1989 u nás bylo podle přepočtu na obyvatele daleko víc aktivních komunistů se stranickou knížkou, než třeba v SSSR?

                • Honza napsal:

                  I na Slovensku byla vytvořena jednotná kandidátní listina Národní fronty, která obsahovala kandidáty pouze za dvě povolené politické strany: Komunistickou a Demokratickou. Evropa šla bezpochyby doleva, ale mezi Československem a Spojeným královstvím byl ještě dost podstatný rozdíl. Žádný omyl tady nekoluje. To jen příznivci Beneše si snaží očistit svědomí.

          • Honza napsal:

            Úplně bych nesouhlasil s tím, že Nixon „definitivně odstřihl peníze od zlata“. On to omezení směnitelnosti totiž vyhlásil jako dočasné. No a na rozdíl od nás, kdy dočasný pobyt sovětských vojsk opravdu skončil, byť po dvaceti letech, mají Američané smůlu, že jejich dočasnost trvá dodnes.

            • Richard Fuld napsal:

              Reálný dopad Nixonova rozhodnutí ale je odstřižení peněž od zlata a podle mne jde o definitivní tečku za „monetární erou zlata“ a zlato svou monetární roli už nikdy zpět nezíská. Ale to je už trochu sféra věštění budoucnosti a té je lepší se vyhýbat. 🙂

              • Honza napsal:

                Já jsem popravdě v lednu 1989, kdy nás policajti honili vodním dělem po Václaváku, také nevěřil, že komunisti padnou a dočasnost opravdu skončí. No vidíte, a podařilo se. Člověk nikdy neví a asi je lepší věřit/doufat.

                • Richard Fuld napsal:

                  Nerozumím tomu, proč se tak strašně shazujete tím, že na jednu úroveň stavíte ekonomickou záležitost, kterou peněžní systém účetních peněz a politicky systém v podobě totalitního komunismu. V tomto okamžiku musí zákonitě nějaká relevantní diskuze skončit.

                  Oni komunisti kdysi taky snili o tom, jak kapitalismus zkrachuje a nastolí komunistický ráj na zemi, A dopadlo to děsivě. Ne vše, co přijde jako nové, je automaticky i lepší.

                  • Honza napsal:

                    Poslední větu naprosto podepisuji. Nesrovnávám účetní peníze s komunismem, ale naznačuji, že víra v lepší příští se může vyplnit jak ve světě politiky, tak ve světě ekonomiky. Nesmíte být tak vztahovačný 🙂

  10. Richard Fuld napsal:

    Finanční útisk? Nikdo nikoho přece nenutí, aby držel státní dluhopisy nebo, aby držel peníze na záporně reálně úročeném vkladovém účtu v bance.

    Jediný, kdo je nucen v určité míře držet státní dluhopisy jsou banky. Ty ale na držení státních dluhopisů vydělávají bez ohledu na to, zda je reálná sazba kladná nebo záporná, Banky vydělávají na kladném rozdílu mezi NOMINÁLNÍM úročením jejich aktiv a pasiv, a to bez ohledu na to, zda je reálná úroková míra jejích aktiv kladná, či záporná.

    • Chk napsal:

      Nemáte úplnou pravdu. Ze zákona dluhopisové podílové a penzijní fondy musí držet české státní dluhopisy v portfoliu i za cenu minimálního výnosu. Zodpovědný občan, který si šetří na důchod, pak bude mít místo výnosu jen útěchu, že pan Fuld říkal, že se o žádný útisk nejedná…

      • Pavel napsal:

        Odpovědný občan tam hlavně cpe prachy až těsně před důchodem, nebo točí penzijka co 5 let i v důchodu. A nastaví si to na co nejvyšší státní příspěvek….

        Ale potkal jsem i důchodce, co si spořili na důchod do fondů od poradců a podobné verbeže. Když to začalo při poslední krizi padat, tak jim pan poradce oznámil, že nemá čas, že si při sportu zlomil nohu, takže přišli docela o ranec…. Já to říkám pořád, není nad pobočku…

        • Dotaz napsal:

          „Odpovědný občan tam hlavně cpe prachy až těsně před důchodem“

          Obrat lidi financni represi az tesne pred duchodem je nejake lepsi a moralnejsi?

          • Richard Fuld napsal:

            Když do 3. pilíře začne někdo investovat až 5 let před dosažením důchodového věku, tak se to může vyplatit kvůli státní podpoře a daňovým úlevám. V delším horizontu začne převažovat vliv malé výkonosti těch fondů. Takže v daném případě posledních 5 let nedochází k žádné finanční represi ze strany státu. Naopak stát v tomto případě umožňuje (navzdory nízkým dluhopisovým výnosům), aby výnos díky státní podpoře a daňovým úlevám (snad) překonal i tu 3% inflaci).

            Nicméně v celkovém ohledu zajištění na stáří činí oněch posledních 5 let účasti v 3. pilíři v podstatě bezvýznamný detail, který snad ani nestojí za diskuzi.

            Musím se ale zase zeptat, kdo by jako měl střádalům garantovat a platit kladný reálný úrok a proč by to měl jako dělat? To, přece není nějaký automatismus. Ty úroky musí platit vždy někdo zcela konkrétní. Lapidární odpověď na otázku „kdo?“ je samozřejmě, že dlužníci. A proč? Protože to ČNB takto stanovila? To by zase ti dlužníci mohli brečet, že ČNB je moří vysokými úroky a že držitelé peněz díky tomu bezpracně bohatnou. ČNB se nemůže zavděčit zároveň všem (dlužníkům i věřitelům) a taky to ani nemůže primárně „řešit“, komu uleví a komu naopak. Ohled musí brát primárně na inflační cíl, nikoliv na to, zda její jednání bude poškozovat dlužníky nebo věřitele.

            Až bude ekonomika přehřátá (např. protože spotřebitelé začnou chtít spotřebovávat více, než je nabídka schopna nabídnout) pak ČNB nejspíše přistoupí k razantnějšímu zvýšení sazeb, aby ekonomiku ochladila a reálný úrok může zase dospět ke kladným hodnotám. Do té doby ale budou dlužníci zápornou reálnou sazbou zvýhodněni a střádalové znevýhodněni. Je taky možné, že doba kladných reálných úrokových sazeb nepřijde ještě hodně dlouho, nebo vůbec. 🙂 Kdo ví?

            • Pavel napsal:

              jj, přesně jak píšete Richarde, každý produkt může mít svůj smysl. A přesně takové použití důchodového spoření dává smysl. Ochrání střadatele před inflací a spousta důchodců točí penzijka i v důchodu, co 5 let. Je to zajištěné zhodnocení, dnes několikanásobně lepší, než na spořicích účtech, a to je to, o co by důchodci mělo jít. Po exponenciálním růstu amerických indexů třeba investovat agresivněji do akcií podle mě pro důchodce je značně rizikové a nedává smysl, protože ten důchodce nemá čas třeba 10 let si počkat a hodlovat, když mu to spadne, aby se to zase vrátilo. On ty peníze bude potřebovat nejspíš dřív…

              Nelze na důchodce aplikovat investiční horizonty mladého člověka, i když spousta poradců z MLM dřív, dnes snad už ne, bouchala i důchodcům investice, jako by měli žít do 120 let…

              • Richard Fuld napsal:

                Jistěže řešit soukromý důchod těsně před důchodem, je značně problematické až nemožné. 🙂

                S tím je třeba začít včas. To se ale lehce řekne a hůře udělá. 🙂 Dnešní mladí většinou splácí 30 letou hypotéku (nebo platí nemalý nájem), financují výchovu svých dětí a ještě by měli včas začít spořit na důchod? A to nemusí splácet úvěry na vzdělání, jako je tomu např. v USA. Toto všechno zvládne pouze velmi malá část populace. No a pro ty všechny ostatní je zde průběžný důchodový systém. 🙂

            • Jura napsal:

              „Musím se ale zase zeptat, kdo by jako měl střádalům garantovat a platit kladný reálný úrok a proč by to měl jako dělat? To, přece není nějaký automatismus“

              Ale jistě že to je automatismus – alespoň v tržním prostředí. V prostředí socialistického monopolu na vytváření peněz z ničeho samozřejmě ne.
              V tržním prostředí pokud si někdo chce půjčit cizí peníze (protože si je někdo napřed musel vydělat a uspořit), tak mu za ně musí nabídnout úrok jako kompenzaci za 1) odložení spotřeby 2) riziko nesplacení.

              • Richard Fuld napsal:

                Ano máte pravdu, že v prostředí komoditních peněz by bylo možné půjčovat jen již existující peníze a že by zde tedy mohla fungovat tržní nabídka a poptávka a tedy i plně tržní úroková míra. Z hlediska požadavku na „tržnost“ daného systému je toto jistě optimální řešení.

                Jenže ta „tržnost“ peněžního systému má i své velmi zásadní nevýhody a tou je rigidita toho systému, a z toho plynoucí nedostatek peněz obecně. Ekonomiky fungující v takovémto rigidním množstvím peněz omezeném prostředí by fungovala velmi těžkopádně a velmi pomalu a každá krize by mohla snadno vést až na úplné dno.

                Naproti tomu tržní ekonomika fungující v prostředí pružných účetních peněz není penězi zbytečně svazována a omezována. Je tedy dynamičtější a mnohem rychleji rostoucí a hlavně odolná proti mnoha druhům krizí, které je možné zažehnat díky neomezené pružnosti peněžního systému, který je schopen absorbovat i značné ekonomické šoky.

                Ano tento systém není 100% tržní. Chybí zde tržní provázanost mezi poptávkou a nabídkou peněz. Nicméně já to nepovažuji za nedostatek. Účetní peníze nejsou komoditou, která by měla nutně mít svoji vlastní nabídku a poptávku. Účetní peníze jsou spíše prostředím, které pouze pasívně zaznamenává skutečné ekonomické interakce mezi jednotlivými ekonomickými subjekty a díky nastavitelnosti úrokových sazeb umožňuje (centrální bance) reagovat na aktuální vývoj ekonomiky. Absenci tržního vztahu mezi nabídkou a poptávkou po účetních penězích tak naopak vnímám jako velkou výhodu těchto peněz.

                Shrnuto podtrženo. Je to o tom jestli chcete aby tržní ekonomika fungovala nespoutaně v pružném peněžním prostředí, které se ekonomice přizpůsobuje, nebo chcete aby tržní ekonomika fungovala svázaná v rigidním peněžním prostředí, kterému se naopak ekonomika musí přizpůsobovat.

                To, že v tržním prostředí vypadá placení kladného reálného úroku jako automatismus pak má příčinu v tom, že nabídka peněz v rigidním peněžním prostředí je omezená, takže kdo si chce půjčit peníze musí přeplácet ostatní zájemce. Z tohoto plyne ten automatismus. Naproti tomu v prostředí účetních peněz nezáleží na tom, jestli na světě ještě zbyl někdo, kdo má a chce půjčit své peníze. V prostředí pružných účetních peněz záleží na tom, jaký záměr chcete financovat a zda Vás banka posoudí jako důvěryhodného v tom smyslu, že budete schopen půjčené peníze v určený čas vrátit. V tomto systému je tedy dostatek peněz na realizaci všech možných potenciálně úspěšných záměrů. Naproti tomu v prostředí rigidního peněžního systému existuje (zcela nesmyslné a zbytečné) omezení ekonomických aktivit množstvím peněz, které jsou v systému k dispozici.

                A je třeba dodat, že ani systém účetních peněz není dokonale pružný. I tento systém může narazit na své limitní kapacity v podobě sumy vlastního kapitálu bank v daném bankovním systému (avšak toto omezení neplatí pro půjčky státu). Nicméně toto omezení není zdaleka tak svazující, jako konečný rigidní objem peněžní zásoby v případě Vámi preferované tržní varianty peněz.

                A samozřejmě, že i v systému účetních peněz platí dlužníci úrok jako odměnu za podstoupení rizika, že ten úvěr nebude dlužníkem splacen. Tento aspekt, či důvod pro placení úroku je přítomen i v systému založeném na účetních penzích.

                Na druhé straně mi přijde neobhajitelný koncept odměny za odložení spotřeby. Z toho, že někdo jiný odloží spotřebu mají totiž dlužníci jen problémy (klesá aktuální kupní síla poptávky), takže nějaké dobrovolné odměňování za toto chování věřitele asi není pravděpodobné. A v prostředí účetních peněz není tato odměna za odložení spotřeby ani nutná (banka k tomuto účelu vytváří spolu s dlužníkem nové peníze a ty uspořené k tomu nepotřebuje). Jinými slovy k odměně za odložení spotřeby v prostředí účetních peněz není žádný důvod.

                A podle mne k tomu není důvod ani v prostředí komoditních peněz. Lidé, kteří odložili svou spotřebu tím, že své peníze neutratí a drží je, aniž by je někomu půjčili, zcela přirozeně po nikom za toto své jednání (samotné odložení spotřeby) žádnou odměnu nepožadují. Po kom konkrétně by ji taky měli chtít a i když by už někoho našli, tak by si dotyčný asi akorát tak poklepal na čelo, kdyby někdo chtěl po něm odměnu za to, že dotyčný své peníze neutratil a uspořil je a tím odložil svou spotřebu.

                Samozřejmě, že něco jiného je, když ty neutracené peníze někomu půjčí. Pak má nárok na odměnu ale pouze za to postoupené riziko, avšak nikoliv za to, že v souvislosti s tou půjčkou odložil svou spotřebu. Odložení spotřeby samotné (jako jev imanentně spojený s půjčkou komoditních peněz) nemá pro dlužníka (ani nikoho jiného) žádnou hodnotu, jak bylo vysvětleno výše.

                • Jirka napsal:

                  Máte zajímavé názory na fungování ekonomiky a jste bezpochyby velice inteligentní a ve svém oboru fundovaný člověk. Jistě tedy uznáte, že žádný monetární systém, ani ten vámi preferovaný, nikdy nebude dokonalý. Jakýkoli extrém ať již v politice, nebo v názorech na ekonomické modely zůstává extrémem.
                  Jistě, zlatý standart měl svoje zápory, nepružnost, na druhé straně za jeho éry byly poměrně stabilní ceny. Dnes, v době takzvaných pružných peněz zase vznikají finanční bubliny a tuďíž cenové deformace na nemovitostech, akciích a dokonce i kryptoměnách. Sám určitě nevěříte v 3% oficiální inflaci. Stačí se jen podívat na vývoj cen nemovitostí nejen u nás, ale v celé Evropě a USA. Ptáte se, proč by měl být střádal odměněn za svoji odloženou spotřebu. Odpovím vám, jednoduše proto, že ani on nedostal svoji mzdu zadarmo, musel za ni odvést práci. A je jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda se rozhodne k okamžité spotřebě, nebo zda si svoje těžce vydělané peníze zodpovědně odloží do budoucna. Za toto dočasné odložení nákupu by měl být bezesporu patřičně odměněn. O následcích nulových, či dokonce záporných úroků z depozit jsem již psal výše. Je pravda, že stávající politikou extrémě nízkých úrokových sazeb ekonomiky zachránily pracovní místa a také řadu firem. Většinou jde ale o nekvalifikovaná pracovní místa, málo placená, o která není mezi uchazeči o práci beztak zájem. A co se týče zachráněných firem? Často se jedná o zombi firmy, firmy neprosperující, firmy před krachem. Peníze se díky této politice nízkých úroků staly v podstatě bezcennými. A následky: naše nízké mzdy, za které často ani lidé nechtějí, dokonce ani nemohou dělat (viz. nekonečné nářky na kritický nedostatek pracovníků), naprosto nedostupné bydlení pro mladé, nespravedlivé přerozdělování majetku ve společnosti, budoucí nízké starobní důchody a časté plýtvání penězi.
                  Předem děkuji za vaši odpověď.

                  • Richard Fuld napsal:

                    Děkuji za Vaši věcnou reakci.

                    Ano, zcela souhlasím, že v podstatě vůbec nic na tomto světě není a nebude dokonalé a platí to i pro současný peněžní systém.

                    Ano, plně s Vámi souhlasím, že extrémy v mnoha oblastech jsou špatné.

                    Ano, zlatý standard také není dokonalý.

                    Ano, lze rámcově souhlasit, že za dob zlatého standardu byly ceny stabilnější, než jsou v prostředí účetních peněz. Je ale rovněž pravdou, že 100% zlatý standard (mimochodem i z toho důvodu, že zlato je opravdu hodně nedostatkovou komoditou) fungoval v historii jen velmi zřídka, pokud vůbec.

                    Standardním monetárním systémem byl smíšený monetární systém, který byl složen z bankovek krytých 100% zlatem a bezhotovostními (účetními) penězi, které fungují dodnes. Tento systém měl v sobě zlatou kotvu, která vždy v určitém (nepředvídatelném) okamžiku zafungovala tak, že splaskla do té doby úvěrovou expanzí nafukovaná peněžní zásoba splaskla v důsledku toho, že kritické množství lidí v daný okamžik usoudilo, že už existuje příliš mnoho peněz (bankovek dohromady s bezhotovostními penězi) na to kolik je v bankovním systému zlata a začali měnit bezhotovostní peníze na bankovky a bankovky na zlato. Jinými slovy zpustily se runy na banky. Tato nestabilita tohoto smíšeného systému byla zcela a pouze dána právě onou směsí těch dvou v podstatě neslučitelných monetárních systémů.

                    V tomto případě tedy nevnímám jakousi škálu, kde 100% zlatý standard je na jedné straně a účetní peníze na druhé straně a že tedy jde o jakési špatné extrémy. Zde vnímám spíše množinu monetárních systémů, kde každá z nich je asi takovým extrémem, jako jsou jablko a hruška extrémy v množině ovocných plodů. Nejde o extrémy. Jde o autonomní varianty, které neleží na nějaké škále, která má extrémy.

                    Napadá mě přirovnání k pravidlům silničního provozu. Můžete mít „extrém“, že se má jezdit po levé straně a opačný „extrém“, že se má jezdit po pravé straně. Avšak teprve smíšení obou pravidel pak vytvoříte skutečný nežádoucí extrém (z hlediska nefunkčnosti toho pravidla), kdy z pravidla vytvoříte chaos.

                    Obdobně i kdy ne tak zjevně to platí i pro monetární systémy, kdy lze tvrdit, že nejhůře bude fungovat právě nehomogenní směs různých monetárních systémů, protože jako prostředí pro fungování ekonomiky je optimální nějaký jediný stabilní systém.

                    Zbývá tedy posoudit, který systém, zda 100% zlatý standard nebo 100% účetní peníze je lepší. A tady mám spousty argumentů proč je podle mne lepší právě systém s účetními penězi a můžeme je spolu třeba celý následující týden rozebírat. 🙂

                    Zásadním kritériem je ale pro mě prosperita ekonomiky.

                    První věc: účetní peníze jsou pružné. Pokud se ekonomické subjekty rozhodnou, že je pro ně výhodná deflace, účetní peníze jim umožní, aby byla deflace (pomíjím zde hodnocení racionálnosti tohoto jednání a to že mu racionálně brání centrální banka). Pokud se ekonomické subjekty rozhodnou, že bude inflace monetární systém účetních peněz tomu nijak nezabrání. Zase zde bude pouze centrální banka, která má za úkol tomu bránit. Z uvedeného by měla být zřejmá flexibilita a universálnost účetních peněz.

                    Naproti tomu komoditní peníze, kam patří i 100% zlatý standard mají zpravidla pevně a imanentně danou rigiditu v mnoha ohledech a zpravidla mají deflační charakter, a to bez ohledu na to, co si přejí, nebo k čemu směřují ekonomické subjekty. Ano např. zlato jako základ komoditních peněz by vedlo ke stabilnímu poklesu cen a velmi omezenému úvěrovému trhu. Obě tyto vlastnosti jsou ale pro ekonomiku velmi svazující. Toto by byla hlavní cena kterou bychom platili za opuštění účetních peněz a přechod na komoditní peníze.

                    Ano uvedený rigidní peněžní systém automaticky nevylučuje i růst ekonomiky (avšak jen za určitých podmínek). Ano pokud by se ty podmínky dařilo naplňovat mohlo by jít o stabilní růst, bez nějakých zásadních propadů. Toto zastánci komoditních peněz považují za výhodu.

                    Naproti tomu v prostředí účetních peněz může díky pružnosti nabídky úvěrů ekonomika růst mnohem rychleji a samozřejmě zde existuje riziko i větších propadů ekonomiky. V dlouhodobém časovém horizontu se ale ekonomika s účetními penězi dostane mnohem rychleji mnohem dál, než v prostředí rigidních komoditních peněz. A jako bonus poskytuje prostředí pružných účetních peněz možnost státu použít v podstatě neomezené množství peněz na záchranu ekonomik právě před hlubokými a v prostředí komoditních peněz v podstatě neřešitelnými krizemi. Právě tato vlastnost dělá z účetních peněz jasného favorita. Umožňuje rychlý růst a současně umožňuje předcházet hlubokým pádům ekonomiky, jako tomu bylo ve smíšeném systému, kde zlatá kotva v dobách peněžních kontrakcí činila peníze nedostatkovými i pro vládní záchranu ekonomiky.

                    Ano pružné peněžní prostředí umožňuje i nafukování bublin. Ano nic není dokonalé. Nožem lze krájet chleba ale i ublížit jinému. Představa, že se lidé budou chovat racionálně a nebudou zneužívat peněžní prostředí v němž působí bohužel není realitou. Nicméně mi přijde nafukování bublin není zase až tak fatálním problémem a že jde o solidní cenu placenou za všechna ostatní pozitiva pružných účetních peněz. Na bubliny je třeba se dívat jako na běžně se vyskytující tržní anomálii, jako na projev iracionality účastníků trhů, nikoliv jako na vadu peněžního systému. Peněžní systém pouze bubliny umožňuje. to zda se nafouknou až ale plně závisí na svobodné vůli těch, kteří ji nafouknou. I tuto svoboda považuji za toliko součást tržního prostředí.

                    Tvrdíte, že střádal si zaslouží odměnu za odloženou spotřebu, protože ty peníze co uspořil dostal za v minulosti odvedenou práci? No já si myslím, že to žádný nárok na odměnu neodůvodňuje. Odměnu za práci dostal a tuto odměnu může směnit, za něco jiného, co vytvořil někdo jiný. Souhlasím, že by bylo fér, aby jeho peníze měly v čase stále stejnou hodnotu, jakou měli, když je obdržel. To je ale v tržním prostředí zcela nedostižný ideál, ke kterému se (s určitou odchylkou) snaží dospět centrální banka. Jistou v tomto Vám může poskytnout pouze centrálně plánovaná ekonomika, kde jsou ceny stanoveny administrativně a všichni už vědí, že ani tento systém žádnou skutečnou jistotu neposkytuje. Znovu říkám bylo by to fér, ale peněžní systém který by to s jistotou zajistil neexistuje. Co už ale nepovažuji za férové je, že by samotné pasivní odložení spotřeby mělo být nějako odměňováno. V tomto prostě nevidím žádný prospěch pro někoho jiného, než pro toho, kdo drží ty úspory. Nikdo jiný, kdo by s toho jeho odložení spotřeby měl prospěch prostě nikde nevidím. Naopak vidím někoho, kdo vyrobil nějaké zboží, které chce na trhu prodat, ale ten co si peníze uspořil si to zboží nekoupil. Přikláním se tedy k tomu, že odložení spotřeby ostatním (zejména producentům) naopak škodí.

                    Nemyslím si, že by záchrana chodu ekonomiky znamenala záchranu pouze špatně placených míst a i kdyby ano, myslíte si že bychom měli nechat ty špatně placené lidi na holičkách a jejich pracovní místa nezachraňovat kvůli tomu, aby ti co mají úspory měli kladnou reálnou úrokovou sazbu, protože oni i když se ekonomika zachraňovat nebude, o své dobře placené místo stejně nepřijdou?

                    Otázku hodnocení firem, zda se jedná o bezcenné zombíky, nebo pouze dočasně krizí zasažené funkční firmy bych tedy rozhodně nechal na zákaznících těch firem, kteří o jejich osudu rozhodnou tím, zda si od nich budou kupovat jejich produkci. Nesvěřoval bych takové rozhodnutí úředníkům, kteří rozhodují o výši úrokových sazeb.

                    Peníze nejsou dnes bezcenné. To jste se nechal trochu unést. 🙂

                    Ano samozřejmě že máme mnoho problémů a nespravedlností. Ano dnešní svět ani prostředí v kterém fungujeme nejsou ideální a o bezproblémovém životě nelze samozřejmě mluvit. Ale ty skutečné a pravděpodobně mnohem vážnější až fatální problémy, které díky tomu v jakém prostředí žijeme, na nás jaksi nedolehly! Tyto potenciální problémy, které nás minuly máte prostě tendenci přehlížet. Zaměřujete se pouze na kritiku reality v které žijeme. Riziko, že v jiné realitě by to bylo mnohem horší, neberete vůbec v úvahu. Zkuste být objektivnější.

      • Richard Fuld napsal:

        Takže finančně utiskovány jsou fondy? A fondům někdo garantoval, že když si založí dluhopisový fond, že na trhu budou vždy k dispozici dluhopisy s kladným reálným výnosem? Kdo a kde proboha? Když si založíte dluhopisový fond, musíte jednoduše počítat s tím, že dluhopisy mohou kdykoliv nést záporný reálný výnos. Úplně stejně s tímto musí počítat lidé, kteří do takových fondů investují.

        Jen tak mimochodem situace, kdy investujete do dluhopisů a výnosy pak začnou klesat (někdy až do nominálních záporů), tak ceny těch dluhopisů rostou velmi svižně, takže na takovéto situaci investoři do dluhopisů vydělají docela ranec, který pak mohou „položit na oltář“ podstoupení rizika na výnosnějším (např. akciovém trhu) tím, že zisky vygenerované dluhopisovým portfoliem mohou společně s částí portfolia investovat např. do těch akcií, v nichž setrvají po dobu, kdy výnosy dluhopisů budou mizerné. Klienti fondů přece mohou přecházet mezi různými fondy z různými rizikovými profily. Pokud ale někdo jen pasívně investuje do dluhopisů (nebo dluhopisového fondu) v době, kdy jsou výnosy blízko nule, pak jen sklidí, co zasel.

        Zákon dluhopisové fondy omezuje pouze v tom, kam mohou investovat svěřené peníze. Zákon jim ale neukládá, že musí po celou dobu existence držet dluhopisy. Pokud se fond ocitne například v situaci, že na trhu jsou k dispozici pouze se záporným nominálním výnosem, nemusí je nakupovat. Může si ponechat peníze, které jsou úročeny např. nulovým nominálním úrokem a zákon tím nijak neporuší. Naopak pokud by nakoupil dluhopisy se záporným nominálním výnosem, ačkoliv měl možnost ponechat si peníze s nulovým úročením, mohlo by jít o vadnou správu svěřených peněz. Něco jiného je, pokud k takovému jednání nutí fond jeho statut (zákon k ničemu takovému žádné fondy nenutí). V takovém případě je zase chybou fondu, že si takovou pitomost napsal do statutu a je chybou jeho klientů, pokud do takového fondu vkládají své peníze.

        Zodpovědný občan? Zodpovědný občan na důchod nespoří. Je to zase otázka finanční gramotnosti, pokud se občan domnívá, že ukládáním 500 Kč měsíčně do dluhopisového fondu (nebo hromaděním těchto částek na spořícím účtu) se zajistí na důchod. Spoření je ten nejméně efektivní způsob zajištění se na důchod. Zodpovědný občan na důchod uspořené peníze pravidelně investuje.

        A ještě jednu „filosofickou“ otázku. Proč bychom měli finanční represí dlužníků podporovat věřitele a spořitele? Nemělo by to být naopak, že když už by se mělo pomáhat, tak těm zadluženým? Proč pomáhat těm, co mají natolik vysoké příjmy, že si z nich mohou ještě spořit na stáří? 🙂 Nebylo by vhodnější podpořit ty, co naopak dluží? Proč by ti zadlužení měli platit za bezpracné bohatnutí těm vlastníkům těch peněz? Ti, co dluží, totiž dluží proto, že ti co drží peníze v úsporách je neutratí a nedostanou se tak k těm dlužníkům, kteří sice vyprodukovali (nebo je mohli vyprodukovat, pokud by byla poptávka vyšší) nějaké statky a nabídli je na trhu ale střádalové si je nekoupili (omezili svoji spotřebu) a peníze si raději ponechali v úsporách. Ti střádalové jsou tak v podstatě jedním ze systémových důvodů existence těch dlužníků. Odpovědnost těch střádalů, kteří si spoří na důchod, je tak spojena s jakousi „nezodpovědností“ při plnění jejich ekonomické role spotřebitelů. 🙂

        • FDISK napsal:

          Jestli chcete podporovat lidi, kteří si berou spotřebitelské úvěry na dovolené, velkoplošné TV, auťáky, vánoční dárky, atd… tak prosím ze svého.

          Navíc článek píše o tom, že stát má důvod lidi do té represe tlačit. Tlačit je do dluhopisů se záporným reálným výnosem, protože pro stát to je vlastně jakoby další daňový výnos, o kterém ani nemusí hlasovat parlament. Že hromada lidí i institucí ty papíry se záporným výnosem drží svědčí spíš o tom, že je k tomu stát nějakou byť nepřímou formou postrkuje. Málokdo chce prodělávat zcela dobrovolně. A hlavně článek píše o tom, že v tomto stát bude dále přitvrzovat, alternativy s kladným reálným výnosem zdaňovat či regulovat. A píše to chlapík z vedení ČNB, kterému asi věřím přeci jen o něco víc, než anonymnímu grafomanovi. Navíc ten chlapík z ČNB odvážně kritizuje do vlastních řad, což mu dále dodává na důvěryhodnosti.

          • Richard Fuld napsal:

            Podívejte, i ti lidé, co si berou spotřebitelské úvěry, jsou pro prosperitu ekonomiky důležití. Tím, že utrácí půjčené peníze, nechávají jiné vydělat. A ti dlužníci sami pak musí více produkovat, nebo si vzít další práci, aby mohli své dluhy splácet. Jednoduše i úvěrová expanze tažená spotřebou je pro ekonomiku prospěšná.

            A vedle spotřebitelských úvěrů je zde spousta firem, které mají půjčeny peníze na svůj provoz, tedy na produkci. Tito lidé by měli být někým trestáni vysokými úroky? Proč? Toto jsou subjekty, které vyrábí, to co si ostatní mohou za své peníze (i úspory) koupit. Bez nich by Vám byly Vaše peníze (úspory) k ničemu. Proč byste měl Vy jako pasívní držitel úspor obdržet za toto odměnu ve formě kladného reálného úroku na úkor (i) těch, kteří produkují statky, které si za ty peníze můžete koupit, nebo na úkor těch, co se zadlužili a nahradili tak na trhu kupní sílu, těch, co si peníze uspořili? Mě tedy přijdou více „podporyhodní“ ti aktivní producenti a spotřebitelé, než ti pasivní střádalové, kteří své peníze z oběhu v ekonomice stáhli a jsou vlastně příčinou celé té situace.

            Podle mne tedy není na záporných reálných úrokových sazbách v situaci, kdy je to vhodné z hlediska chodu ekonomiky, nic závadného. Teprve pokud by vedly záporné reálné úrokové sazby k přehřátí ekonomiky, je třeba začít nominální úrokové sazby zvedat tak, aby inflační růst cen statků zahrnutých do spotřebního koše byl brzděn. Chod ekonomiky je v tomto ohledu primární. Výhodnost či nevýhodnost daného nastavení sazeb pro střádaly a dlužníky je zcela vedlejší věc, která navíc neskýtá možnost spravedlivého řešení pro všechny (pominuli tedy nastavení nominální sazby tak, aby reálná byla nulová).

            Stát má možná důvod chtít záporné reálné sazby, ale o tomto nerozhoduje stát. O tom, jaká bude reálná úroková míra rozhodují poměry na trhu mezi nabídkou a poptávkou (inflace) a výše nominální úrokové míry, kterou ovlivňuje centrální banka (nikoliv stát).

            Stát nikoho do dluhopisů se záporným (dokonce nominálně záporným) výnosem nikoho netlačí! Při poslední emisi státních dluhopisů došlo k jejich prodeji za ceny se záporným nominální výnosem a poptávka po nich převyšovala jejich nabídku 5 krát! O jakém nucení kohokoliv státem chcete v této souvislosti mluvit?

            Ten hejhula z ČNB píše tendenční nesmysly o finanční represi. Nechápu, že si tam takovou blechu v kožichu vůbec drží. Vede navíc oddělení, které stojí za aplikací konceptu rizika svrchovanosti. Další totální nesmysl, který navíc odporuje mezinárodním standardům pro stanovování kapitálové přiměřenosti bank ve vztahu k držení státních dluhopisů. Ten člověk by měl raději své místo opustit, dříve než napáchá nějaké nenapravitelné škody.

            A o jakém přitvrzování o možnostech investic do aktiv s kladným reálným výnosem to vlastně píšete? A pokud se něco takového chystá, pak právě v tom jeho oddělení, kterému právě on šéfuje…. To jako varuje sám před sebou?

  11. Richard Fuld napsal:

    Další nesmysl spočívá v tom, že záporná reálná úroková sazba státu usnadňuje splácení státního dluhu. Předně státy státní dluhy nesplácejí. Nominální hodnota státních dluhů ve většině vyspělých zemích po dlouhá desetiletí pouze roste. Záporné reálné úrokové sazby pouze oslabují kupní sílu peněz, které oproti těm dluhům stojí. Dluhy samotné se ale nijak nemění. Jejich výše roste v důsledku dalšího zadlužování a o jejich splácení nemůže být žádná řeč. Inflace sama o sobě nemůže splatit ani jediný dolar státního dluhu. Ten naopak stále roste.

    To jak velká je nominální hodnota státního dluhu, je pak zcela nedůležité (stejně tak je nedůležité jak velký je státní dluh vztažený k ročnímu HDP). Jediné, co je důležité je výše reálné úrokové sazby, která vypovídá o tempu a směru toho, jak se v čase mění kupní síla peněz. Všechny úvahy vztažené k tomu, jak státy splácejí státní dluhy se tak zcela míjí s tím jediným, co je důležité, tedy se stabilitou kupní síly peněz.

    • Ruprdt napsal:

      1) Statni duhy vsude rostou – v tom se shodneme
      2) Drzitelum toho dluhu stat plati nejaky vynos. Pokud by ten dluh skupovala pouze CB za nove penize, tak by se ta inflace zmenila na hyper dost rychle – to uz bychom mohli teoretizovat o tom, ze by vlastne stat nemusel vybirat zadne dane a rozpocet plnit jen tiskem novych penez. Takze stat vicemene potrebuje, aby ten dluh kupovali i soukromi investori a ne jen CB.
      3) Cim vetsi ten dluh je, tim (pri stejnem vynosu) je vetsi dluhova sluzba (objem penez vyplacenych drzitelum dluhopisu jako vynos). Proto stat manipuluje uroky nize a nize, dnes obcas i do minusu.
      4) A to proste vede k te represi: vynosy a uroky jsou nizsi, nez inflace. Muzeme se bavit, zda to je primarnim zamerem, nebo az dusledkem jineho „bohulibeho“ zameru, ale je to proste tak a pro stradatele je efekt stejny.

      Diskusi muzeme vest o tom, zda tento postup povede k padive inflaci sam o sobe (diky rustu objemu penez v ekonomice citelne vyssimu, nez rust produktivity), nebo diky tomu, ze takove kroky centralnich bank vydesi lidi a primeji je hledat alternativy. Ale ve vysledku to je jedno.

      • Richard Fuld napsal:

        1) Ano shodneme se, že státní dluhy rostou a nevidím v tom žádný problém.
        2) „Drzitelum toho dluhu stat plati nejaky vynos.“ Tohle rozhodně nelze takto jednoduše napsat. Resp. lze ale nevystihuje to skutečnou podstatu státního dluhu. Když stát vydá státní dluhopis prodá ho bance, která jej zakoupí za nově vytvořené peníze, které stát získá a které se dostávají do oběhu v okamžiku, kdy je stát utratí. Skutečnými věřiteli státu (z ekonomického nikoliv právního hlediska) pak nejsou banky, které drží státní dluhopis. Skutečným věřitelem státu jsou držitelé těch peněz, které stát utratil. Banka v podstatě pouze ve vztahu k těm penězům ve svých účetních knihách eviduje, kdo je věřitel a kdo dlužník. Když totiž stát zaplatí bance úrok, tak banka tento úrok (po odečtení své marže) posílá držiteli těch peněz, které vznikly při tom, když stát bance prodal státní dluhopis. Banka si ponechává jen část úroku a v tomto ohledu je vlastně zprostředkovatelem té úrokové platby. Jinými slovy obecně platí, že kdykoliv banka nebankovnímu subjektu půjčí peníze, tak mu půjčuje nově vzniklé peníze a ve vztahu k těmto penězům je skutečným věřitelem (z ekonomického hlediska) aktuální držitel těch peněz, nikoli banka, jako držitel dluhopisu. Jedině držitel těch peněz se při přijetí těch peněz jako platby vzdal něčeho, co má hodnotu těch peněz. Banka při půjčení (vytvoření) těch peněz o nic nepřišla. Tato skutečnost je velmi zásadní pro nahlížení na státní dluh.

        Také tvrzení, že vykupování státních dluhopisů centrální bankou může vést k hyperinflaci není správné. Ono totiž nemůže principiálně vést ani k byť titěrné inflace, natožpak k vyvolání hyperinflace. I tato otázka je poněkud komplexnější, neboť zde existuje více možností:

        a) Když CB koupí od jiné banky státní dluhopis, žádné nové peníze, které by mohly vést k zvětšení peněžní zásoby a následně k inflaci, nevzniknou. CB nakupuje státní dluhopisy od jiných bank za nově vznikající likviditu, nikoliv za peníze, které by mohly začít obíhat v ekonomice. Nákup státního dluhopisu centrální bankou od jiné banky má obdobný vliv na objem peněžní zásoby, jako nákup státního dluhopisů jednou bankou od jiné banky, tedy zcela nulový.

        b) Když centrální banka nakoupí státní dluhopis od nebankovního subjektu (což se děje velmi zřídka, pokud vůbec), pak jde o situaci, kdy se peněžní zásoba pouze vrátí na úroveň, na které byla před tím, než nebankovní subjekt od banky státní dluhopis nakoupil. V této fázi tak nejde o nějaké dramatické v historii nevídané navyšování peněžní zásoby, jako tomu bývá v případě některých hyperinflací. Navíc lze jen těžko předpokládat, že ten kdo prodá státní dluhopis (komukoliv) vezme tyto peníze a začne je utrácet za spotřební statky. Spíše dojde k tomu, že tyto peníze budou dále obíhat na kapitálových trzích a do oběhu v reálné ekonomice se vůbec nedostanou.

        Teoretizování o tom, že by stát nemusel vybírat v prostředí účetních peněz žádné daně, není zdaleka tak iracionální, jak se na první pohled může zdát. A nic samozřejmě nebrání tomu, aby se státní dluhopisy kupily právě v těch bankách, které je získávají na primárním trhu jako první. Pro stát i pro banky by to bylo zcela výhodné. Nicméně představa, že si stát může půjčit a utratit neomezené množství peněz je nesprávná. Tomuto by bránila povinnost centrální banky udržovat nízkou inflaci, což by se při nadměrném utrácení státu nově bankami vytvářených peněz nemuselo dařit, nebo by se tak dělo za neúměrně vysoké náklady. Tento aspekt „bezdaňového“ státu je samozřejmě stále k diskuzi. Tedy především otázka, jaké mechanismy by nadměrnému utrácení státu bránily.

        3) Pokud není problém refinancovat nekonečně jistinu státního dluhu, proč by měl být problém s refinancování úroků s tohoto dluhu? Tento problém neexistuje. Jako problém je splácení úroků vnímán tehdy, pokud na státní dluh nazíráte jako na soukromý dluh. Je třeba si uvědomit, že peníze, které si stát na splacení (přesněji tedy refinancování) státního dluhu (včetně splátek úroků) od bank půjčí, v těch bankách úhradou jistiny i úroku okamžitě zaniknou. Tyto peníze (byť to bude suma v desítkách bilionů korun) prostě okamžitě v bance zaniknou a nikam do oběhu se tedy nedostanou. Nemohou tedy představovat jakýkoliv problém. Samozřejmě, že část státem zaplacených úroků (po odečtení úrokové marže) přibude držitelům peněz, jako úrok z jejich bankovních vkladů, což také nepovažuji za nějaký zásadní problém. Dnes se spíše potýkáme s tím, že ty úroky jsou příliš nízké a někteří to označují za finanční represi. 🙂 Jinými slovy k oné represi střádal nevede státní dluh. K té represi střádalů vedou poměry v ekonomice, které neumožňují, aby CB zvedla nominální úrok alespoň na výši inflace. Podmínky pro střádaly přece nejsou tím nejdůležitějším makroekonomickým kritériem, kterému by měla CB podřídit veškeré své konání.

        Diskuzi bychom měli vést o tom, že v daném peněžním systému neexistuje systematické riziko pádivé inflace ani hyperinflace a že naopak tento systém umí díky své pružnosti čelit skutečným a vážným ekonomickým krizím, které by v jiném rigidnějším peněžním prostředí dopadly totální katastrofou. Považujete rigidní peněžní prostředí za onu alternativu, ke které by se lidé měli uchylovat? Uvědomujete si jakou cenu by za to mohli zaplatit? A to vše jen protože jim není (snad dočasně) umožněno, aby bezpracně a zcela pasívně bohatli na držení kladně reálně úročených peněz? Já si myslím, že byste se měl pokusit o komplexnější náhled na celou věc a poněkud lépe si uspořádat žebříček ekonomických priorit.

  12. Richard Fuld napsal:

    Záporné reálné sazby představují finanční represi vůči věřitelům. Kladné reálné sazby pak logicky představují finanční represi vůči dlužníkům. 🙂 Ať tedy bude ČNB dělat cokoliv, tak lze napsat, že se dopouští represivní politiky. Buď vůči věřitelům, nebo vůči dlužníkům. Pouze v případě nulových reálných sazeb by ČNB nejednala represivně. 🙂 Již z uvedeného by mělo být zřejmé, jak zbytečný je samotný koncept pojmu finanční represe.

    Pojem finanční represe je tak prostě úplně zbytečný nesmysl, který má asi jen vyvolávat nějaké emoce tam, kde je to zrovna „potřeba“, nebo kde se to zrovna hodí.

    ČNB svou politikou nesleduje jakousi represi vůči věřitelům, či jindy proti dlužníkům. ČNB má za úkol především udržovat inflaci v blízkosti inflačního cíle. Jestli při dosahování tohoto cíle dochází k jakýmsi finančním represím vůči dlužníkům, či věřitelům, je přece automatickým vedlejším efektem. Cílem ale není samotná represe. Cílem je inflační cíl.

    • Pokrývač napsal:

      „Záporné reálné sazby představují finanční represi vůči věřitelům. Kladné reálné sazby pak logicky představují finanční represi vůči dlužníkům.“

      Myslím, že tímto jen ukazujete, jaký jste demagog a navíc dost necitlivý.
      Půjčovat si nikdo nemusí a pokud si půjčuje, mělo by být na půjčovateli, za kolik mu je ochoten své peníze půjčit.

      Kdežto rezervy na horší časy a na postproduktivní věk by si měl vytvářet každý zodpovědný člověk. A vy jen tak pokrytecky mávnete rukou nad tím, že tyto lidi stát obere.

      Je to jako byste říkal: „Znásilnění je nevýhodné pro znásilněnou, ale zase neznásilnění vede k frustraci z nevybité sexuality u násilníka.“

      • Pavel napsal:

        A vás někdo nutí používat zrovna ten nebo onen produkt? Můžete a nemusíte, můžete investovat do akciových indexů, nebo na páku do coinů, jak je libo. Pak máte svůj osud ve svých rukou a jestli vám pád coinů vymaže váš účet, jako se to stalo asi milionu účtů letos na jaře, je to jen na vás…. Myslím, že spousta lidí, z toho milionu, by se dnes velmi ráda nechala raději „znásilnit“ státem, než pump and dump schématem….

        O jakém znásilnění to tedy mluvíte? Tady zas někdo poslouchal Urzu a po pár jeho přednáškách si každý připadá, že žije v režimu horším, než který aktuálně vládne v Severní Koreji.

      • Richard Fuld napsal:

        Na té Vámi citované větě nevidím nic demagogického. To naopak pojem „finanční represe“ považuji za zcela zjevnou demagogii a nesmysl.

        Podívejte, kdyby ČNB zohledňovala pouze to, aby střádalové měli kladnou reálnou úrokovou míru, mohla by se ekonomika snadno dostat do situace, kdy právě ti střádalové nebudou mít co střádat, protože skončí na pracáku s almužnou, se kterou ani nevyžijí.

        Možná Vám to přijde necitlivé vůči střádalům, že musí „trpět“ pod jhem záporné reálné úrokové sazby. Mě by přišlo ale mnohem necitlivější praktikovat monetární politiku, která by (nejen!) ty střádaly připravila o příjmy, ze kterých si mohou spořit (a/nebo investovat).

        A opakuji, nikdo střádala nenutí držet peníze v době záporných reálných úrokových sazeb. V takové době je třeba investovat např. do akcií. Střádal tak má na výběr. S jistotou si nechat ukrajovat inflací ze svých úspor, které bude držet na účtu v bance, nebo podstoupit riziko (např. na akciovém trhu), že na své investici sice možná (ale ne určitě, jako v případě úspor!) prodělá ale pravděpodobně spíše vydělá (v dlouhodobém časovém horizontu) více, než kolik činí inflace a k tomu nějaký kladný výnos navíc právě jako odměnu za opuštění pasívního přístupu a přechod na aktivní přístup k vlastnímu majetku.

        Nedílnou součástí úspěšného života v kapitalismu je i aktivní účast na kapitalismu samotném, tedy vlastnění podílů v těch kapitalistických firmách, což umožní i „běžným“ lidem být z části tím kapitalistou, i když je primárně zaměstnancem. A ideálem je pokud příjmy z těch podílů na tom kapitálu nakonec převýší ty příjmy ze zaměstnaní. A rozhodně to není nějaký totálně nereálný cíl. Chce to jen čas, odhodlání a disciplínu, což jsou komodity, kterými střádalové disponují.

        Váš příměr se znásilněním je zcela nepřiléhavý. Žádný dlužník střádaly přece násilím nenutí, aby mu půjčil peníze za (pro věřitele) nevýhodných podmínek. A pokud chce střádal půjčovat dlužníkům za lepších podmínek, nechť si najde dlužníka, který na takové lepší podmínky přistoupí. A pokud střádal není schopen najít lepší uplatnění pro jeho peníze, tak ať se spokojí alespoň s kladným nominálním úrokem, který mu je banka ochotna zaplatit a pěkně poděkuje za to, že není nulový.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.