Středa 21. dubna. Svátek má Alexandra.

Komentář: Důvěra podnikatelů a spotřebitelů na bodu mrazu a unijní solidarita v praxi

Foto: Shutterstock

Více než 25 tisíc vyhaslých životů, zdaleka největší počet mrtvých v EU (podle European Centre for Disease Prevention and Control měla ČR v 9. a 10. kalendářním týdnu letošního roku 272 zesnulých s covidem na jeden milion obyvatel, přičemž průměr EU byl jen 66 zesnulých) a naopak osmé nejpomalejší tempo očkování v rámci EU (podle Our World in Data) z důvodu nedostatku očkovacích látek. To jsou konkrétní nelichotivá data koronavirem promořeného Česka.

ČR je dlouhodobě odstrašujícím pandemickým premiantem EU. Žádná velká solidarita s naší zemí, například v podobě zvýšených dodávek vakcín, se však nekoná. Naopak tragikomicky vše dokreslují nedodávky vakcíny Johnson & Johnson.

V situaci, kdy dále klesá indikátor důvěry podnikatelů a spotřebitelů (podle údajů Českého statistického úřadu se tento ukazatel v březnu u podnikatelů snížil o 2,9 bodu a spotřebitelů o 1,0 bodu) bude vláda opět žádat o prodloužení nouzového stavu (pokolikáté již). Řada ekonomických aktivit zůstane omezená nebo uzavřená, děti se do škol nevrátí a zdravotnictví bude dále kolabovat. Neočkuje se tak rychle a tak plošně, jak by bylo potřeba, a výhled je neradostný. Přesto jsou i dnes oficiální webové stránky Evropské unie plné vznosných hesel o svobodě, solidaritě, rovnoprávnosti, bezpečí, potírání diskriminace apod.

Otázkou je, proč Česká republika v rámci Evropské unie nikoho nezajímá? Proč se společné unijní úsilí a solidarita nesoustředí na naší zemi? Je to snad proto, že v krizových situacích v EU žádná solidarita nefunguje (např. migrační krize)? Nebo vedení našeho státu má tak slabý hlas, který v Bruselu nikdo neslyší? Nebo musí naopak evropské vedení exemplárně potrestat středoevropské rebely? Nebo je to snad naprostá bezradnost a chaotičnost samotných evropských lídrů?

Lidé umírají, ekonomika se propadá, země se prudce zadlužuje, ale jednoho dne pandemie skončí a my všichni v Evropě si oddechneme. Ale bude to jen krátké oddechnutí, protože přijde skládání účtů. Země, které byly předlužené už před pandemií, budou mít dluhy ještě větší. Ale tak, jak bychom měli volat po solidaritě s rychlejší vakcinací my dnes (ale moc to neděláme, možná proto, že jsme se vzepřeli migrační solidaritě a budeme v tom chtít pokračovat i v budoucnu), tak budou po solidaritě se splácením svých dluhů volat tyto země. A budou vyslyšeny. Protože jinak by se celý evropský sen mohl zhroutit.

Za zmínku ještě stojí skutečnost, že země, které budou za pár měsíců volat po finanční solidaritě, už dnes volají po migrační solidaritě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.