Neděle 18. února. Svátek má Gizela.

Jsou neprůhledná okna receptem na zaměstnanost?

Ochrana domácího trhu dává lidem více práce. Má stát pečovat o dobro domácích výrobců tím, že je osvobodí od zahraniční konkurence? Vzroste díky vyšším mzdám vypláceným v chráněném odvětví blahobyt napříč společností? Kdo díky protekcionismu získává a kdo ztrácí?

Dejme práci našim lidem

Dejme práci našim lidem, říkají někdy politici toužící po nových pracovních místech a oživení ekonomiky. Svá slova doplňují konstatováním „proč bychom to dováželi, když to dokáží vyrobit naší lidé," nebo říkají "kupujte jen domácí zboží, dáte práci sobě a své rodině“.

Když dokážeme ochránit národní průmysl a obchod, je to změna k lepšímu, a podpoříme tím zaměstnanost. A tak lze zdánlivě dát za pravdu myšlenkám příznivce ochranářství, která spatřila světlo světa v internetové diskusi: “Nedovážejme to, co jsme schopni sami vyprodukovat. V České republice to znamená třeba výroba mléčných výrobků, vajec, masa, obilnin a cukru. Můžeme znovu otevřít kravíny, drůbežárny. Nemusíme dovážet květiny z Holandska a dáme lidem na vesnici práci tím, že toto všechno dokáží. Můžeme otevřít textilky a vyrábět potřebné textilní zboží. Stačí dát absolutní zákaz na dovoz nekvalitního zboží z Asie. Prostě zamezit dovozu všemu, co se dá udělat doma. Ať je to třeba i dražší, hlavně že to bude kvalitní, nikoliv braková produkce."

Ano, doveze se méně produkce ze zahraničí, a lidé budou nuceni kupovat od našich producentů. Tito producenti budou potřebovat pracovníky, a tak vzroste zaměstnanost. To je to co je vidět. Co ale vidět není, jsou vedlejší účinky a dopady, které až tak příznivé být nemusí.

Když slunce je nekalou konkurencí, která bere lidem práci

Fredéric Bastiat (1801-1850) ve své eseji Petice výrobců svíček poukazuje na možnost státu pečovat o dobro domácích výrobců tím, že je osvobodí od zahraniční konkurence. Výrobci umělého světla, a všeho co souvisí s osvětlením, volají v Bastiatově eseji po zrušení konkurence a ochranu před jistým rivalem, který domácí trh zaplavuje světlem za pohádkově nízké ceny. A kdože je tím rivalem? Rivalem výrobců umělého světla je slunce, které bere nutnost a potřebu kupovat umělé zdroje osvětlení.

Ochranářský zákon, po kterém výrobci svíček volají, má vytvořit a podpořit byznys a obchod. Tím že dojde k zazdění všech oken, světlíků a vykýřů, kterými sluneční světlo proniká do příbytků lidí, bude podpořena nutnost kupovat umělé zdroje osvětlení. A když se bude kupovat více zdrojů umělého světla, budou mít více práce všichni, počínaje producentů surovin a materiálu, přes dopravní firmy, konče firmami zpracovatelskými.

Vyšší odbyt umožní zvýšit mzdy a zvýšení mezd bude znamenat vyšší blahobyt: „Jestliže nám udělíte monopol na produkci světla ve dne, tak okamžitě začneme nakupovat velká množství loje, uhlí, oleje, pryskyřic, vosku, alkoholu, stříbra, železa, bronzu a křišťálu, abychom náš průmysl zásobili surovinami; a kromě toho pokud my spolu s našimi početnými dodavateli zbohatneme, zvýší se tím ohromně naše spotřeba, a staneme se tak zřídlem prosperity pro všechna odvětví domácího průmyslu.“

Neodmítejme dary přírody, odmítáme bohatství pod pošetilou záminkou

Jenže na první pohled nesmyslná žádost výrobců svíček o zamezení vstupu slunečního světla do příbytků lidí je v dokonalé shodě s ochranářskou politikou bránící před dovozem zboží ze zahraničí. Pokud je zamezováno dovozu zahraničního zboží, je to podobné jako zamezování vstupu denního světla do budov a vytvoření nutnosti využití služeb dodavatelů světla umělého.

Sluneční světlo je dar, který nám příroda poskytuje zdarma, a odmítání takového daru znamená odmítání bohatství. Stejně tak může být levné zboží dovážené ze zahraničí darem, který je dostáván zdarma. Je dostáván částečně zdarma proto, že část výrobních činitelů, které jsou příspěvkem přírody, může být v různé míře poskytována zdarma. Bastiatovými slovy: „Jestliže se pomeranč, který k nám přichází z Lisabonu, prodává o polovinu levněji než pomeranč z Paříže, pak je tomu na příčině skutečnost, že přírodní teplo, které je jako takové k mání bezplatně, dělá ve prospěch lisabonského pomeranče to, čeho pařížští pěstitelé mohou dosáhnout jen za pomoci umělého vytápění, za něž se musí platit. Lze tedy říci, že když se k nám doveze pomeranč z Portugalska, tak jej dostáváme napůl bezplatně, nebo jinými slovy, že jeho cena je poloviční ve srovnání s pomeranči vyprodukovanými v Paříži.“

Výrobcům v zahraničí tak mnohdy postačuje, aby vykonali pouhou polovinu práce, jelikož o tu druhou se postará slunce. Bastiat dodává: „Když nějaký výrobek, uhlí, železo, obilí nebo textil k nám přichází ze zahraničí a když ho můžeme získat s menším množstvím práce, než kdybychom ho sami vyrobili, tak příslušný rozdíl není nic jiného než dar, kterého se nám dostává bezplatně.“

Napoleonova kontinentální blokáda

Napoleon Bonaparte (1769-1821), který se sám korunoval císařem a přeměnil Francouzskou republiku v císařství, ovlivnil na počátku devatenáctého století politický a hospodářský vývoj celé Evropy. Napoleonské války mezi Francii a dalšími evropskými státy měly vést k získání vlády nad jinými zeměmi, císařská vojska operovala na území od Pyrenejí až po Rusko.

Evropský hospodářský život byl narušen nejen válečným děním, ale i rivalitou s hospodářsky silnější Británií. Když stál Napoleon Bonaparte na vrcholu své moci, rozhodl se uzavřít přístup britskému obchodu na evropský kontinent. Učinil tak dekretem podepsaným v roce 1806 v Berlíně, zakazujícím veškerý obchodní a korespondenční styk s Anglií. Mělo to podlomit hospodářsky silnou Velkou Británii, a vytrestat ji za to, že užívala své námořní převahy proti Francii.

Evropa v době Napoleonských válek 1800-1815

Zdroj: http://www.dmd-ucebnipomucky.cz/image_zbozi/nast_mapy/napoleon-v.jpg

Blokáda měla platit pro Francii a všechny císařským impériem svázaná evropská území. Všechny dosavadní obchodní svazky měly být zpřetrhány, a nadále neměly na evropský kontinent proudit žádné anglické výrobky nebo produkce pocházející z anglických kolonií. Anglie logicky odpověděla odvetnými opatřeními, a mezinárodní obchod byl narušen.

Napříč Evropou zavládla drahota, a protože byl znemožňován obchod s anglickým koloniálním zbožím, vznikl nedostatek kávy, koření a cukru. Za změněných okolností se mnohé obory ocitly v problémech, vzpruhy se dostalo výrobě cukru z cukrové řepy. Pro některé obory to znamenalo rozvoj kontinentálních průmyslových kapacit, podnikatelé mohli rozvíjet manufaktury, aniž by cítily tlak anglické konkurence. V důsledku zákazů a omezení se vzmohl podloudný obchod, ke slovu a k ziskům se dostali pašeráci a šmelináři. Systém padl společně s Napoleonem po téměř dvou dekádách válek, které vzaly život milionům Evropanů.

Obilní zákony ochraňující Velkou Británii

Před Napoleonovou kontinentální blokádou byl dovoz pšenice do Velké Británie relativně volný, a celní sazby nebyly příliš veliké. Díky koloniální blokádě nastal výpadek dříve existujících dovozů obilí a blokáda umožnila anglickým producentům získat kvazi-monopol, díky kterému došlo k prudkému zvýšení cen obilí. S koncem Napoleonských válek se v roce 1814 cena pšenice v Anglii o polovinu propadla a do kapes domácích producentů obilí a vlastníků pozemků začalo proudit méně za obilí utržených peněz.

Na pomoc udržení vysokých cen obilí přišel obilný zákon, přijatý v roce 1815. Pro dobu běžné úrody byla stanovena vysoká dovozní cla chránící domácí producenty před levným zámořským obilím. Pokud by došlo k extrémní neúrodě, existovala možnost cla snížit. I když to oficiálně měla být ochrana domácích pracovních míst, obilní zákony byly ušity na míru vlastníkům anglické půdy.

Z pohledu vlastníků půdy (landlordů), vydělávajících na rentě, vše fungovalo skvěle. Jejich pozemky mohly být pronajímány za maximální ceny, existovalo mnoho farmářů ochotných najímat si půdu za účelem pěstování obilí prodejného za vysoké ceny. Pro spotřebitele to ovšem znamenalo vysokou cenu chleba, tehdy důležité a zásadní potraviny. Změnu umožnila až po třiceti letech v roce 1846 změna volebních zákonů, kdy se podařilo po změně rozložení sil v parlamentu prosadit zrušení obilních zákonů. Z pohledu ekonomické historie pro Anglii následovalo úspěšné období, byla zde dovršena průmyslová revoluce a Anglie se stala "dílnou světa."

Reference:

Frédéric Bastiat, Petice výrobců svíček, in: Frédéric Bastiat, Co je vidět a co není vidět a jiné práce, Liberální institut, Praha 1998, ISBN 80-902270-6-6

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.