Pondělí 10. srpna. Svátek má Vavřinec.

Inflační oběti minulé peněžní politiky

Inflační oběti minulé peněžní politiky

Má být oslabován kurz koruny? Fandit vyšší inflaci? Nebránit deflaci? Existuje a existoval nejeden spor o měnovou politiku. Má centrální banka řešit problémy, které spadají do kompetencí vlády? Má financovat vládní dluhy? Je moudré používat nekonvenční nástroje, se kterými se pojí inflační a jiná rizika?

Hledat ve Slovníku nejužívanějších národohospodářských a obchodních pojmů z roku 1938 definici toho, co je „centrální banka“ představuje marné snažení. Vyskytuje se zde ovšem pojem „cedulová banka“ – akciová společnost, která má „starati se o to, aby výdejem bankovek se dostalo obchodu a průmyslu tolik peněz, kolik potřebují, ale aby se tím neměnila kupní síla peněžní jednotky“ (Vlček, 1938).

Víra v zlaté a hospodářské krytí měny

Ano, v době před sto lety se rodila vize, aby československá koruna fungovala v režimu zlaté měny. V bilanci centrální banky se hrálo o to, aby tato byla schopna vyměnit bankovky za zlato. Pro to, aby centrální banka dostála svým závazkům má „(1) stálou zásobu zlata, (2) kupuje od čsl. obchodníků takové směnky (devisy) a jiné pohledávky, které mají naši vývozci u obchodníků se zlatou měnou,“ zdokumentoval dobové postupy financování z měšce centrální banky Josef Vlček. V roce 1934 bylo nařízeno zlaté krytí bankovek nejméně 25 % jejich oběhu.

Už tehdy cedulová banka určovala úrokovou míru: „Banka určuje zcela svobodně sama, jaký úrok bude počítati z půjček, které povoluje na směnky, cenné papíry nebo jiné záruky a které vyplácí v bankovkách. Úrok si sráží předem při výplatě půjčky.“ Josef Vlček (Slovník nejužívanějších národohospodářských a obchodních pojmů, 1938)

Ve Vlčkově slovníku lze opakovaně narazit na to, že se tehdejší československá koruna skutečně dostala mezi zlaté měny. U hesla věnovaného výkaznictví Národní banky československé je třebas poznámka: „Na straně aktiv je nejdůležitější položkou zásoba drahých kovů a pohledávky v cizině. Rozmnožuje-li se zásoba drahých kovů, vzrůstá procento krytí papírových peněz vydaných bankou.“

Ve slovníku nechybí ani zachycení skutečnosti, že exportéři inkasují devizy (tedy cizoměnové pohledávky) a tyto ovlivňují platební bilanci: „..naši vývozci dostávají za vyvezené zboží z ciziny cizozemské směnky a platidla a prodávají je Národní bance“.

Koruna jako zlatá měna

Mezi aktivy tehdejší centrální banky byl i státní dluh: „Na straně aktiv je také vykázán státovkový dluh. Tento dluh státu (pohledávka banky u státu) vznikl tím, že banka při zahájení své činnosti převzala všechny papírové peníze do té doby vydané státem (státovky), takže v jejím výkazu jsou tyto státovky zahrnuty v položce bankovek v pasivech. Stát se zavázal, že část převzatých státovek splatí do roku 1942.“

Bankovky se pak dostávaly do oběhu prostřednictvím obchodů centrální banky: „V pasivech je nejdůležitější položkou oběh bankovek. Bankovky vydává cedulová banka tak, že jimi platí kupované směnky, cenné papíry, drahé kovy, cizí valuty a devisy. Rozmnožuje-li se oběh bankovek, můžeme z toho souditi, že poptávka po úvěru je značná.“ 

Prvotní vedení Národní banky usilující o korunu jako zlatou měnu vyšlo ze sporů o měnovou politiku vítězně. Koruna získala zlatý obsah, stala se měnou zlaté devizy. Dlouhou dobu ovšem tato svou povahou deflační měnová politika nevítězila.

Zlomová 30. léta a čtyři pohledy na měnu

Z pohledu měny, měnové politiky a budoucích měnových reforem či inflačních epizod bylo období mezi první a druhou světovou válkou zlomové. Právě před sto lety se začal vést spor o měnovou politiku – nakolik, zda a v jaké míře je nutné měnu krýt zlatem. Stejně vyvstával snahy aplikovat nové cesty k úvěru a měnově politické instrumenty, nekonvenční nástroje měnové politiky.

Také si přečtěte: Jak šel čas s českými měnovými reformami

V roce 1996 se na konferenci k 70. výročí centrálního bankovnictví nad meziválečnou měnovou politikou zamýšlel tehdejší docent Vysoké školy ekonomické František Vencovský (1923-2006). Vencovského pohled rozlišil čtyři názorové proudy na otázky měny a měnové politiky.

Jedním z nich byla názorová skupina soustředěná kolem Aloise Rašína (1867-1923). Důraz byl kladen na adekvátní krytí emitovaných bankovek, ať už drahokovem, tak obchodními směnkami nebo devizami. Financování státu bylo naopak tabuizováno:

„Nová československá banka mohla by vydávati bankovkami plně bankovně kryté, eventuelně kovově a devisami kryté, byly by tedy penězi papírovými, avšak hospodářsky krytými. … aby měna nová byla výsledkem hospodářského života, aby vešla do oběhu na základě potřeby hospodářství národního, nikoli hospodářství státního, aby podkladem obíhajících peněz byla skutečné hospodářské statky, ať již by to byly drahé kovy nebo směnky na úvěr prodané.“ Alois Rašín (Můj finanční plán, 1920)

Další názorový proud se ztotožňoval s myšlením Karla Engliše (1880-1961). Reprezentoval ho třeba i Alois Král (1902 – 1991). Důležitý byl pohled celkové hospodářské politiky:

„Všichni staví však peníze a úvěr na místo zlata a stříbra svých předchůdců, věří v jejich sílu a důležitost a žádají na nich, aby odstranily krise. Jsou na omylu. Řízení hospodářského života nemůže býti dosaženo pouhou kontrolou úvěru. Klidný a rovnoměrný vývoj může zabezpečiti jen celková, zdravá, hospodářská politika.“ Alois Král (Peníze a úrok: příspěvek k diskontní teorii a politice, 1936)

Třetí směr představoval Josef Macek (1887-1972) a další čeští keynesiánci. Macek kritizoval samotné krytí měny zlatem:

„Zlatá měna je přežitek z dob barbarských … Dnes je to sociální zlo. „Podle jeho názoru nespočívá měnová politika „v tom, aby to zlaté telátko, které mají v pancéřovém chlívku v Národní bance v Praze vyrostlo v takového zlatého vola, jakého mají ve Francouzské bance v Paříži.“ Josef Macek (Práce, peníze a politika, 1932; citace F. Vencovský, Vzestupy a propady československé, 2003)

Jako čtvrtý proud pak Vencovský označil myšlení marxistické. Představitele ani náplň tohoto proudu nejmenoval, šlo pravděpodobně o marxistické pojetí představ revolucí dosaženého uspořádání společnosti projevující se zejména v dobových politických názorech. Již žádné vykořisťování finančním kapitálem, bezpracnými a nezaslouženými zisky. V realitě byly mnohé z těchto představ a vizí v minulém století uplatňovány v zemích budujících socialismus.

Tabulka 1: Tři různorodé pohledy na měnovou politiku 

Měnová politika

Proměny měnové politiky

Měnová politika doby minulé, dvacátých a třicátých let minulého století byla výslednicí mnoha názorových střetů, zásadních koncepčních rozporů a ostrých polemik. Dobový spor se vedl o to, zda a nakolik má být koruna měnou zlatého standardu. Prvotní vedení národní banky v čele s Vilémem Pospíšilem prosazovalo zákonné ukotvení vazby koruny na zlato, proti čemuž se stavěli kritikové, jako byl Karel Engliš.

V živé paměti tehdejších národohospodářů byla inflace a problémy „převýdeje bankovek“, který se řešil v době po první světové válce. Ve válčících státech prostě nastoupily měnové poruchy. V roce 1936 psal v předmluvě jedné knihy Cyril Horáček o tom, že se neblahé účiny s tím spojené dosud nezahojily:

„Poruchy ty působí na celý život hospodářský tím nejpříznivěji, čím osvědčenější jest stará pravda, že jedině pevná měna jest předpokladem a základem, na kterém se může vyvíjeti zdravé hospodářství národa.“ „Byly sice i v minulých časech prováděny všelijaké experimenty měnové, zejména již ve věku starém a středním, třeba před veřejností tajné, zlehčování mincí nehospodárnými a marnotratnými panovníky.“ Cyril Horáček (předmluva knihy Adolfa Lambla „První inflace v dějinách lidstva“, 1936).

Horáčka označil Vencovský jako proponenta zlaté měny. V době vydání Lamblovy knihy, po sériích devalvací zlatých měn, když se už zlatý standard de facto napříč zeměmi rozpadal, Horáček  v předmluvě citované knihy volal po návratu ke zlatému krytí: „A nebude líp, dokud měnová politika států evropských i amerických se nevrátí k dřívějším zásadám pevné a stabilní měny zlaté”.

Velká hospodářská krize a další válka

V první polovině 30. let pak bylo Československo strženo do světové hospodářské krize. Mezi lety 1929 a 1934 došlo k poklesu průmyslové výroby o třetinu, export klesl o více než polovinu. Rostla nezaměstnanost. V Československu jako zemi s měnou navázanou na zlato nastoupila prudká deflace. Podle Vencovského, v těchto letech vnitřní cenová hladina klesala v ročním průměru o 5 %.

Nakonec došlo k měnovému opatření − ke snížení zlatého obsahu koruny, a to dvakrát − devalvací v únoru 1934 a devalvací v září 1936, vždy o 16 %.

Zastáncem devalvace a oslabení koruny snížením jejího zlatého obsahu, cesty, k jaké se již rozhodli v jiných zemích, byl i Karel Engliš. Problémy a pnutí pokračovaly a volalo se po další devalvaci a oslabení koruny: „Exportní zájem se proto zasazoval o další devalvaci − proti vůli guvernéra Engliše, který ji považoval za zbytečnou a za jednostranně exportní.“ (Vencovský, 1996).

Po devalvačních zásazích se cenová hladina stabilizovala, zlatá a devizová rezerva se snížila o pětinu:

„Diskontní sazba byla postupně snižována až na 3,5 %. Krizová situace vyústila pochopitelně už v srpnu 1931 k opětnému zavádění vázaného devizového hospodářství − takže úplná devizová liberalizace − ojedinělá v celé naší dosavadní historii − trvala necelé tři roky.“ František Vencovský (Spory o peněžní politiku Národní banky československé ve 20. a 30. letech z pohledu dnešní peněžní teorie a praxe, 1996)

Zastánci paradigmatu zlaté měny byli nakonec převálcováni celosvětově. Pod vlivem vnějších okolností v Československu nastoupilo rozvolnění měnové politiky, nastoupily investice vytvářející vysokou poptávku danou zbrojením a budováním pohraničního opevnění. Nastoupily rozpočtové deficity, státní zadlužování a financování v podobě nových cest k úvěru. Stejně jako v minulosti pomohla inflace.

Střety názorové i koncepční

Československá měnová politika dob minulých nebyla procházkou růžovým sadem. Nešlo jen o střety názorové či koncepční a související polemiky, ale i vliv světového hospodářského a vlastně i měnového vývoje.

Šlo o to, zda a nakolik se má centrální banka starat pouze o stabilní měnový vývoj a ponechat řešení hospodářských problémů, zejména překonání krizové situace ve výrobě, v exportu, zaměstnanosti, vládě. V realitě šlo vždy o politické kompromisy, polemiky, tlaky i zájmy stojící na pozadí.

Karel Engliš pak vystupoval spíše jako oponent měnových experimentů a nových cest k úvěru dlážděných neortodoxní měnovou politikou:

„Měna se může stát jednostranným instrumentem produktivity, což je nakonec vždy inflační proces na škodu pevných platů a peněžních kapitálů … Inflačně lze podceňovat hospodářskou aktivitu, ale za těžké inflační oběti na druhé straně; taková metoda k podněcování produktivity je zavržitelná, protože je nespravedlivá, posunuje kupní sílu, vyvlastňuje peněžní kapitál a brzdí jeho tvorbu.” Karel Engliš (Soustava národního hospodářství, 1938; citace F. Vencovský, 1996).

3 komentáře: “Inflační oběti minulé peněžní politiky”

  1. Brokerpool napsal:

    Dobrý den, poradíte nějaký slušný a zaběhnutý brokerpool? Díky.Petr

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.