Středa 22. května. Svátek má Emil.

Finanční žraloci: Daňové úniky a offshore bankovnictví

Daňový ráj se může stát i noční můrou. Pokud chcete před daněmi a mocí daňových úředníků utéct do daňového ráje, pak si to raději rozmyslete. I když třeba na daních něco ušetříte, pravděpodobně narazíte na finanční žraloky, kteří se o peníze odkloněné do zahraničí rádi postarají.

Jako daňový uprchlík a uživatel offshore bankovnictví asi narazíte na nemalé bankovní poplatky a nutnost využití služeb, za které si budete muset připlatit. Stranou také nezůstává riziko nekalých praktik, kterých se mohou dopouštět samotní pracovníci bank.

Německý novinář a spisovatel Günter Ogger se ve svém vyprávění o finančních žralocích devadesátých let soustředil také na oškubávání klientů německých bank, kteří ulévali svůj kapitál do zahraničí. Odliv kapitálu byl vlastně i důsledkem toho, že v Německu byla v roce 1991 zavedena daň z vyplácených úroků. Situaci popisuje Ogger následovně: „Finanční odvětví nejprve proti plánu uvalit na úroky daň bojovalo až do posledního náboje. Když však byla daň zavedena, bleskově obrátilo o 180 stupňů a organizovalo odliv kapitálu ve velkém stylu.“

Z Německa se tak začala valit „lavina peněz“, „německé peněžní ústavy zorganizovaly vývoz kapitálu dokonale“. Peněžní ústavy na těchto aktivitách vydělávaly ve formě poplatků, provizích i podílu na zisku: Obchod s daňovými uprchlíky se (tehdy) pro německé peněžní ústavy stal jedním z nejspolehlivějších zdrojů zisku.“ Zatímco ještě „koncem sedmdesátých let musel klient cestovat přes hranice s plným manažerským kufříkem, aby si pak své peníze ulil v zahraniční bance“, nově postačoval dát příkaz domácí bance.

Obrázek 1: Ještě v devadesátých letech se hovořilo o „bezdaňové oáze“, dnes se hovoří o „daňovém ráji“. Jde o země, které ve snaze přilákat zahraniční kapitál poskytují mimořádná daňová zvýhodněni – příjmy, zisky dividendy jsou například daněny jen minimálně nebo vůbec.

offshore

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání slovního spojení „daňové ráje“

„Pokud je obnos dostatečně velký, aby se to vyplatilo, banka si téměř vždy najde vhodnou cestu, jak černé peníze do ciziny dostat,“ popsal situaci Ogger. A kdy že by mohla být z tehdejšího pohledu učiněna tomuto odklánění peněz do ciziny přítrž? „Možnosti nacpat si peníze za převádění peněz přes hranice budou využívat (…), dokud jim vlády zemí, které jsou bezdaňovými oázami, tuto možnost ponechají,“ konstatoval Ogger.

Je ale zřejmé, že ministři financí zemí, ze kterých je kapitál odkláněn, si to také líbit nenechají. Vždyť státní pokladnu naplnit potřebují a budou se snažit reagovat. Daně je nutné vybírat, i když budou překážky pro mezinárodní pohyb peněz a kapitálu maximálně odstraněny. Lze předpokládat, že proti agresivnímu daňovému plánování a daňovým rájům, popřípadě proti „službám“ poskytovaným zeměmi a územími označovanými za daňové ráje, je a bude bojováno.

Majitelé černých kont obětí žraloků

Ano, banky vám rády poskytnou své služby, ale jako daňoví uprchlíci se musíte připravit na to, že jim za to budete klopit peníze. Když v devadesátých letech začali „daněmi zmožení Němci“ přepravovat za hranice své vlasti hory peněz, finanční žraloci si z těchto peněz udělali dobrý byznys. Ogger tak mohl psát, že „desetitisíce dobře vycvičených bankovních pracovníků v sousedních státech žije z peněz daněmi zmožených Němců. Nemálo z nich se přitom ze všech sil snaží, aby z toho vyždímali víc, než jim legálně přísluší. Dobře totiž vědí, že němečtí klienti se nemohou bránit, když si u nich uložili peníze načerno vyvezené. Často zamíchají s jejich depozity tak divoce, že nakonec se hodnota investice nezvýší, zato banka si ale sebere pěkně mastné peníze na poplatcích.“

Za oškubáváním klientů v daňových rájích mohlo jak vymáhání poplatků, tak investiční politika zaměřená především na zájem bank o co největší zisky. Svou roli hraje také „vědomí bank, že své klienty s černými penězi mohou vydírat“. A tak Ogger v souvislosti s penězi vyvedenými do zahraničí dospěl k závěru, že se „úspory v rukou mazaných zahraničních správců majetku jen vypařují místo toho, aby se rozmnožily“. Peněžní ústavy v bezdaňových oázách a azylech si „ponechávají z klientových peněz takový podíl, že stěhování peněz končí pro mnohé uprchlíky finanční pohromou“.

Obrázek 2: Offshore bankou se rozumí banka umístěna mimo zemi bydliště jejího vkladatele, vkladatel není rezidentem. Má jít o výhody „mezinárodního“ bankovnictví, třeba i „uchování svého majetku v anonymitě“, možnost diverzifikovat. O tom kolik to stojí, už reklama nepíše.

offshore2

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání slovního spojení „offshore bank“

Uplatňované poplatky offshore bankovnictví byly už kdysi nemalé, tu si banka uklovla 3 procenta nominální hodnoty dividendy, tam si zobla za vklad cenných papírů na klientův depotní účet, a za „námahu“ s počítáním peněz udělila pokutu, totiž poplatek za vklad. A když klient žádal směnit pár akcií nebo dluhopisů za hotové peníze, stálo ho to 5 nebo i 10 procent z hodnoty. „Při těchto obvyklých sazbách se už mnohý klient ptá, zda snad daňový postih ze strany německého ministra financí není nakonec menším zlem“, uzavírá odírání bankovními poplatky autor citované knihy.

Nekalé jednání můžeme při vyvedení peněz do daňového ráje čekat i ze strany nepoctivých zaměstnanců bank. Jako příklad vezměme příběh, kdy „jedna dáma z Mnichova, někdejší manželka dědice velkého průmyslového jmění, odnesla svých 7 milionů marek odstupného do rakouské banky a otevřela si u ní depot cenných papírů. Správou pak pověřila vedoucího jedné mnichovské pobočky Commerzbank, u níž předtím měla svůj běžný účet. Zkušenému bankéři stačily pouhé dva roky, aby depozitum snížil na desetinu jeho původní hodnoty. Při pátrání po ztraceném kapitálu odhalila ona dáma nejkrkolomnější transakce s japonskými opčními listy, americkými centovými akciemi a akciemi, po nichž je mizivá poptávka. Když se na věc podívala ještě blíže, zjistila, že vykutálený správce jejího kapitálu měl u téže rakouské banky také svůj vlastní účet, s nímž rovněž divoce spekuloval. Zatímco zisky z transakcí na obou účtech směroval do své vlastní kapsy, ztráty připisoval především na konto své mandantky.“

Nekalé praktiky pracovníků finančních institucí

Ano, na daňové uprchlíky nemusí čekat pouze předražené bankovní služby, klientům mohou žilou pouštět i pracovníci bank: „nebezpečím nejsou bankovní lupiči z ulice, ale znehodnocování uloženého kapitálu uvnitř peněžních ústavů samotných – jejich lehkomyslní, odborně nekompetentními a dokonce zločinnými zaměstnanci.“ Tak třeba „protože kurzy obligací a akcií podléhají denním výkyvům, bankovní profíci při prodeji a nákupu papírů zatížili účty zákazníků vždy jen v tom nejhorším denním kurzu a rozdíl skutečně zaplacené ceny si shrábli pro sebe“.

Ono „když je možné provést na počítači několik šikovných bankovních manipulací s kurzem a mžikem vydělat miliony, je to pro méně odolné nátury pokušení zkusit si to také sám pro sebe.“ Udělal to podle Oggera třeba v jedné německé bance ředitel oddělení pro investiční obchod, který v lotynce prohrál gigantickou sumu. Peníze si opatřoval u svých klientů, kterým sliboval výhodné investice: „Týden co týden vyplňoval až 800 sázkových tiketů a pokaždé zpronevěřil 50 až 60 tisíc marek z kont klientů.“ Prohrané miliony, o které své klienty okradl, se rozplynuly.

Jiný člověk v jiné bance „nákupní příkazy, které by kurz akcií vyhnaly nahoru, nechával ležet tak dlouho, dokud se sám příslušným cenným papírem nezásobil. Když pak kurz na základě soustředěné poptávky skutečně vyletěl nahoru, své papíry opět prodal a tak profitoval bez sebemenšího rizika.“

Ještě vám výčet těchto nekalých praktik nestačí? Tak vezměme ještě dva Oggerovy případy. Lutz Gebser „provozoval výnosný obchod s dočasným zadržováním akcií. Akcie, které si jeho klienti objednali, ihned nakoupil na burze, nejprve je připsal k dobru na interní sběrný účet. Když kurz papírů v následujících hodinách nebo dnech stoupl, zisk si vyplatil. Když ale klesl, ztrátu vždy připsal klientovi.“

Poslední případ se rovněž týká centových akcí – manipulací s akciemi s mizivou poptávkou – „akciemi s nimiž se obchoduje v tak omezeném rozsahu, že jejich kurz lze skoro libovolně ovlivnit“. Toho zneužíval investiční poradce Jurg Walker, když na účet zámožných zákazníků skoupil tolik centových akcií firmy Colege Bound, že „jejich kurz vyletěl během roku ze 44 centů za kus na desetinásobek, to je na 4,4 USD“. To, že zisky skončily v rukou podvodníka a na bedrech zákazníků se hromadily ztráty, už asi rozebírat nemusíme.

Závěry pro praxi

Svět peněz a finančních aktiv má svá úskalí a mnozí zklamaní vkladatelé a investoři se o tom mohou přesvědčovat na vlastní kůži. Žádný trik není dost vykutálený, žádná výpočetní metoda dost pochybná, jde-li o to, jak nás připravit o peníze. Hledání a doporučování daňových rájů se mohou ukázat jako jeden z takových triků.

Jak ukázal čas, tolik vychvalovaná anonymita, na kterou daňoví uprchlíci spoléhali, nebyla „nic jiného než pouhá fraška.“ Daňová legislativa i daňové systémy se vyvíjí. A tak mnoha daňovým únikům byla otevřená brána uzavřena, třeba už od roku 1993 v Německu podlehly „výnosy z investic z takvaných zemí s nízkou daňovou sazbou německým daňovým sazbám“. Už před dvaceti lety Ogger poukazoval na to, že „podobně jako ve Švýcarsku má bankovní tajemství už také v Lucembursku značné díry“. A co vy, svěřili byste své peníze offshore bankám?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.