Úterý 17. září. Svátek má Naděžda.

Finanční žraloci: Banky, poplatkové a úrokové kejkle

Říká se, že moudré je myslet skepticky a přitom počínat si optimisticky. S přehršlí skeptických pohledů na možné hříchy vznikající ve finanční branži se se svými čtenáři rád dělí německý publicista Günter Ogger (*1941). Finanční branže je podle něho povedeným spolkem, pro který jsou malé ryby také ryby.

A malé ryby jsou proti gigantům bezbranné, klienti finančních koncernů jsou totiž ostře sledováni. Banky přebírají moc, působí nejen ďábelská hra s finančními deriváty, ale i poplatkové a úrokové kejkle. Obrat nás mohou nejen finanční lotři na šedém trhu, ale i banky, pojišťovny anebo stát.

Již před více než dvaceti lety Ogger varoval, že banky a pojišťovny ovládly velkou část průmyslu, to jim nestačí a každodenně útočí i na peněženky drobných střádalů. Poskytované služby jsou pak mnohdy neseriózní, dlužníci jsou ve spárech bank, úroková mašinérie je nelítostná a celé rodiny se stávají rukojmími.

Finanční žraloci nikdy nespí

V roce 1994 Ogger napsal knihu Das Kartell der Kassierer, v českém překladu byla kniha vydána v roce 1995 pod názvem Finanční žraloci. Jak říká podtitul knihy, má jít o „čtení o těch, kteří vás zítra oberou“.

Finanční žraloci chtějí „vzít svou oběť alespoň jedenkrát za život pořádně na hůl“ – prodat předraženou životní pojistku, uvrtat do půjčky na stavbu bytu nebo domu, získat pro termínovou spekulaci anebo koupi nevýhodné akcie. Čtenář nabývá dojmu, jakoby nabízené finanční produkty existovaly jen proto, aby našly oběti, které by pořádně pumpnuly.

A tak se prý pod korouhví „poskytování komplexních peněžních služeb“ ukrývají nejdrzejší způsoby, jakými nám finanční instituce sahají do kapsy. Vždyť naše osobní data končí v pamětích počítačů finančních koncernů – „vědí o našich majetkových poměrech více než my sami.“ Tito žraloci vědí „jaké nákupy jsme právě provedli na svou platební kartu, jak vysoké jsou naše dluhy u různých peněžních ústavů,“ představují moc, před níž nemá občan úniku!

„Na všech úrovních styku s klienty vždy především stojí zájem banky, který je důležitější než zájmy klienta.“ Skutečností zůstává, že v mnoha případech „zájmy banky nepřinesou klientovi žádný investiční užitek. Kromě toho investiční experti všech peněžních ústavů mají pokyn, aby v první řadě zajistili odbyt vlastních produktů banky.“

Říká se, že nic na světě není zadarmo. A zadarmo není ani pozdrav vrátného v bance, upozornil Ogger. Není to jen o „nestydatém vyděračství“, přemrštěných cenách za peněžní služby, ale i o virtuozitě hráčů na „poplatkový instrument“.

Obrázek 1: Günter Ogger se zabývá hospodářskou kriminalitou, podvody v oblasti bankovnictví, účetními a finančními podvody – banky, stát i pojišťovny jsou lovci financí.

ogger-01

Zdroj: google.cz, výsledek vyhledávání „Günter Ogger“

Poplatkové kejkle

V moderním hospodářství nic nefunguje bez bankovního spojení. Vždyť účty jsou jako „pupeční šňůra, kterou proudí mzdy a platy, úroky, tantiémy, prémie a dividendy. V opačném směru tudy odtékají platby nájemného, daní, výživného, pojistného, předplatné novin, poplatky za telefon, elektřinu a otop.“ 

Autor citované knihy vzpomíná, že i když v šedesátých letech německé banky a spořitelny poskytovaly bezplatné služby, to se v průběhu času změnilo – nastoupilo zvýšení cen služeb „díky netečnosti, ustrašenosti a bezmocnosti“ až konzervativismu k jednou vybranému „svému“ peněžnímu ústavu.

Vynalézavost peněžních ústavů tak narostla, že „tu shrábnou peníze za každý platební převod, tam paušál za svou službu …a klient nemá mít možnost ceny služeb porovnat, nesmí mít možnost si sám vybrat nejvýhodnější nabídku“. Peněžní ústavy rády „kamuflují ceny svých služeb, jak nejlépe dovedou, anebo je také rozporcují na drobné, nenápadné položky, kterých si na výkazu nikdo pořádně ani nevšimne.“ 

Nepřipomíná vám tato kritika naše protipoplatkové hnutí, ke kterému došlo o mnoho let později i v našich končinách?

Úrokové kejkle

Banky nás lákají zdánlivě výnosnými nabídkami a vyhlídkami na vysoké úroky, ale skutek utek. Nejinak tomu bylo v Německu v devadesátých letech: „Aktivisté organizací na ochranu spotřebitelů, ekonomické časopisy a nadace si jednohlasně stěžují na mizerné výkony německých peněžních domů, poskytované zámožným klientům, kteří si často ani nepřejí o mnoho více než řádné zúročení svého kapitálu.“

Ogger uvádí příklad dámy, která své dědictví ve výši 19 milionů marek předala do správy čtyřem renomovaným peněžním ústavům. Naděje na nadprůměrný přírůstek jmění se ale rozplynuly – renomované banky jim „nedaly ani hokynářské úroky běžné u vkladních knížek“. Němečtí klienti peněžních ústavů se v těch letech prostě nechali obírat „směšnými miniúroky“: „Protože inflace, která na podzim roku 1993 činila přes 4 procenta, je vyšší než hrubý výnos těchto vkladů, vkladatelé tak utrpí reálnou finanční ztrátu kolem 7,5 miliard ročně“, shrnul situaci Ogger.

Na straně druhé ale banky „onu horu peněz přece nenechávají spát v trezorech, ale peníze svých klientů zase rozpůjčují na 7 až 15 procentní úroky.“ A proč by banka měla nevydělat, když se úrokové sazby mění? „Zvýší-li se úroková míra, banky neprodleně zdraží úvěry, ale u vkladů nedají ani o fenik víc než předtím. Až když si tlak hospodářské soutěže vynutí úpravu sazeb, banky se neochotně smíří s placením vyšších úroků. Když však úroková sazba klesne, pokles bankou vyplácených úroků následuje rychlostí blesku, zatímco úvěry zlevní banky až po značných průtazích.“

A k tomu „úroková marže, to je rozdíl mezi úroky vyplácenými bankou klientovi za vklady a mezi úroky placenými klientem bance za úvěr, stále dosahuje rekordní výšky“, kritizoval související praktiky citovaný autor. 

Opomenuta nezůstala ani rychlost připisování bezhotovostních plateb, vzpomenut byl příklad, kdy při soudním procesu „vyšlo najevo, že připisování peněz došlých na konta klientů zpožďované až o dva dny je schváleno interními předpisy banky.“  Čím to, že i české bankovnictví zažilo podobné kritické momenty? Podobnost čistě náhodná?

Zisk bankám, ztráty klientům

„Banky při prodeji cenných papírů myslí především na sebe a až na posledním místě na svého klienta,“ konstatuje Ogger v jedné kapitole citované knihy. Zájmem banky je prodat klientům vybrané cenné papíry a přednostně rozprodat jisté finanční produkty: „Na všech úrovních styku s klienty vždy především stojí zájem banky, který je důležitější než zájmy klienta.“ A tak v mnoha případech „zájmy banky nepřinesou klientovi žádný investiční užitek.“

Banky chtějí uvést na trh jisté cenné papíry, třebas „chce na trhu umístit dluhopisy nějakého jihoamerického olejářského koncernu, pak se určitě postará o to, aby obligace rozprodala také mezi svými klienty. Využije tudíž svou vlastní distribuční síť se všemi odbočkami k tomu, aby tyto cenné papíry, na nichž už při jejich vydání vydělala, podstrčila svým zákazníkům. Přitom je dost vedlejší, jak bonitní taková půjčka ve skutečnosti je, zda v poměru k solventnosti emitenta přinese držiteli obligace podprůměrný nebo nadprůměrný výnos. Banka ovšem svou provizi shrábla už při emisi obligací a další si strčí do kapsy ještě při prodeji každého jednotlivého kusu.“ 

Jako příklad kniha uvádí případ, kdy jedna banka prodala svým klientům dluhopisy pochybného dlužníka a po jeho krachu klientům poslala zdvořilý dopis, ve kterém se uvádělo: „Litujeme, že v této souvislosti Vám hrozí majetková ztráta, prosíme Vás však o pochopení pro to, že ručení našeho bankovního domu za tyto ztráty nepřichází v úvahu. Už z toho důvodu ne, že nám v souvislosti s touto investicí nelze vytknout nejmenší chybu.“

Příkladem toho, že zisk jde bankám a ztráty klientům, má být to, kdy „po perestrojece Michaila Gorbačova Sovětský svaz zkrachoval a nikdo pořádně nevěděl, kdo zaplatí jeho závazky. Protřelí investiční experti německých bank a spořitelen však pochybné cenné papíry hned v celých balících nacpali do portfolií svým nic netušícím klientům. Vsugerovali jim, že tyto papíry, jejichž kurz rapidně klesal, se pro svou údajnou výnosnost skvěle hodí přinejmenším jako zpestření jejich portfolia.“ 

Nepřipomíná to příběhy, kdy při poslední velké krizi vyplulo na povrch, jak se v portfoliích vyskytují toxická aktiva, které měla být tou nejúžasnější investicí?

Mysleme skepticky, ale počínejme si optimisticky

Ano, obchod s penězi má svá úskalí a mnozí zklamaní vkladatelé a investoři se o tom mohou přesvědčovat na vlastní kůži. Musíme ale chápat, že na jedné straně stojí to, o co má zájem banka – maximalizace zisku na klienta, udržení si klienta, podíl na trhu, získání nových klientů. Na straně druhé to, o co má zájem klient – nejnižší náklady na bankovní služby, produkty pokrývající jeho potřeby. Jedno bez druhého nemůže existovat. Z pohledu klienta platí „dvakrát měř, jednou řež“.

Rady a nabídky peněžních profesionálů berme se zdrženlivostí a opatrností. Doporučení berme s rezervou, ale nepodléhejme domnění, že finančnímu odvětví jde pouze o to najít své oběti. Finanční produkty a instrumenty jsou na tom podobně jako oheň – může i spálit. Také finanční produkty mohou být dobrým sluhou i zlým pánem. A ten kdo se neptá, nesrovnává, nestará se o související poplatky a náklady, se fakt pravděpodobně popálí.

Věříte své bance?

Nahrávání ... Nahrávání ...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.