Samozřejmě může vypadat velmi lákavě uklidnit duši představou, že situace v nemocnicích vůbec není tak špatná, protože počty pacientů jsou uměle zvyšovány a tím jsou zvyšovány i platby za „covidová“ lůžka. Moc dobře chápu, proč tomu poměrně dost lidí s radostí věří. Zvláště, když je tento myšlenkový model podporován povětšinou děsivými čísly o rozdílech mezi platbami za běžné nemocniční lůžko a „covidové“ lůžko. A že se jich objevuje. Lidé popírající pomalu i existenci viru třeba uvádějí, že platba pojišťovny za pacienta s covidem je 60 tisíc za den, za běžného pacienta deset tisíc (to jsou čísla vzatá namátkou z jednoho postu na sociálních sítích, který má stovky sdílení, tedy lze jej označit za vcelku rozšířený).
Teď bych tady mohl dalekosáhle vysvětlovat rozdíly mezi lůžkem a lůžkem. Jedno je na běžném pokoji, další na JIP, jiné s ventilátorem… To všechno jsou různé světy. Soustřeďme se ale jen na to, co je pro náš ekonomický příběh skutečně důležité. Je třeba připustit, že po určitou dobu byla skutečně platba za JIP „covidové“ lůžko o nějakých 60 000 korun za den vyšší než platba na „necovid“ lůžko na JIP. Což již neplatí, rozdíl je v současnosti menší, ale to nevadí – pro nás jsou nejpodstatnější celkem obecné vztahy, které stačí doložit bez velkých detailů.
Ta suma rozdílu se zdá obrovská. Zvláště, když si to přepočítáte na týdenní rozdíl (bylo to více než 400 tisíc korun).
Proti tomu ale stojí velmi významné náklady navíc. Ale ty samy by na ospravedlnění tak mohutného „příplatku za covid“ nestačily – jakkoliv jde klidně o deset či dvacet tisíc korun za den. (Jenom na okraj je třeba dodat, že u běžných „covid lůžek“ je příplatek podstatně nižší a sám o sobě sotva pokryje vyšší náklady.)
REKLAMA
Skutečná potíž je ryze ekonomická a tkví v nákladech ušlých příležitostí na straně nemocnic
Například pro ústav zaměřený komerčně především na ortopedii je zabrání JIP (kam tedy nelze umístit pacienty po operacích, transplantacích kloubů a podobně) pro covidové pacienty ekonomická tragédie. Přípatky za lůžko naprosto nemohou vynahradit statisícové a milionové příjmy z neuskutečněných operací.
Ve velké a všeobecně zaměřené nemocnici odpadají v podstatě všechny finančně důležité zákroky. I relativně jednoduchá katetrizace srdečních cév však znamená stotisícové platby. To jsou zákroky, kdy pacient před a po úkonu stráví na JIP dohromady třeba tři dny. Ale vysoce specializovaný zákrok na velmi drahých přístrojích přinese nemocnici třeba půl milionu. A to jsem vybral ještě relativně levný příklad. Invazivně prováděná operace srdce nebo třeba transplantace plic jsou zase v jiných cenových relacích.
Ekonomické logice a prosté matematice skutečně covidové příplatky nemohou konkurovat. Takže finančně to stojí asi tak: Nemocnice dostanou proplaceny desítky nebo stovky milionů korun navíc v příplatcích (podle velikosti a počtu lůžek pro covid-pacienty), proti tomu ale zaplatí o (při troše štěstí) něco menší desítky a stovky milionů korun navíc v nákladech, především však přijdou o stovky milionů a dohromady jistě o mnohé a mnohé miliardy korun za neuskutečněné operace a další zákroky všeho možného druhu.
Ve skutečnosti by bylo v nejlepším zájmu nemocnic dosáhnout u covidových pacientů pokud možno co nejkratší dobu hospitalizace a udržet si alespoň nějakou kapacitu JIP pro komerčně zajímavější činnost. (Což platilo, dokud nepřišla restrikce u zákroků, které nejsou nezbytně nutné pro udržení života nebo zabránění zásadního zhoršení zdravotního stavu pacienta.)
Ale tak či onak – nenamlouvejme si, že za přeplněná covidová oddělení může systém příplatků za lůžka a ziskuchtiví lékaři mazaně využívající otevřenou ruku státu. Není to pravda a jde o finančně absurdní představu. Je to dokonce právě naopak. Trochu absurdním důsledkem přeplněných JIP v nemocnicích bude, že se ty velké i ty malé dostanou do vážných finančních problémů.
Nevím, zda s tím počítá novelizovaný rozpočet na rok 2021 a zda je sanace nemocnic zanesená ve schodku půl bilionu, ale jestli ne, tak bych doporučil začít někde usilovně hledat pěkných pár miliard.
