První republika patří z ekonomického pohledu k nejsvětlejším okamžikům historie Československa či České republiky. Tehdy patřilo Československo mezi deset nejvyspělejších zemí světa. Existovalo mnoho společností, jejichž jméno mělo ve svém oboru více než patřičný zvuk. A právě jména těchto společností zůstaly v paměti lidí i přes komunistickou totalitu.
Značky jako Baťa, Jawa, Karma, Brouk & Babka či Salon Podolská se staly legendou, symbolem kvality, poctivosti, solidnosti a osobní odpovědnosti. Především však zůstaly pevně spojeny s příběhy podnikatelského úspěchu svých zakladatelů.
A i když mnohé z nich nepřežily komunistickou diktaturu, jiné stále na trhu zůstávají, a to i v současnosti, kdy rodinné firmy musí soupeřit s finančně extrémně silnými nadnárodními společnostmi.
Není divu, že právě k rodinnému typu podnikání se v době ekonomické krize upírají naděje současného světa, včetně ČR. Dokonce můžeme říci, že nastává doba návratu ke kapitalistickému fundamentalismu, neboli ke kořenům systému, protože podnikání v rámci rodiny je základ a z něj vyšly i současné nadnárodní kolosy. Rodinné firmy totiž obvykle nebudují majitelé s vidinou okamžitého zisku, ale dlouhodobé perspektivy. Jejich cílem je vystavění trvalé hodnoty, kterou je možné předávat z generace na generaci.
Současný stav v ČR
V ČR byla tradice rodinného podnikání citelně přerušena čtyřicetiletou érou komunismu. Například v Japonsku existuje firma, o níž pečuje už 46. generace zakladatelské rodiny. V Itálii běžně existují rodinné firmy s dvousetletou historií. Ovšem narazit v tuzemsku na podnik z 19. století, v jehož čele stojí i dnes potomci původních zakladatelů, je naprostou vzácností.
REKLAMA
Naprostá většina dnešních českých rodinných firem vznikla na zelené louce až po roce 1989. S tím ale vyvstává i jejich největší současný problém, otázka nástupnictví. Po dvaceti pionýrských letech by mělo nastat střídání generací. Ovšem v tuzemsku chybí s tímto fenoménem zkušenosti. Ty totiž, kvůli četným subjektivním faktorům, nelze zevšeobecňovat.
Bohužel šance, že dědic bude mít stejné schopnosti, znalosti a především chuť do podnikání jako zakladatel, je velmi nízká. Není proto s podivem, že přechod z první do druhé generace přežije jen asi 30 procent rodinných firem. Častým řešení bývá rodinnou firmu prodat.
Důvod, proč navzdory značné „úmrtnosti“ rodinných firem neubývá, je jednoduchý: stále masově vznikají nové a nové. Průhledné rodinné podniky prostě mají své kouzlo.
Dalším z rizik rodinného podnikání je rozpad tradiční rodiny a dlouhá doba komunistického područí. I když má rodinné podnikání mnoho výhod, existují i nevýhody. Jednou z nich je skloubení funkce rodiny a firmy. V podnikání čeká plno nástrah, které mohou nabourat soudržnost rodiny.
REKLAMA
Problémem je i diverzifikace. Pokud se podniku vše daří, je vše v pořádku, ale když na firmu dopadne problém, propouštění rodinných příslušníků není lehké. Nemluvě o případném ukončení činnosti firmy, které připraví o práci celou rodinu. Rodiny, které pracují v různých oborech, jsou na tom pochopitelně lépe, protože šťastnější členové mohou krátkodobě podat pomocnou ruku těm méně šťastným.
Inspirace ze zahraničí
V českých zemích byla tradice rodinných firem násilně přerušena a 20 let je příliš krátká doba na to, aby mohlo vzniknout větší množství dlouhodobě úspěšných firem tohoto typu. Jedním z problémů firem tohoto typu je generační výměna. Proto, aby ji firmy úspěšně zvládly, mohou se inspirovat zkušenostmi ze zahraničí. Třeba z Itálie, která má snad největší tradici a zastoupení rodinných firem.
Italské rodinné firmy tvoří 41 % obratu středních a velkých společností a zaměstnávají 52 % pracovníků. Velkých italských firem, které jsou stále rodinné (o mnohých to v tuzemsku není známo) je nepřeberné množství, např. Fiat, Ferrero nebo Candy.
Zaručit kontinuitu rodinné firmy vyžaduje vizi, která zakladateli umožní zapojit děti i příbuzné. V rodinné firmě se prolínají pracovní problémy se soukromými. Jejich zvládnutí je těžké a neúspěch často znamená krach. Rodinná struktura sice dává podnikání pružnost, na druhou stranu se brání připustit názor či pomoc zvenčí. To může vést k neobjektivnosti při řízení podniku.
Rodinné firmy, ať již jakékoli velikosti či „pouze“ živnosti, by měly tvořit základ každé ekonomiky. Když pro nic jiného, tak pro svou vlastnost budování pro dlouhodobou perspektivu. To je ovšem v tuzemsku dost obtížné, neboť stále u mnohých přetrvává pohled na podnikatele jako na zloděje.
Zajímavým ukazatelem je, že menší společnosti jsou ziskovější, pokud je nejvyšším pracovníkem někdo z rodiny, zatímco u větších je to přesně naopak.
