Americká jádrová inflace se podle statistiky národních účtů vyšplhala na 1,7 % (čtyřletá maxima), podle klasických cenových šetření dokonce na 2,3 %. Nezaměstnanost dál míří hlouběji pod 5 % a přírůstky nových pracovních míst v posledních měsících zatím nijak nepolevují. I když všechno rozhodně není růžové a především kvůli klopýtajícímu průmyslu aktuální růst americké ekonomiky není nijak oslnivý, pohled čistě na domácí čísla by v minulosti velel Fedu alespoň opatrně peníze zdražovat.
Problém je, že by se tak Fed vydal v tuto chvíli v zásadě proti všem. Strach z problémů Číny a řady dalších rozvíjejících se trhů vedl ECB, Bank of Japan i čínskou centrální banku v posledních měsících k uvolnění měnových kohoutů. Při minulých krizích na rozvíjejících se trzích Fed přitom nebral na zbytek světa ohledy.Situace se ale za posledních třicet let výrazně změnila. Spojené státy již netvoří třetinu světového HDP, ale jen zhruba pětinu. Váha Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik naopak výrazně narostla. Čínsky podíl na světovém HDP se dnes pohybuje okolo patnácti procent. Její význam pro globální růst byl ale o poznání vyšší – v posledních letech globální ekonomika vděčila Číně za zhruba 40 % růstu. Právě proto čínská nejistota dnes ovlivňuje rozhodování amerického Fedu daleko více než kdykoliv v minulosti. Americká ekonomika již jednoduše není tak velká a uzavřená jako bývala. I proto nemůže mít měnovou politiku, která se soustředí čistě na domácí fundamenty a nad vývojem v zahraničí mávne rukou. Přesto se jedná stále o největší světovou ekonomiku a dobrá kondice amerického spotřebitele má jistou setrvačnost, která by měla postupně vést k vyšším sazbám (v tomto roce očekáváme zvýšení 2× o 25 bps).
Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny
