Ano, oslabení kurzu koruny mělo zabránit sklouznutí do deflace, jejíž riziko dostavení se bylo tak velké, že centrální banka musela konat. Neměl by ale vznikat dojem, že měnová politika funguje v jakémsi binárním režimu, přepínajícím mezi dvěma mody podle toho, zda meziroční inflace zabrousí do záporných čísel nebo zda se udržuje těsně nad nimi. V současném období, ve kterém se naměřená inflace bude nějaký čas pohybovat kolem nuly, vlastně ani nevíme, zda ekonomika je skutečně v inflaci nebo v deflaci. Naměřená inflace je vždy a všude zatížena určitou chybou, což rozhodně není míněno jako výtka vůči zavedenému statistickému sběru a zpracování dat. Chyby měření sice mohou působit oběma směry, ale v případě inflace existují důvody, kvůli nimž je dlouhodobě spíše nadhodnocena (tj. oficiálně vykazované číslo je o něco větší, než kolik činí „skutečná“ inflace). Tyto důvody souvisejí jednak se samotným způsobem výpočtu indexu spotřebitelských cen (např. problém stálých vah), ale především s obtížemi při hodnocení změn kvality spotřebních statků. Jako příklad může posloužit rostoucí cena nových mobilních telefonů, což je však spojeno s růstem jejich užitných vlastností a kvality. Mnoho ekonomů se snažilo tuto systematickou výchylku ve směru nadhodnocení inflace určit alespoň přibližně. Jejich odhady se pohybují kolem 1 % ročně, ale u některých zemí je to i podstatně více. Vezmeme-li tento faktor v potaz, lze i naměřenou mírnou inflaci považovat fakticky za cenovou stabilitu, jejíž sledování často ukládají centrálním bankám zákony.
Pro měnovou politiku je proto důležitý rozdíl mezi naměřenou inflací a inflačním cílem, a nikoliv samotné znaménko inflace. Čím větší je tento rozdíl, tím větší motivaci má centrální banka použít nástroje, které má k dispozici nebo které jí ještě zbývají (jako v našem případě).
Samozřejmě lze namítnout, že rozdíl mezi inflací a cílem by bylo možné snížit snáze tak, že by se jednoduše změnil inflační cíl. Tím se dostáváme k otázce, kdo, jak často a na jaké úrovni by měl inflační cíl stanovovat. U nás si ho stanovuje ČNB sama, ale existují i jiná uspořádání. Například ve Velké Británii určuje hodnotu cíle vláda. Inflační cíl může být stanoven nějakým předpisem či zákonem zcela mimo centrální banku, která potom má pouze volnost (ale i odpovědnost) v tom, jakými prostředky stanoveného cíle dosáhnout. Každopádně by však inflační cíl neměl být v čase příliš často měněn a zejména by neměl být měněn jen proto, aby se přiblížil současné inflaci. Režim cílování inflace je postaven na tom, že se snaží ovlivnit inflační očekávání a v ideálním případě tato očekávání ukotvit na úrovni cíle. Každá neočekávaná změna cíle však jde proti tomuto úhelnému kameni cílování inflace. Dovedeno do extrému: kdyby se inflační cíl (ať už by ho stanovoval kdokoliv) vždy pasivně přizpůsoboval aktuální inflaci, stal by se naprosto nedůvěryhodným a neměl by žádný smysl. Vlastně by nebyl cílem vůbec. Rčení „nemůže-li Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi“ v případě cílování inflace neplatí. Inflační cíl nemůže být ve vleku aktuální inflace, naopak inflace by měla být vždy tažena k cíli jako k pomyslnému gravitačnímu středu, i když se do něho málokdy trefí zcela přesně. Samozřejmě to ale neznamená, že by cíl byl daný jednou pro vždy a nešlo jej změnit.
Dlouhé diskuze lze vést i o úrovni inflačního cíle. Jistěže by inflační cíl neměl být příliš vysoký, neboť vysoká inflace ekonomice škodí. Stejně tak však existuje řada důvodů, proč by centrální banky neměly mířit na nulovou inflaci, což by laici zřejmě očekávali. Inflační cíl kolem 0 % sice vypadá na první pohled lákavě a není principiálně nijak nedosažitelný měnovou politikou, skrývá však velká nebezpečí. Hlavním z nich je to, že ekonomika, která dlouhodobě funguje s inflací kolem nuly, bude také nutně mít relativně nízké úrokové sazby. To ale znamená, že se podstatně zvyšuje pravděpodobnost, že v dobách recesí měnová politika narazí na nulovou spodní hranici úrokových měr a tím přichází o svůj hlavní nástroj. V takových případech potom musejí centrální banky sahat po nástrojích nestandardních anebo v horším případě rezignují na stabilizaci a ovlivňování ekonomiky. Osobně proto považuji inflační cíl ve výši 2 % za dobrý kompromis mezi nepřijatelným poklesem kupní síly a formálně nulovou inflací doprovázenou periodicky se opakujícími situacemi, ve kterých centrální banka vypadává ze hry o stabilizaci národního hospodářství.
Vladimír Tomšík, Česká národní banka
REKLAMA
