Ne, že by debata o vymezení cenové stability neměla smysl (již současné rozčarování veřejnosti nad tím, jak ČNB cenovou stabilitu chápe, je důkazem, že má), ale ta právě probíhající je překvapivá minimálně z důvodu jejího načasování. Cílování inflace není novinka, kterou by si bankovní rada “vymyslela” před posledním zasedáním. S tímto režimem totiž žijeme již od roku 1998 a současný cíl platí od roku 2010 (první inflační cíl byl vymezen pásmem 5,5–6,5 %). Jiná témata, jako například obavy veřejnosti z velkého zdražování v důsledku oslabení koruny a rostoucího objemu peněz v ekonomice, se zdají být o něco pochopitelnější.
Právě inflační hrozba byla v minulých letech strašákem, který řadu investorů přiměl k investicím do zlata. Nicméně s tím, jak se prodlužuje doba, po kterou hlavní centrální banky ve světě tisknou peníze a inflace stále nepřichází, začíná tento příběh blednout.Konec konců, v Česku máme s trvalým přebytkem likvidity v bankovním systému svoji historickou zkušenost, která ukazuje, že centrální banky mají nejen neomezenou schopnost domácí měnu tvořit, ale jsou velice efektivní i v jejím stahování. Jinými slovy, tisk peněz neznamená automaticky růst inflace. A co se týče inflačního dopadu oslabení kurzu koruny o necelých pět procent, tak prognóza ČNB i naše odhady poukazují na to, že žádného dramatického poklesu kupní síly peněz se skutečně bát nemusíme. Meziroční míra inflace se může v lednu i přes intervence významně přiblížit k nule.
Intervence ČNB však poukázaly na jednu, z pohledu investora do zlata, zajímavou skutečnost. Oslabení koruny se prakticky okamžitě projevilo právě v korunových cenách zlata, neboť ty vznikají kombinací dolarových cen s kurzem koruny vůči dolaru. Ve zrychleném režimu tak intervence poukázaly na to, že dlouhodobí držitelé zlata mimoděk investují i do pohybu koruny vůči dolaru, což může být jedno z rizik, o kterém se příliš nemluví. Tentokrát na něm vydělali.
Petr Báča
Analytik ČSOB
