Pár poznámek k rozpočtové hádce

Ve Sněmovně včera poprvé v novém povolebním složení (pod vedením předsedy Pikory) zasedl rozpočtový výbor, aby se dohodl na doporučení, které dá plénu Sněmovny ohledně návrhu státního rozpočtu na rok 2026 předloženého (už podruhé) končící vládou Petra Fialy. Podle příslušné legislativy může rozpočtový výbor v této fázi (tj. v prvním čtení) Sněmovně doporučit jednu z pouhých dvou možností: (a) schválit tři základní parametry – tedy celkové příjmy a saldo a z těchto dvou hodnot plynoucí celkové výdaje – v souladu s vládním návrhem, a tím návrh „pustit“ do druhého čtení, kde se dají měnit detaily návrhu (ovšem při dodržení schválených základních parametrů), (b) vrátit celý návrh rozpočtu vládě k přepracování. Debata výboru trvala kolem čtyř hodin. Valnou většinu tohoto času zabrala vystoupení, ve kterých poslanci náležející ke vznikající vládní koalici vyjmenovávali položky rozpočtu, v nichž podle jejich názoru návrh podhodnocuje očekávanou výši výdajů. Ke konci jednání poslankyně Schillerová nasčítala všechny tyto chybějící výdaje na téměř 96 mld. Kč, načež navrhla (a Výbor to schválil) přerušit projednávání do pondělí. Z mého pohledu (z pozice předsedy nezávislého Výboru pro rozpočtové prognózy (VRP) jsem byl jednání přítomen) je uvádění výše uvedené částky coby součtu „děr“ v rozpočtu zavádějící. Ve skutečnosti se problémy ve vztahu k navrženému rozpočtu dají popsat spíš takto:

(1) Hlavní mandatorní výdajové položky (důchody, rodičovský příspěvek a podobně) prošly kontrolou ze strany expertů Národní rozpočtové rady, aniž by byly zjištěny nějaké nesrovnalosti. Nemám důvod této analýze nevěřit. (2) U některých menších výdajů jistě nelze vyloučit, že jsou v návrhu uvedeny na nerealisticky nízké úrovni. Může jít o položky, u nichž je nyní skutečná výše čerpání v příštím roce nejistá, a lze tudíž uvést pouze určitý interval možných výsledků (např. není jasné, kolik lidí požádá o novou superdávku). Vláda si u těchto nejistých položek mohla z nabízejících se scénářů vybrat spíš ty optimističtější. Nebylo by to nijak překvapivé: Podle stanoviska VRP vláda nejspíš zvolila až příliš optimistický scénář v září při „nalezení“ dodatečných příjmů pramenících z nové legislativy týkající se jednotného měsíčního hlášení zaměstnavatele a nelegálního zaměstnávání. Předpokládám nicméně, že touto cestou se do rozpočtu mohlo dostat podcenění výdajů v celkovém objemu maximálně velmi nízkých desítek miliard korun. (3) Pokud vláda postupovala tímto způsobem, šlo by zjevně o příklad chybné tvorby rozpočtu. Výsledná nepřesnost by však v relaci k celkovému objemu výdajů (2,4 tisíců miliard Kč) byla jen poměrně malá a u mandatorních výdajů by se dala řešit (ve druhém čtení návrhu ve Sněmovně) přesunem potřebných prostředků z nemandatorních výdajů.

(4) Je téměř jisté, že v případě vrácení návrhu k přepracování následně vláda (rozumí se nová vláda) pošle do Sněmovny návrh s (téměř) týmiž hodnotami oněch tří základních parametrů, protože příjmy jsou dány makroekonomickou prognózou a (maximální) saldo je dáno zákonem; maximální výdaje pak aritmeticky plynou z prvních dvou parametrů. Návrh může být výrazně odlišný jen ve struktuře výdajů (při dodržení jejich celkového objemu). (5) Rozhodnutí Sněmovny návrh schválit/vrátit k přepracování tedy bude mít vliv jen na to, kdy a kdo provede přesuny peněz na výdajové straně návrhu (při dodržení už dnes známého objemu celkových výdajů) tak, aby rozpočet víc vyhovoval představám a prioritám nové vládnoucí koalice: (a) Pokud se Sněmovna rozhodne tři základní parametry návrhu schválit, následně (ve druhém čtení) proběhnou přesuny výdajů cestou poslaneckých pozměňovacích návrhů; tady je nevýhodou riziko přijetí návrhů, které budou nedostatečně připraveny, propočteny, prodiskutovány s relevantními připomínkovými místy a podobně. (b) Pokud Sněmovna vrátí návrh k přepracování, proběhnou tyto přesuny na půdě vlády; nevýhodou této cesty je jeho časová náročnost vedoucí téměř jistě k rozpočtovému provizoriu na počátku příštího roku (viz vývoj po minulých volbách). Jde tedy o volbu „později a kvalitněji“ versus „rychleji a s rizikem vad (ať bezděčných, nebo záměrných)“. (6) Celková téměř stomiliardová částka, o které mluví poslankyně Schillerová jako o chybějících penězích v rozpočtu, je z více než třetiny tvořena cca 37 mld. Kč chybějícími v jiném rozpočtu: v rozpočtu Státního fondu dopravní infrastruktury (SFDI). Tento deficit se ale dá řešit velmi jednoduše a zcela odděleně od osudu státního rozpočtu – tím, že bude schválen nový rozpočet SFDI s výdaji nižšími o oněch chybějících 37 mld. Kč.

(7) Snížení rozpočtu SFDI o 37 mld. Kč ovšem povede k zastavení nebo nezahájení výstavby nebo oprav silnic a dálnic. Pokud jde o investice dobře připravené, a tedy pro ekonomiku do budoucna výnosné, jistě by bylo hezké, kdyby k jejich realizaci došlo neboli kdyby byly naopak o 37 mld. Kč navýšeny příjmy SFDI – to jest, kdyby o tuto částku byla navýšena dotace pro SFDI ze státního rozpočtu. I to lze ve druhém čtení zařídit, a to škrtnutím 37 mld. Kč výdajů někde jinde. (8) Pokud jde o investice dobře připravené a pro ekonomiku přínosné, pak by bylo lepší je stavět na dluh (aby náklady na ně spláceli budoucí generace, jejichž příjmy díky těmto investicím narostou). Ale to už by znamenalo nutnost zvýšit deficit, a tedy nejen poslat návrh vládě k přepracování, ale navíc schválit změnu příslušného zákona tak, aby byl limit na deficit vyšší, než je v dnešním znění. (9) U objemu investic je ale třeba kromě jejich budoucí přínosnosti dávat pozor i na kapacitu ekonomiky a na určitou stabilitu objemu investic v čase, aby vláda velkými změnami objemu veřejných investic v čase nevnášela do ekonomiky střídavě prorůstové a protirůstové šoky. Právě toto dnes hrozí: výdaje SFDI v poslední době prudce rostou a podle výhledu do roku 2028 mají dál prudce růst. Investice (ty dobré a na dluh) jsou krásná věc, ale i u nich je nutné postupovat s rozumem.

Autor: Michal Skořepa, analytik České spořitelny