Celkové vklady českých domácností u bank činily ke konci října letošního roku 1 887 miliard korun. To dělá zhruba 190 tisíc korun na jednoho obyvatele ČR včetně dětí. Pokud by tedy tyto úspory měly průměrné české rodině vystačit na tři měsíce, jak říká Pavel Kohout, pak by taková rodina musela utrácet hodně přes 100 tisíc korun měsíčně. Není pochyb, že je na první pohled zřejmé, že to není situace, v níž je průměrná česká domácnost. Skutečnost je taková, že roční spotřeba domácností činila v loňském roce 1 916 miliard korun, což je zhruba 32 tisíc korun měsíčně na jednu průměrnou (dvoučlennou) domácnost. Vklady domácností u bank, které v posledních dvou letech rostly v tempu 3,5–4,5 %, by ve skutečnosti byly schopny pokrýt zhruba roční spotřebu domácností. Po odečtení splátek dluhů (jistiny včetně úroků), které v ročním úhrnu činí zhruba 90 miliard korun, by to stačilo na pokrytí spotřeby po dobu asi 11 měsíců.
Samozřejmě toto platí o průměrných číslech. Spotřeba domácností se v uplynulých letech snižovala nejvýrazněji u domácností s nejvyššími příjmy, zatímco příjmy této skupiny vzrostly. Spotřeba se zvýšila poněkud paradoxně pouze u nízkopříjmových skupin. Oproti předkrizovému období tak většině skupin středněpříjmových a všem skupinám vysokopříjmových domácností zbyla o něco větší část jejich příjmů po zaplacení spotřeby a splátek úvěrů. Jinými slovy, zatímco míra úspor u vysokopříjmových domácností byla nejvyšší a dále rostla, u nízkopříjmových byla nejnižší a lehce záporná a dále klesala (tyto domácnosti se zadlužovaly, nespořily).
Jsme přesvědčeni, že ekonomický výhled opravňuje to, aby středněpříjmové a vysokopříjmové skupiny domácností pokračovaly v tvorbě úspor v poněkud menší intenzitě než doposud. Míra hrubých úspor domácností jako celku se totiž stále pohybuje nad svým dlouhodobým průměrem.
Vedle toho Pavel Kohout interpretuje zavádějícím způsobem údaje o obchodní bilanci. To, že byl donedávna čistý export jedinou složkou přispívající kladně k vývoji ekonomické aktivity, je daň za to, že již přes dva roky trvá pokles dovozně velmi náročných investic. Tím současně dochází k postupnému technologickému zaostávání naší výroby a kvůli tomu začíná klesat i podíl našich exportérů na světovém trhu. V poslední době se přitom příspěvek čistého vývozu stal opět záporným. Oslabení koruny, které plyne z listopadového měnověpolitického rozhodnutí ČNB, mimo jiné zvyšuje cenovou konkurenceschopnost českých výrobců na domácích i zahraničních trzích a současně motivuje podniky k vyšším investicím, což by mělo podpořit i jejich schopnost konkurovat v kvalitě a technologické vyspělosti.
Rozhovor prokazuje, že Pavel Kohout nejen není dostatečně do hloubky seznámen s fakty o vývoji české ekonomiky, jako je vývoj zahraničního obchodu a jeho příčiny, ale nemá ani velmi hrubě odpovídající představu o jejích naprosto základních charakteristikách, mezi něž určitě patří relativní výše úspor domácností vůči jejich spotřebě. To pak nevyhnutelně vede k tomu, že Pavel Kohout je ochoten nekriticky přejímat jakkoliv pochybná fakta, která podporují jeho názor.
REKLAMA
Koneckonců prakticky se všemi kritickými argumenty, které Pavel Kohout v rozhovoru na adresu listopadového rozhodnutí ČNB o oslabení koruny uvedl, se vypořádává už text viceguvernéra ČNB Mojmíra Hampla s názvem „Měnová politika v časech měnového populismu“ zveřejněný 9. 12. 2013 na webu ČNB.
