Kapitulační dohoda ohledně uvalení daně na vklady na Kypru, kterou musela kyperská vláda v čele s prezidentem v Bruselu podepsat, přitom dobře ilustruje míru suverenity jíž disponuje členský stát eurozóny v momentě, kdy čelí bankovní krizi. Co se tedy v Bruselu v sobotu nad ránem upeklo a proč střadatelé na Kypru stojí fronty před bankomaty?
Eurozóna spolu s MMF poměrně dlouho řešily, kterak pomoci kyperskému bankovnímu systému, jenž byl těžce zasažen restrukturalizací řeckého vládního dluhu. Zachránit bankovní sektor malé středomořské ekonomiky, jejíž HDP čítá jen 18 mld. euro, resp. jen promile celkové HDP eurozóny, by samozřejmě nebyl pro ECB, MMF či Německo problém, nebýt toho, že Kypr je daňovým rájem, kde parkuje své úspory řada firem z východu – především pak z Ruska. Věřitelé eurozóny hnáni agresivním postojem MMF se tedy rozhodli zvolit při koncipování záchranného balíku pro kyperské banky bezprecedentní model, kdy náklady takového kroku tentokrát budou spolufinancovat střadatelé. S tím pochopitelně kyperské vládní autority nesouhlasily, avšak vzhledem k tomu, že nedisponují vlastní centrální bankou, to bylo asi jediné, co s tím mohly dělat. Jediné co se kyperskému prezidentovi a spol. podařilo vůči MMF a věřitelům z EMU uhrát je to, že daň z vkladů nepřekročí 10 %. Výsledný kompromis alias diktát je tedy takový, že na vklady nižší než 100 000 euro je uplatněna jednorázová srážková daň 6,75 %, na vklady nad 100 tisíc euro je to pak 9,9 %.
Zestátněním vkladů tedy eurozóna otvírá Pandořinu skříňku, přičemž finanční trhy na celém světě – zvláště pak ty v eurozóně – budou s napětím sledovat, jak se zachovají kyperští střadatelé, až v úterý kyperské banky otevřou (dnes je zde svátek…).
Jan Čermák
Analytik ČSOB
