Rychlý nárůst tržních dolarových úrokových sazeb způsobil rychlý odliv kapitálu, který do těchto ekonomik připlynul v čase, kdy dolarové sazby byly vůči výnosům v BRICS zcela neatraktivní.
Společným průvodním jevem spojeným s odlivem kapitálu z BRICS zemí je přitom u těch zemí, jež mají alespoň částečně liberalizované kapitálové toky (kromě Číny vlastně všechny), oslabování kurzu domácí měny. Nechtějí-li pak centrální banky dotyčných zemí riskovat další nárůst inflace (a s tím spojené sociální nepokoje – viz Brazílie), pak chtě nechtě musí svou měnu bránit a to buď intervencemi, anebo vyššími oficiálními úrokovými sazbami. Přesně tak jak to včera udělala centrální banka Indie, když zvýšila své úrokové sazby o dva procentní body s cílem podpořit rupii.
Trable tzv. emerging markets v okamžiku, kdy dochází k přitvrzování měnových a finančních podmínek v USA nejsou přitom ničím novým a dokonce by se dalo říci, že jde o přirozenou součást hospodářského cyklu v globální ekonomice. Vzpomeňme jen na devadesátá léta, která byla protkaná finančními krizemi v emerging markets (Mexiko – 1994, jihovýchodní Asie – 1997, Rusko – 1998), jež kopírovaly cyklus zvyšování úrokových sazeb Greenspanova Fedu.
Je-li tedy brazilská či indická ekonomika zaskočena tím, že doba levných dolarů končí a real či rupie je pod tlakem, rozhodně to není něco, z čeho by měly být globální trhy překvapeny. Co snad může být znepokojivé je to, že váha ekonomik pod zkratkou BRICS je podstatně větší, než tomu bylo před deseti či dvaceti lety.
Jan Čermák, analytik ČSOB
REKLAMA
