Čína posiluje svou pozici

V současném geopolitickém prostředí se Čína stále více prezentuje jako „stabilní prvek“ v rámci čím dál nestabilnějšího systému. Zatímco Spojené státy jsou pod vedením prezidenta Donalda Trumpa v mnoha regionech vnímány jako nepředvídatelné nebo dokonce rizikové, Peking získává důvěru, a to zejména v relativním srovnání. Klíčový bod: „Čína nemusí nutně vyřešit stávající konflikty, aby mohla uplatňovat svůj vliv,“ vysvětluje Zendulka. Stačí, když působí konstruktivně, orientuje se na stabilitu a je předvídatelná – zejména ve srovnání s USA.

Čína tuto roli geopolitické protiváhy naplňuje s pozoruhodnou důsledností a diplomatickou obratností. Iniciativy týkající se Íránu, Ukrajiny nebo Blízkého východu je třeba chápat méně jako konkrétní řešení a více jako signály. „Peking vysílá zprávy o deeskalaci, obezřetnosti a regulačním řádu,“ říká Zendulka, „a spojuje je se silnými ekonomickými pobídkami.“ Tento narativ podporují rozsáhlé investice do infrastruktury, úzké obchodní vztahy a aktivní role v multilaterálních platformách, jako je BRICS nebo Šanghajská organizace pro spolupráci. Čína se tak chová spíše jako „hodný policista“ s pevným ekonomickým základem.

Tento posun je patrný zejména v jihovýchodní Asii. Tento region funguje jako jakýsi seismograf globálního přeskupování moci. Tamní vnímání se mírně přiklání na stranu Číny, zatímco politika USA je vnímána jako největší riziko. „Klíčovým zjištěním není to, že by se Čína automaticky stala atraktivnější,“ poznamenává Zendulka, „ale spíše to, že Spojené státy jsou stále častěji vnímány jako méně předvídatelné.“ To dává vzniknout novému vzorci v mezinárodní politice: „hedging“ (zajištění) se stává normou. Státy záměrně balancují mezi Washingtonem a Pekingem, aby si zachovaly strategickou flexibilitu. Tomuto trendu přizpůsobují své postoje i blízcí partneři USA, jako jsou Austrálie a Kanada.

V tomto napětí se pohybuje i Evropa. Bezpečnostní obavy ohledně Číny přetrvávají, přesto hospodářská spolupráce nadále roste. Pragmatické zájmy získávají, alespoň částečně, navrch nad zahraniční politikou založenou striktně na hodnotách. Nejde o odklon od zavedených principů, spíše o důkaz, jak silně ekonomické zájmy a geopolitická nejistota formují evropské rozhodování.

^REKLAMA

Skutečný tektonický posun však sahá hlouběji: Čína stále častěji formuje nejen trhy, ale i pravidla. Její angažovanost v globální správě – například v mezinárodních dohodách o ochraně oceánů – stejně jako budování paralelních institucí a sfér vlivu, ukazují na dlouhodobou ambici: nastavování pravidel bez otevřené konfrontace. To je podpořeno implicitním systémovým přístupem, v němž státní suverenita převažuje nad individuálními právy, stabilita má přednost před politickou svobodou a hospodářský růst je považován za důležitější než demokratické procesy.

Současně není role Číny jako protiváhy bez rozporů. Obavy ohledně transparentnosti a politického vlivu, nevyřešené regionální konflikty, například v Jihočínském moři, a omezené zkušenosti jako globální krizový manažer představují limity. „Čím větší bude vliv Číny, tím méně bude posuzována podle rétoriky – a tím více podle konkrétních výsledků,“ dodává Zendulka.

Pro kapitálové trhy mají tyto změny zásadní význam. Geopolitika se opět stává klíčovým hybatelem cen: ceny energií, dodavatelské řetězce a obchodní toky stále více reagují na politické narativy. V multipolárním světě roste volatilita i diferenciace. To vytváří příležitosti, ale také zvyšuje složitost. „Friendshoring“ a strategie „Čína+1“ proto zůstávají strukturálními trendy. Čína se tak stává relevantní nejen jako trh, ale jako systémový faktor. „Investice v Číně jsou stále častěji také politickými sázkami,“ uzavírá Zendulka. Z globální sítě Číny zároveň těží vybrané rozvíjející se trhy.