24. 03. 2025
Cena, infrastruktura, vzácné kovy. Co brání rychlému rozvoji vodíku?
Při odklonu od fosilních paliv bude významnou roli hrát vodík. V balíčku s názvem REPowerEU si EU stanovila cíl výroby nebo dovozu dvaceti milionů tun obnovitelného vodíku do roku 2030. Zelený vodík vyráběný elektrolýzou vody, s využitím elektřiny z obnovitelných zdrojů, by měl představovat dvě třetiny budoucích celkových objemů. Modrý vodík, vyráběný ze zemního plynu s ukládáním CO2, bude tvořit zbývající třetinu.
Ve strategii přechodu na využití vodíku ale existuje řada nástrah a nejasných bodů. Prvním z nich je infrastruktura. Pro dovoz plynného vodíku a amoniaku jsou nezbytné plynovody, zásobníky pro překlenutí sezónních výkyvů spotřeby a terminály.
Druhou oblastí je možná rychlost výstavby elektrolyzérů. V současné době neexistují výrobní kapacity, které by pokryly vzrůstající poptávku po výstavbě elektrolyzérů a náklady na jejich zhotovení významně rostou. Plány na výstavbu elektrolyzérů byly od počátku velmi ambiciózní a řekl bych dokonce nereálné. Nereálné byly i odhady cen zeleného vodíku, které předpokládaly cenu okolo 4 EUR/MWh v 2024 a 2 EUR/MWh v roce 2030.
Ceny zeleného vodíku budou do roku 2025 výrazně vyšší, než se původně očekávalo, podle Bloomberg NEF budou trojnásobné. Tyto ceny nemůže průmyslová Evropa připustit, a i to je důvod nemožnosti uzavírat PPA kontrakty na dodávky zeleného vodíku. Bez nich jsou zdrojové i infrastrukturní investice vysoce rizikové. A dotace nic nevyřeší. Pouze odčerpají peníze z trhu a přerozdělí je podle rozhodnutí úředníků, která, jak se v energetice mnohokrát potvrdilo, nejsou strategicky správná. Musíme dělat správné věci nejen dobře, ale hlavně ve správný čas.
Ale zpět k technologiím. Poptávka po nových elektrolyzérech v Evropě bude konkurovat obrovským plánům na výstavu v budoucích exportních zemích. Nesmíme zapomínat ani na to, že solární a větrné elektrárny, které by měly zelený vodík vyrábět, dosud nejsou v provozu a musí být teprve vybudovány. V zemích mimo EU bude nutné nejdříve změnit celkovou energetickou infrastrukturu.
REKLAMA
Například v Maroku je naprostá většina elektřiny vyráběna z uhlí. Evropská komise jistě nechce šedý vodík vyrobený z elektřiny a uhlí. Proto bude nutné nejprve zajistit v těchto zemích přechod na nízkoemisní výrobu elektřiny a teprve poté zahájit dodávky zeleného nebo modrého vodíku do Evropy. Co se výstavby elektrolyzérů týče, rok 2030 tak není realistický.
Třetí, často opomíjenou problematikou produkce vodíku, je i dostatek vzácných kovů. Týká se to jak výstavby zařízení, tak i vlastní výroby vodíku. Mluvíme o niklu, zirkonu, iridiumu, platině a dalších kovech. O platinu bude „bojovat“ i e-mobilita.
Tyto vzácné kovy jsou těženy zejména v zemích jižní Afriky. Například Jihoafrická republika produkuje 75 procent platiny a 85 procent iridia. Současná aktivita Číny a Ruska v Africe je motivována snahami o zajištění jak vzácných kovů, tak i vyrobeného vodíku. Kromě toho vzácné kovy pro nové efektivnější technologie výroby vodíku jsou podle jedné ze studií IRENA k dispozici pouze v Číně.
Do úvahy o skutečném potenciálu využití elektrolýzy vstupuje i dostatek vody. Pro jeden kilogram vodíku je nutné využít kromě 50 kWh elektřiny hlavně 9 litrů vody. Plán 20 milionů tun vodíku tak vyžaduje obrovské množství vody. Bohužel oblasti s největším potenciálem výroby vodíku ze solární energie, trpí jejím nedostatkem.
Bez infrastrukturních „vodních“ investic bude potenciál využití solární energie omezený. Navíc tyto projekty jsou časově velice náročné a v Africe i politicky komplikované. Příkladem je výstavba vodních akumulačních elektráren v Egyptě.
Pro dodávky stabilní energie budou muset existovat i obrovské bateriové systémy absorbující obrovské nespotřebovatelné množství elektřiny ze solárů. Ty ale vyžadují při výrobě opět obrovské množství vzácných kovů, další závislost na dovozu klíčových technologií s dopady na kybernetickou bezpečnost i s negativními dopady na životní prostření jak při vlastní výrobě, tak i dopravě a následné recyklaci.
Přechod na vodík je nevyhnutelný. Znamená ale obrovské investice mnoha stovek miliard eur. Energetická soběstačnost Evropy přitom výsledkem nebude. Dřívější závislost na ruském plynu bude vyměněna závislostí na dodavatelích technologií a na importu vodíku na budoucím konkurenčním globálním trhu. Věřím, že si všechny aspekty dekarbonizace uvědomují nejen odborníci v energetice a zástupci průmyslu, ale i širší veřejnost a zejména politická reprezentace jednotlivých zemí EU, a že přichází doba rozhodnutí o energetice a průmyslu postavených na reálných základech.
Václav Skoblík, obchodní ředitel UCED
