V současné České republice asi nenajdeme pamětníky zlatého standardu, který byl fakticky zrušen před druhou světovou válkou. Připomeňme si proto, že šlo o měnový systém, kdy centrální banka mohla emitovat bankovky jen v návaznosti na objem svých zlatých rezerv, tak, aby byla v každém okamžiku schopna za obdržené bankovky vyplatit příslušný objem zlata v daném kurzu. Po druhé světové válce byl ve vyspělých zemích vystavěn podobný systém, kdy emise peněz v návaznosti na zlato byla svěřena americké centrální bance, což ji nutilo udržovat pevný kurz dolaru vůči ceně zlata.
Ostatní měny byly přitom pevně svázané s dolarem a tudíž i nepřímo s cenou zlata, přičemž centrální banky mohly emitovat vlastní měnu jen v souladu s tím kolik držely dolarových (devizových) rezerv. Tento systém na počátku 70. let zkolaboval vinou neustále rozšiřujících se nerovnováh (platebních) obchodních bilancí, kdy v čele zemí s obrovskými přebytky stálo (stejně jako dnes) Německo a na druhé straně byly zadlužující se Spojené státy financující válku ve Vietnamu.
Nápad republikánů vrátit se ke zlatému standardu není ani nový a ani nijak originální. Je však třeba si nahlas říci, co by v praxi znamenal. Tak za prvé by byl konec s benevolentním navyšováním bilance centrální banky skrze nákupy aktiv (a tedy dluhopisů). Jednání Fedu by se tak dostalo pod kontrolu, avšak jen za cenu daleko větší volatility cen aktiv, kterou právě současná politika významně krotí. Větší volatilita cen aktiv by se následně promítla i do větší cykličnosti americké ekonomiky. Je přitom otázkou zda republikáni a jejich voliči o něco takového v dnešní době opravdu stojí.
Jan Čermák, analytik ČSOB
