Václav Klaus – Návrat inflace a vznik nárokové společnosti

Neřešení problémů. Rostoucí zadlužování. Změna chování centrální banky. Deficitní hospodaření vlády. Nároková společnost. Kniha profesora Klause „Návrat inflace,“ s podtitulem „Kluzká cesta bezstarostného zadlužování“, shrnuje celou škálu faktorů, které stojí v pozadí soudobé inflace. Uvažování v kontextu a souvislostech může vést k závěru, že inflace má dimenze přesahující ekonomickou realitu, zadlužování v nárokové společnosti má své důsledky.

Václav Klaus, ekonom, politik a profesor v oboru financí, napsal o inflaci nejedno pojednání. Už za socialismu, v roce 1967, byl autorem publikace Ekonomický růst a inflace. Byla to součást jeho chystané kandidátské práce.

„V minulosti bývala inflace zcela jednoznačně považována za hospodářské a sociální zlo, které narušuje všechny ustálené vztahy a proporce národního hospodářství i sociální strukturu,“ zaznělo v tehdejší publikaci.

Zaznělo také, že „Dnes naopak bývá inflace – při zachování určitých podmínek (zejména pokud jde o míru inflace)… považována dokonce za přímý faktor ekonomického růstu“ (Klaus, 1967). Kandidátská práce se zřejmě zabývala otázkou, zda inflace hospodářský růst zpomaluje nebo zrychluje.

Byla to doba, kdy se v zemích za železnou oponou věřilo na možnost inflaci řídit a ovlivňovat. Našel se tehdy i aspirant v Československém ústavu akademie věd, který o tom v socialistickém Československu bádal. Následné zkušenosti inflačních 70. let v ekonomikách za železnou oponou ukázaly, že realita se s teoriemi rozchází. Šedá je teorie a zelený strom života, inflaci lze stěží řídit a dávkovat, inflační hrozba a riziko existuje vždy.

To všechno ale odvál čas, v Československu nastoupil dočasný pobyt sovětských vojsk a na Západě nastoupilo paradigma monetarismu, skutečné (z)krocení inflace, hospodářské deregulace. Pohled na inflaci se změnil, začala být vnímána jako nemoc, nikoli údajný zdroj udržitelného růstu.

^REKLAMA

Návrat inflace

Uplynuly desítky let, sovětská vojka Československo opustily, leccos se změnilo. Vzniklo Česko a česká koruna, perestrojka byla opuštěna a proběhla transformace, reformy a deregulace. Počet regulací a byrokracie ovšem dnes už opět roste, na poli měnové politiky nastoupila doktrína cílení inflace. Vcelku nedávno pak zazněla nejedna oslavná óda na možnosti vyhlazovat hospodářský cyklus a udržet inflaci na cíli.

V novém miléniu nastoupily inovované nástroje peněžní a úvěrové politiky pro zápolení s údajnou deflací. Všechno ovšem bylo jinak, šedá byla teorie a zelený strom života. V realitě namísto obávané deflace opět jednou na dveře zaklepala inflace.

A Václav Klaus opět nelenil a napsal pojednání s názvem Návrat inflace. Jedna z kapitol této knihy nese název „Zpátky k inflaci“. Autor připomíná, že již v roce 2021 osobně na inflační problém upozorňoval – publikoval článek „Dnešní hrozbu inflace strašlivě podceňujeme“. Ano, pan profesor hrozbu a inflační riziko adekvátně vnímal již v době, kdy mnozí byli opojeni zázraky a možnostmi neortodoxní měnové politiky.

Inflační nerovnováhy a vnímání inflace

„Inflace je už tady,“ zní název druhé kapitoly Klausovy knihy Návrat inflace. I když byla mnohými v minulých dekádách za hrozbu považována deflace, všechno je jinak. Prudká akcelerace inflace je pak „samoživícím se“ procesem. Někteří prodávající zvyšují ceny třeba jen proto, aby se neopozdili. Když se dnes k šokům pandemickým připočtou šoky vyplývající ze změn geopolitických, lze tušit, že pohyb cenové hladiny bude pokračovat.

I když centrální bankéři sebevědomě vyslovovali, že inflace bude jen dočasná, nověji už většina ekonomů předpovídá, že dočasnost nebude krátká. V Klausově pojednání zaznívá, že s onou dočasností inflace to může být podobné jako s dočasným pobytem sovětských vojsk na našem území.

Inflace každopádně není zakolísání a zvýšení jednotlivých cen, jde o posun celkové cenové hladiny. Nejde o náhodný nebo epizodický vzestup cen, o jednorázové „zdražování“.

Inflace je vážnou ekonomickou poruchou – „všechno, co se kolem nás odehrává, má širší kontext.“ „Je-li peněz v ekonomice moc, nastává inflace,“ popisuje jeden z pohledů na inflaci pan profesor. Autor knihy Návrat inflace se i ptá, zda se s tím dá něco dělat. Zda vůbec stačí zůstat v rovině ekonomických úvah. V hledání odpovědí Klaus optimistický moc není.

Vznikla nároková společnost, ekonomické myšlení se dostalo na pranýř. Politika se vyprázdnila a fungování světa kolem nás ovlivňují mocné zájmové skupiny. Dění ovlivnila pandemie a „kovidismus“, další regule a regulace. Dnes bychom možná mohli dodat, že když světem hýbe válka, inflační příběh tím nutně bude ovlivněn.

Nároková společnost a vzpoura proti ekonomii

Žijeme v nárokové společnosti, zaznívá v odkazované Klausově knize. Ve světě se rozšířil nárokový způsob uvažování. Charakteristikou doby je zpřetrhání vazby výkonu a nároku, zásluhy a odměny. Radikální vzpoura. Slova o garantovaném příjmu, používání hesla „každému podle jeho potřeb“.

Nastoupily progresivistické ideologie podněcované lidské nepokory nabízející „něco za nic“. Rozdávají se předvolební dárky, každý hlas získaný politikou rozhazovačnosti se počítá. Vlády a centrální banky se s touto charakteristikou smířily.

Společenské uspořádání a dominantní myšlenková schémata jsou výsledkem vzpoury proti ekonomickému myšlení.

Žijeme ve vzpouře proti zásluhovosti. Respekt k vytváření hodnoty vymizel. I tyto úvahy zaznívají v Klausové loňském pojednání o inflaci. Fenomén vzácnosti, definiční charakteristiky existence člověka, to vše je popíráno. Popření fenoménu vzácnosti a omezenosti zdrojů poblouzněnými ideology je v Klausově očích vzpourou proti ekonomii.

^REKLAMA

Ekonomové pak našli zalíbeni v matematických modelech a nezaměnitelné poslání ekonomie nehájí. Nastoupila tak radikální vzpoura proti ekonomickému myšlení, uvažování a samotné ekonomii. Přijetí nárokového stylu uvažování soudobé společnosti je součástí této vzpoury. Potřeby a nároky mají přednost před respektem k vytváření hodnot.

Inflační viníci a příčiny

Inflaci lze představit jako „projev vážné ekonomické nerovnováhy, mající své příčiny“. A za těmi stojí jak hospodářská politika, tak změna uvažování společnosti. Za inflaci může jak uvolněná peněžní a úvěrová politika centrálních bank, tak velmi uvolněná politika rozpočtová. Nemohou za to ovšem jen vlády a centrální banky, jde o duch doby, hlas voličů, zájmových skupin.

Pan profesor zřejmě vnímá inflaci jako symptom, důsledek a snaží se popsat souvislosti a kontext. Změnu paradigmatu vlastně znamená i přeměna centrálních bank na instituce při každém ekonomickém vychýlení „velkoryse“ přidávající. Projevem změn je dlouhou nevídaná míra inflace.

Inflace je ale měnový fenomén, peněz existuje moc, a navíc se začaly rychle „točit“. Když se snižovala „rychlost oběhu peněz“, popisuje Klaus, lidé a další ekonomické subjekty drželi vůči svým ekonomickým transakcím více peněz. Najednou to přestalo platit, a „ceny se už při zemi nedrží“.

Vyprázdněná politika a zájmové skupiny

V ekonomice moderního světa dominují mocné zájmové skupiny. Ty mají sílu ohýbat ekonomické prostředí – trh i státní zásahy podle svých zájmů. Ve výsledku je ovlivněna společnost jako celek. Vydělává se na spojení se státní mocí.

Ekonomický problém existence člověka v moderní společnosti je řešen stylem poručíme větru i dešti. Zdá se, že nastupují snahy poručit teplotě na naší planetě. Vytváření krizových situací je varující. A v krizi lze prosadit jinak nemyslitelné.

Politika se vyprazdňuje, vzniká prostor aktivistům všeho druhu. Proč si s praktickými problémy špinit ruce, když zdroje jsou a rozpočtové omezení zdánlivě zmizelo. Deficity se staly součástí naší každodennosti. „Keynesiánci“ všeho druhu, tedy „lidé, kterým dluhy státu nevadí“, dokáží dluhy bagatelizovat. Mocné zájmové skupiny a je podporující politikové zasahují do ekonomiky.

Při životě jsou udržovány neživotaschopné podniky. Není to nic nového. „To se v historii opakuje vždy, když je k dispozici štědrý státní rozpočet,“ píše Klaus. Skepticky dodává: „Naději na změnu nevidím“.

Klausova (ne)víra v krocení inflace

„Zastavit inflace není a nebude snadné,“ zaznívá ve druhé kapitole Klausovy knihy. Rychlé sešlápnutí brzdového pedálu by znamenalo velké náklady. Mnohé z parametrů dnešního systému jsou zafixovány ve společenském vědomí a očekávání: „…nic z toho vláda (a centrální banka) nemá v ruce.“

Zvýšení úrokových sazeb je správný krok, ale potřebná je i změna myšlení společnosti. Před třiceti lety se tomu říkalo „utažení opasků“, restriktivní opatření. Na utahování opasků však společnost není připravena.

Leccos, co by změnit šlo, si nikdo měnit neodváží, protože by se zvedl politický odpor. Přes veškerou skepsi poslední kapitola knihy vyslovuje: „S inflací se nesmíme smiřovat“. Zmíněna je i role vlastní měny: „Nepoztrácejme obrovskou výhodu, kterou nám poskytuje naše vlastní měna, takové Slovensko si žádný protiinflační program připravit nemůže.“

Ve čtvrté kapitole naopak zaznívá pohled skeptický: „Nevím, jestli je široce koncipovaný radikální protiinflační program možné vytvořit a politicky prosadit tak rychle, jak by bylo třeba. Ale zkoušejme to,“ píše Klaus.

Nepřehlédnutelné pojednání o inflaci a poselství

Václav Klaus dokáže chápat a vnímat příčiny inflace a její kontext. Akademik a zkušený politik se v něm nezapře. Nevěří ve velký reset, nový začátek a světlé zítřky. Kritizuje ideologii „kovidismu“ a z něj vyplývající restriktivní opatření. Upozorňuje, že inflace bývala v historii cestou k rozvratu ekonomiky, k politickému chaosu, k radikalizaci milionů lidí a vzniku nového paradigmatu myšlení.

Nechybí ponaučení, že „všechno co se kolem nás děje, má širší kontext“. Rozředění a potlačení národního státu. Příkazy a zákazy. Migrační krize. Klima a boj s klimatem. Ztráta životní úrovně obyvatel Evropy. Jde vlastně i o to, zda za něco odpovídá nějaká vláda, která inflační rovnováhu nevytvořila. Zda má taková vláda důvod s řešením spěchat.

Formou otázky zaznívá, zda se dnešní vlády prostě s inflací nesmiřují. Podobná otázka naznačuje, že inflační chaos zodpovědnost vlády vlastně zamlžuje. Krocení inflace by si žádalo „utažení opasků,“ jak se tomu říkalo před třiceti lety. Jenže „utahovač opasků„ by ohrozil vlastní pracně nastřádaný politický kapitál.

Za inflaci může jak hospodářská politika, tak myšlení společnosti. Realita dnešní doby je taková, že obří deficit státního rozpočtu přetrvává a přetrvávat bude. Jde zejména o dynamiku. Politické strany, které uspěly ve volbách, nemají plán, jak se deficitu zbavit. Bojí se voličů. I když se schopnost vlád a centrálních bank vypořádat se s inflací snižuje, nelze jejich selhání omlouvat.

„Možná, že se už všichni v politice, médiích a byznysu s inflací smířili,“ zaznívá v závěru Klausovy knihy Návrat inflace.