Protože až jednoho dne budeme (možná) platit eurem, tak si obezličku slabé koruny z prstu nevycucáme. Známý efekt monopolního řízení měny platné v mnoha státech s různou strukturou a vyspělostí ekonomiky totiž jen tak nezmizí a konec konců je přímo vložen do základů společné evropské měny.
Tedy především je třeba zjistit, zda umělé oslabení koruny intervencemi České národní banky pomohlo ekonomice. Odpověď je jednoznačně ano. Nedošlo k žádné dramatické inflaci, která by znehodnotila úspory (navzdory ekonomickým nedoukům, kteří to prorokovali a dokonce vypočítávali, o kolik miliard připravila ČNB občany), ale ani k deflaci, která hrozila klasickou deflační spirálou poklesu hospodářské aktivity.
Růst ekonomiky se mění na relativně masivní. Pokud jsme ještě před několika měsíci museli mluvit spíše o křehkém prostředí, nyní je situace celkově vyrovnanější. Roste export a konečně se probudila i domácí poptávka, což je stabilizující prvek. Z poměrně nepříjemného meziročního poklesu, který byl realitou v okamžiku rozhodnutí národní banky o intervencích proti vlastní měně, se v prvním letošním čtvrtletí stal růst 4,2 procenta po očištění od sezónních vlivů a více než tři procenta oproti předchozímu čtvrtletí.
Je zvláštní, že nyní drží ti, kdo vyhrožovali bankovní radě pomalu národním násilím, ústa a krok. Ale to je z jiného soudku. Berme nicméně za jednoznačné, že oslabení koruny ekonomice pomohlo.
Je tu i druhý – mezinárodní pohled. Stále trvá řecká krize. A stále není jasné její řešení. Eurozóna je problematická a bude problematická tak dlouho, dokud nenalezne kvadraturu řeckého kruhu. Zatím není jasné, jak si poradit se státem, který jaksi odmítá brát na vědomí realitu a akceptovat svojí situaci se všemi důsledky.
REKLAMA
Případ „zlotřilých“ Athén tak ukazuje další silný rozpor společné měny. Nejen, že je „společná“ pro mnoho velmi odlišných a různorychlostních ekonomik, ale také pro mnoho politických proudů, které převažují v jednotlivých členských zemích. Samotné euro je vedené bankéři a nesporně se tak děje na vysoké odborné úrovni, což je nutné uznat, i když člověk nemusí s jednotlivými kroky souhlasit. Ale jestliže některý národní stát zvolí vládu, která odmítá respektovat mnohá fakta, pak vzniká neřešitelný rozpor.
Společná měna totiž nutně znamená omezení vládní (potažmo národní) suverenity, protože samotný fakt existence společné měny omezuje prostor pro národní vlády. Euro tak potřebuje odpovědnost všech zemí, které ho užívají. Jestliže tato odpovědnost zmizí, je to útok na podstatu měny.
Z toho plynou dva závěry, které jsou podle mého naprosto zjevné a zcela racionální. Za prvé nemá smysl hovořit o euru do doby, než se česká ekonomika dostane na takovou úroveň, na které je například současné Rakousko. Tedy dokud nezakotví u průměrných hodnot eurozóny nebo raději ještě výš. A za druhé klidně diskutujme o euru, ale nezávazně. A to minimálně do té doby, dokud nebude vyřešený řecký problém a nalezen mechanismus toho, jak chce zóna udržovat svoji integritu tváří v tvář vzpupnosti a nadutosti.
Až toto bude vyřešeno, až budou oba problémy nastíněné výše zvládnuty, pak se pojďme bavit o tom, nakolik je euro parazit nebo nakolik je naopak nedoceněný společník.
