Čtvrtek 23. května. Svátek má Vladimír.

Předem zpackaná měnová reforma

Politika slabého kurzu koruny a způsob hospodaření nás přivedl do takových problémů, že se měnová reforma opět stala nevyhnutelnou. Díky politické objednávce uzurpátorů moci bylo prostě vytištěno příliš mnoho peněz, a aby se předešlo inflaci, nastala nutnost tyto peníze „zmrazit“. Jenže tento měnový experiment se v roce 1945 nezdařil a řešení přinesla až další měnová reforma v roce 1953.

Semínka dalšího z mnoha inflačních rozvratů na našem území, o kterém je řeč, byla zaseta před sedmdesáti lety na počátku nacistické okupace. Hospodaření podle nacistických směrnic, řízené válečné hospodářství a financování inflační emisí peněz, jsou skutečnosti, které vedly k tomu, že peníze ztratily hodnotu. Náprava měla být provedena měnovou reformou, ale ta byla z různých důvodů zpackána.

Okupační měnová reforma umožňující okupantům levné nákupy

Nástup nacistické okupace byl dramatický. Pěkně to zaznamenal kronikář obce Dolní Černůtky: „Posloucháme rozhlas zase s utajeným dechem, jak nabádá znovu ke klidu, vyzývá obyvatelstvo, aby šlo po svém zaměstnání, děti do školy. Nikde nemá být postupováno nepřátelsky vůči německé armádě.“

Jednou z na první pohled viditelných změn byla změna v dopravě – okamžitě se muselo začít jezdit vlevo. Nikoho nezajímalo, že dopravní prostředky k tomu nebyly uzpůsobeny. Stejně tak nikdo nebral ohled, že zavedením nové měny a nevýhodného směnného kurzu a následnou peněžní inflací budou nejen vytunelovány úspory obyvatel, ale i odejmut jejich majetek a vykořisťována jejich pracovní síla.

Podle Hitlerova výnosu z 16. 3. 1939 č. 75 sb. se stalo, že „zákonným platidlem jest vedle říšské marky (…) koruna“ a “ poměr obou měn navzájem určí říšská vláda.„ Kronika obce Bezkov to dokumentuje následovně: “Skladiště se naplnila a byla lacino vykoupena Němci, kteří při přeměně československých peněz za marky určili kurs pro Sudety 6 Kčs za 1 RM a pak v protektorátě 10 Kčs za 1 RM.“

Ti, kdo disponovali markami, tak mohli na území protektorátu nakupovat levněji. Jedna z mnoha dobových poznámek kroniky obce Dolany k tomu říká: Vojsko kupovalo hlavně uzeniny, pečivo, cukroví, látky, boty, atd. Hodně takto lacino nakupovaných věcí bylo jinak odesíláno rodinám vojínů do Německa.“

Inflační magie aneb Okupovaná země si sama (u)hradila náklady na okupaci

Na území protektorátu Čechy a Morava nastoupila protektorátní koruna (K), platební styk se zahraničním byl podřízen německé Reichsbank. Národní banka Československá byla zrušena, namísto ní vznikla Národní banka pro Čechy a Moravu. Protektorátní státovky byly dvojjazyčnými penězi s německým a českým textem. Nechybělo ani omezení výběrů hotovosti – „peněžní ústavy dostávají rozkaz vypláceti z vkladů nejvýše 500 K týdně.“

menova-reforma-01

Na území celého protektorátu musely být ale přijímány říšské marky a tzv. dotační šeky denominované v říšských markách. Dotační šeky vydávaly vojenské i civilní protektorátní úřady – okupační správa si vypisovala šeky, které byly předem uhrazeny inflační magií. Z peněžního oběhu se tyto platební prostředky dostaly do Národní banky, která je směnila za koruny. Protiúčtem v bilanci bylo prozatimní konto, na kterém se vlastně hromadil monetizovaný dluh.

Práce českých rukou i české suroviny a jiné statky nakupované za marky a dotační šeky byly placeny inflační emisí nových korun. Podobně i dodávky českého průmyslu říši byly placeny nově vytištěnými protektorátními korunami. Dodal-li exportér něco Říši, dostal zaplaceno nově emitovanými protektorátními korunami. Bilance protektorátní centrální banky se nafukovala a nafukovala.

Nástup řízeného hospodářství

Ekonomika se přizpůsobila válečným potřebám německé říše. Rolníkům vznikla povinnost dodávek masa, obilí a třeba tuků – kronika obce Jiřice vzpomíná na úkol „odváděti sádlo ze zabijaček, u prasete 100 kg živé váhy 4 kg“.

Tak jak už to za války bývá, nastoupil přídělový systém. V očekávání nového měsíce každý nafasoval potravinové lístky a body pro nákup textilií a obuvi. Jak se ale vedení války prodlužovalo a zdroje docházely, množství přídělů se zmenšovalo.

Vezměme příklad z kroniky obce Dolní Černůtky – „S nastávající zimou projevuje se nedostatek uhlí. Každý konsument se dá zapsat u svého dodavatele do listiny zákazníků. Na měsíc prosinec je dovoleno objednat jen 8 % celoroční spotřeby, v mnoha případech však uhlí vůbec nedošlo.“ Není tak ani divu, že si městské obyvatelstvo začalo obstarávat potraviny na vesnicích, rozvíjela se šmelina a černý obchod. A jak už to na černém trhu bývá, sehnat je možno, ale jen za násobky oficiálních regulovaných cen.

Co Říše potřebovala, byly pracovní síly. U dělnických profesí zmizela nezaměstnanost, mnoho lidí bylo najímáno do říše na práci do zbrojního průmyslu. Kronika obce Dolní Němčí například uvádí, že „po ukončení vládních prací s přebráním čs. republiky bylo vyhlášeno, by se dělníci hlásili na práce do Německa. (…) .Vydělávali se slušné peníze, neboť 1 RM. (Říšská Marka) platila10 Kč.“

Kronikář ovšem inflační magii neprohlédl a netušil, že reálná hodnota vydělaných peněz míří do pekel. Později již ani tak nemotivovaly peníze jako pracovní povinnost. Od roku 1940 musel mít každý občan protektorátu ve své pracovní knížce zaznamenán pracovní poměr.

Druhá československá měnová reforma, 1945

Válka skončila a v kapsách a na účtech obyvatelstva protektorátu zůstaly protektorátní koruny (K), obíhaly zde i říšské marky (RM), na území první Slovenské republiky obíhaly koruny slovenské (Ks). Na území zabraném Maďarskem pak obíhaly maďarské pengő (Pgő), ve východní části československého Těšínska, původně anektované Polskem, pak také polské zloté (zł). Nově také byly jako zákonná měna uznávány i poukázky používané postupující východní armádou – ty byly od února 1945 vyhlášeny za zákonné platidlo na Slovensku a od května pak i v Čechách.

Když mělo být v předmnichovských hranicích obnoveno Československo (v souladu s geopolitickými zájmy bez Podkarpatské Rusi), dal se očekávat nástup nové měny a tedy další měnová reforma. Počítáno z pohledu československé historie se jednalo se o druhou měnovou reformu – první byla ta Rašínova, při vzniku Československa v roce 1919. Nutno říci, že druhá měnová reforma byla ovlivněna rozrůzněnými ekonomickými názory a politickými postoji a ve výsledku byla kočkopsem. Díky tomu bylo nakročeno ke třetí měnové reformě, která pak proběhla v roce 1953.

Vlastně už v průběhu války londýnská exilová skupina (tzv. exilová vláda) nechala tisknout nové československé peníze (koruny československé). Tyto čekaly ukryty na konec války, aby se o ně při měnové reformě mohla opřít nová měna. Otázka toho, jak parametry měnové reformy nastavit, byla vlastně politickou třenicí mezi názorovými proudy londýnské a moskevské exilové skupiny. Navíc pravděpodobně působil i vliv různých zájmových skupiny. Shoda asi existovala jen na tom, že je nutné se nějak vypořádat s nadměrným množstvím dřívějším režimem emitovaných peněz. Vznikla představa, že pokud se podaří nadbytečná měnová zásoba „zmrazit,“ uloží se k ledu přebytečná kupní síla, která by vyvolala (hyper)inflaci a zhroucení měny. Technicky to bylo vyřešeno tzv. vázanými vklady.

Co to znamenalo pro řadového pana občana pana Nováka? Peněžní majetek pana Nováka, jeho pojistky i cenné papíry se nuceně staly „vázaným vkladem“. Na celém území tehdy takto bylo „zmrazeno“ 258 mld. Kčs. A hle, všimněme, náhle už to tu počítáme v jiné (nové) měně!

Jak tedy ten přepočet z korun slovenských, protektorátních, říšských marek a dalších obíhajících peněz proběhl? V roce 1945 to proběhlo tak, že nejprve vznikly dvě korunové oblasti – zvlášť česká a zvlášť slovenská. Po přechodnou dobu se platební styk mezi těmito měnovými oblastmi prováděl clearingem u národních bank v Praze a Bratislavě. Původní peníze se přepočetly na protektorátní koruny (K) nebo koruny slovenské (Ks). Obyvatelé protektorátu a oblasti Sudet mohli do poloviny června složit své marky na vázané účty při kurzu 1 RM = 10 K, maďarské peníze na území Slovenska šlo do června 1945 směnit kurzem 2 Ks = 149 pengö. Slovenské peníze navíc byly s ohledem na nejasnosti, kde část státovek Slovenského státu skončila, okolkovány.

Nová koruna československá spatřila světlo světa 1. listopadu. Bylo to na základě Dekretu presidenta republiky o obnovení československé měny (č. 91/1945 Sb.) – „Československá koruna nahrazuje v poměru 1 : 1 dosavadní korunové měnové jednotky (Kč, K, Ks) ve všech právních poměrech, které s nimi počítají.“ 

Řečeno pohledem kronikáře obce Luková: „1. listopadu vláda výnosem zakázala výplaty vkladních knížek a výplaty životních pojistek k ozdravění měny. Od 16. listopadu do konce se tyto vázané vklady přihlašovaly a výplaty byly prováděny jen podle platných směrnic. Jedna osoba mohla vyměnit 500 Kčs a výplaty byly prováděny k 1. listopadu již v nových penězích.“

Nová čs. koruna tedy nahradila dosavadní K a Ks v nových penězích a uznala se i platnost původních prvorepublikových Kčs. V poměru 1 : 1 se ale vyplácelo jen 500 Kč na osobu. Zbytek se stal součástí vázaných vkladů. Součástí vázaných vkladů se ale nestala jen hotovost, ale i sepsané pohledávky u peněžních ústavů (vklady), životní pojistky a cenné papíry.

Když se jedna měnová reforma zpacká, nastupuje další

Samotné rozhodnutí, co se stane s vázanými vklady, bylo ponecháno na později. Sice byly vyhlášeny dávky z majetku a z přírůstku majetku, ale výběr těchto daní se v nijak závratných sumách umožňujících umořit dostatečně dluh nezdařil. Stejně tak nezafungovalo ani zmrazení vázaných vkladů, existovalo mnoho výjimek, a tak byly tyto inflační peníze vpouštěny do oběhu.

Zatímco po měnové reformě ke konci roku 1945 vázané vklady dosahovaly částky 260 mld. Kčs, po zmíněné úhradě daní jako dávek z majetku a inkasovaných příjmů za konfiskáty, zde zůstalo 130 mld. Kčs.

K pokusu o vypořádání se s tímto horkým bramborem, který nikdo nechtěl, došlo v roce 1947. Zůstatek vázaných vkladů byl převeden na vytvoření Likvidačního fondu měnového, který na jejich financování vydal dluhopisy. Tyto dluhopisy měly dlouhou dobu splatnosti, nízké úročení a zvláštní pravidla emise i obchodování. Úvaha byla taková, že se umoření rozloží v čase – tedy, že se na úhradě budou podílet třeba i budoucí generace. Konečné řešení ale přinesla třetí československá měnová reforma – ta „komunistická“ z roku 1953, kdy padlo pověstné „naše měna je pevná a měnová reforma nebude“.

Úspory občanů byly ukradeny a v duchu dnešních restitučních procesů se lze s nadsázkou ptát: „Páni poslanci, nechtělo by to restituce?“.

Věříte české koruně?

Nahrávání ... Nahrávání ...

Jeden komentář: “Předem zpackaná měnová reforma”

  1. singerko napsal:

    velmi, velmi, velmi zaujimavy a dolezity clanok

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.