Neděle 25. února. Svátek má Liliana.

O předluženém státu, který zrušil sám sebe

Populismus v kombinaci s prostoduchostí voličstva může skončit ztrátou suverenity státu. Příčiny trapného konce státu Newfoundland připomíná ekonom PAVEL KOHOUT.

Newfoundland dnes převážně známe jen jako kanadskou provincii, odkud pochází psí rasa stejného jména.

Málokdo ví, že tato provincie kdysi bývala samostatným státem. Newfoundland získal faktickou suverenitu v roce 1855, což bylo o dvanáct let dříve, než stejný statut obdržela Kanada.

Od roku 1907 byl Newfoundland oficiálně suverénním státem. Měl vlastní vládu a parlament, vlastní zahraniční politiku, vlastní měnu a po všech stránkách se těšil plné nezávislosti – výjimkou byla pouze formální hlava státu, jíž byla britská královna či král. Totéž mimochodem dodnes platí pro Kanadu, Austrálii a Nový Zéland.

Proč tedy Newfoundland svoji samostatnost zase ztratil? Důvod je jednoduchý: stát zbankrotoval.

Během první třetiny 20. století se stát zadlužil tak, že v roce 1933 činil objem státního dluhu 100 miliónů dolarů, zatímco národní produkt představoval jen asi 30 miliónů dolarů. Deficit státního rozpočtu v roce 1933 činil 3,5 miliónu dolarů, tj. přes 10 procent HDP.

Co bylo příčinou zadlužení? Vojenské výdaje, státní železnice, ale také krytí běžných výdajů, včetně sociálních dávek a rybářských dotací.

K tomu je nutno dodat, že správa tohoto státního útvaru o méně než 300 tisících obyvatel nevynikala kvalitou a v letech před finanční krizí byla vytrvale stíhána skandály.

Newfoundlanďané těmto skandálům obvykle nevěnovali velkou pozornost – naopak, v demokratických volbách dávali vytrvale hlasy politikům, kteří slibovali co nejvyšší veřejné výdaje.

V dubnu 1932, kdy na obyvatele dopadly důsledky světové hospodářské krize a kdy stát již nebyl schopen plnit své závazky, dav deseti tisíc rozhořčených obyvatel vyhnal premiéra Richarda Squirese.

Nový premiér Alderdice se v zoufalství obrátil na Britské společenství národů neboli Commonwealth.

Tak v Londýně vznikla královská komise, v jejímž čele stál lord Amulree. Zpráva komise nevyzněla pro obyvatele předluženého státu nijak lichotivě:

"Prostoduché voličstvo bylo každých několik let navštěvováno soupeřícími politiky, jejichž zvykem bylo činit nejdivočejší sliby ohledně zvyšování veřejných výdajů ve svých volebních obvodech a uspokojování všech zhýčkaných přání jejich obyvatel. Voliči, nikoli nepochopitelně, dávali hlasy kandidátovi, který jim slíbil nejvíce."


"Totéž by mohlo být řečeno o jakékoli zemi, ale v Newfoundlandu pokročilo podkuřování voličům do takové míry, že až do nynější krize voliči v mnoha případech preferovali takového kandidáta, který byl známý tím, že dokáže zneužívat veřejné prostředky ve svůj vlastní prospěch spíše než kandidáta, který podobný přístup odsuzoval," pokračovala zpráva královské komise.

"Argumentovali tím, že když muž je schopen využít své politické postavení ve svůj vlastní prospěch, bude schopen podobně se brát za zájmy svých voličů; kdežto poctivý muž by byl schopen jen kázat."


Královská komise zkoumala stav financí a veřejné správy. Závěrečné doporučení bylo jednoznačné: obyvatelé státu Newfoundland nejsou schopni si sami vládnout, pročež se doporučuje zrušení demokracie, zrušení státní suverenity a nastolení přímé koloniální vlády o šesti členech (Commission of the Government), která byla jmenována z Londýna.

V té době byl Commonwealth brán ještě dost seriózně a finanční krach jakékoli jeho části by byl vnímán jako pošpinění cti samotné Británie. Amulreeova komise dále uvedla:

"Žádná část britského impéria ještě nikdy nevyhlásila státní bankrot; jelikož tedy chybí precedens, následky, které by vyplynuly z bankrotu Newfoundlandu, jsou do značné míry předmětem spekulací."

"Jakkoli však neexistuje precends v rámci Impéria, lze vyvodit závěry z podobných zkušeností jiných zemí, a z nich je jasné, že jakákoli hra s bankrotem by mohla být připuštěna jen s nejvyššími obavami."

Newfoundlanďané tedy dostali nabídku: Britské impérium vyřeší jejich finanční problémy výměnou za ztrátu suverenity. Pro většinu obyvatel nebylo co řešit.

Mnozí nevěřili ve vlastní politiku do takové míry, že ztráta samostatnosti jim nevadila. Jiní se těšili na dobře placená úřednická místa v koloniální správě.

V prosinci 1933 se sešla vláda, aby se rozpustila. V roce 1934 parlament zrušil státní suverenitu a posléze rozpustil sám sebe. Během let 1934-49 byl Newfoundland pod přímou správou Londýna. V referendu v roce 1949 si obyvatelstvo v poměru 52:48 procent odhlasovalo připojení ke Kanadě, která zaručila, že převezme 90 procent stávajících dluhů.

Z nynější perspektivy se zdá, že Newfoundland v období 20. a 30. let do značné míry předstihl svoji dobu, přinejmenším pokud jde o míru fiskálního populismu. Budoucnost teprve ukáže, zda tomu tak bude i v jiných směrech.

9 komentářů: “O předluženém státu, který zrušil sám sebe”

  1. Jirka napsal:

    Perfektní článek, tahle část historie mně kompletně unikla. Tedy i to, že existoval samostatný Newfoundland, nemluvě o příčinách krachu a ztráty suverenity.
    Ono je to dneska do jisté míry podobné, jenom ta ztráta není de jure, ale de fakto, země za pomoc při odvrácení totálního krachu (Argentina, no, tam ale krachli totálně) platí závislostí na jiných zemích a institucích.

    Asi je to vždycky nepříjemné, stejně jako já bych nechtěl třeba dlužit svému sousedovi a odpracovávat si to na jeho domě jenom proto, že jsem projedl svoje budoucí výdělky na nekolik let dopředu.

  2. Michal Ott napsal:

    Opět výborný a podnětný článek.
    Když je řeč o voličích a jejich (ne)informovanosti o fungování veřejných financí, ekonomiky atd. Kdo jim to vysvětlí? Když školáci dostávají přednášky o sexuálně přenosných nemocech (zajisté důležité), proč je někdo nenaučí alespoň základy toho, jak fungují finance nejen ve státě. Možná by pak, když půjdou za čas volit, přemýšleli nad slogany a hesly některých stran.

  3. PavelR napsal:

    Opravdu skvělá glosa našeho současného světa.
    Jak se asi cítili ti „ekonomicky vzdělaní“ voliči na Newfoundlandu, když se ekonomika státu řítila do pekel… – Tak to bych nerad jednoho dne zjistil.
    Inspirující. Díky!

  4. Jan Jakubec napsal:

    Předpokládám, že tento článek vznikl jako předpoklad a varování před možným vývojem nejen u nás, ale v celé západní Evropě. Podle mého názoru z toho, ale nemůžeme vinit voliče, neboť skupina skupina lidí, kterým tento stav vyhovuje je, byla a vždy bude velice početná. Tito lidé ekonomii z různých důvodů nerozumí, nerozumí kam takový vývoj fiskální politiky vede a zastávají názor, že ti nahoře se o to mají nějakým způsobem postarat. Za tento stav jsou zcela jednoznačně vini jen a jen politici. Je velice smutné, když se navíc jeden z těchto politiků označuje za výborného ekonoma. Omluvou mu budiž to, že ekonomii studoval za minulého režimu. Takže, pokud nebudeme mít politiky, kterým nepůjde skutečně o blaho země, ale spíše o blaho vlastní nebo o ukojení jejich ega, pak se změny bohužel nedočkáme.

  5. Marek Šmíd napsal:

    Doufejme jen , že naši voliči včas pochopí.

    • jiri napsal:

      myslím, že doufáte zbytečně…. bojím se, že pochopí pozdě.

    • Pavel Hanzl napsal:

      Demokracie jakou u nás máme, je založena na jednom volebním hlasu pro každého. Dvě třetiny zaměstnanců v ČR nedosahují ani průměrné mzdy. Z řad těchto spoluobčanů se z větší části rekrutují voliči levicových a ultralevicových politických stran. Historické sociální počiny založené na uskutečnění snů o rovnosti vedou ovšem k tomu, že elita národa musí bojovat cestou dílčích kompromisů, aby hloupá masa voličů nedovedla stát ke krachu. Koalice směřující mírně doprava – toť v posledních 12 letech maximum, kterého šlo dosáhnout. Populismus má obrovskou zbraň v ruce: jednoduchého člověka s malým celospolečenským rozhledem, obvykle slušného, avšak živícího se převážně jen rukama. Tento člověk je hlavní cílovou skupinou deníku Blesk a televize Nova. Pan Politik Levicové Strany má velikou výhodu před panem Politikem Pravicové Strany. Levicových voličů bude vždycky až nebezpečný dostatek. Nebezpečný pro zdraví státu. Stát je ovšem nutný nástroj k uspokojování zájmů společnosti a jeho vliv na život jednotlivce by měl být co nejvíce omezen, říkám já a říká to každý Pravicový politik. Stát v situaci České republiky nepotřebuje být vzorem demokracie v Evropě. Potřebuje jiný volební systém a nejlépe i jinou konstrukci volebního práva. Pane Kohoute, pravicové oči pláčí v představě, že brilantní ekonom Vašeho typu má stejné volební právo, jako vychytralý příjemce sociálních dávek, který odmítá rekvalifikaci a svou budoucnost plánuje k nejbližšímu výplatnímu termínu Úřadu práce. Vaše články jsou strašně moc potřebné, vstoupíte-li do politiky, budou tou nejlepší přípravou na politickou dráhu. Děkuji za Vaši práci!

      • poradce napsal:

        Pan Kohout to už zkusil v týmu poradců býv. ministra financí Sobotky. Dlouho jim to nevydrželo. Slabý Sobotka nebyl schopen (nechtěl? / vzdal?) ve vládě prosadit nic z jejich doporučení. Poradci – zabývali se koncepcí reforem – to vzdali s HOŘKÝM PONAUČENÍM
        🙁

      • Hunter napsal:

        Pokud vím, tak všechny demokratické státy světa mají volby svobodné, _rovné_ a tajné, tzn. všechny mají jeden hlas na občana, a ne všude vyhrává levice.
        Jen jestli ten problém nebude někde jinde než ve volebním systému …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.