Úterý 30. listopadu. Svátek má Ondřej.

Miroslav Hošek: Trh nám za nezodpovědné projídání budoucnosti vystaví nemilosrdný účet

Svět prochází mimořádně citlivou a turbulentní dobou, která ovlivňuje postoje politiků, (ne)jednání centrálních bank i jednotlivých ekonomických subjektů. Nejenom o tom, jakým směrem se svět ubírá a co nás čeká, jsme hovořili s Miroslavem Hoškem, úspěšným českým manažerem, který už 15 let působí v USA.

Nastává doba změny dosud platných ekonomických pravidel?

Tohle je opravdu velmi zajímavá otázka, protože ekonomická pravidla lze chápat dvěma způsoby – buď jako ekonomické vztahy mezi subjekty působícími na trhu nebo jako způsob řízení ekonomiky vládami konkrétních zemí.

Pokud se týká prvního, objevují se ve zvýšené míře názory, že principy ekonomických vztahů na trhu se změnily. Argumentují tak nové ekonomické teorie, jako například moderní teorie peněz nebo nové teorie konvergence, tzv. třetí cesty.

Já se domnívám, že nic se v ekonomických vztazích mezi subjekty na trhu nemění. Stále platí, a platí to pro každého bez výjimky, že ekonomické zákony trhu existují objektivně a nejsou vytvářeny nebo měněny vůlí tržních subjektů. Stále platí, že „žádný oběd není zadarmo“, a platí to na trhu pro každého. Je jen otázkou času, kdy neviditelná ruka trhu vystaví těmto moderním názorům účet. Už dnes vidíme první z těchto možných zúčtování: situaci čínského developera nemovitostí Evergrande nebo federální dluh USA. V nedávné minulosti to byl třeba případ krachu investiční banky Lehman Brothers.

Ekonomické vztahy na trhu působí objektivně a podivné události na regulacemi zdeformovaném trhu na tom nic nemění. V Československu trvalo například 40 let, než trh vystavil komunistické teorii ekonomických vztahů závěrečný účet, ale k jeho vystavení nevyhnutelně došlo.

Způsob řízení ekonomiky a regulace trhu vládami se pochopitelně mění. Nejsem si však jist, jestli se mění k lepšímu, přes všechny vznosné deklarace všech politiků o tom, jak „bojují za lidi a pro lidi“.

Život, či spíše přežívání, na dluh budoucnosti se v důsledku kroků dnešních vlád stává moderní návykovou drogou a tato ekonomická nemoc prolíná i do hospodaření soukromých firem a rodin. Protikoronavirová opatření tuto tendence ještě urychlila a prohloubila. Nevidím zde řešení, pokud hlavní motivací vlád a jejich ekonomických politik i nadále bude snaha o politické přežití ze dne na den. Obávám se, že trh nám za toto nezodpovědné projídání budoucnosti jednoho dne vystaví opravdu strašlivě nemilosrdný účet.

Co lze považovat za největší riziko – podceňování inflace, masivnost kvantitativního uvolňování, extrémní růst zadlužení nebo něco jiného?

V globálním měřítku považuji za hlavní ekonomické riziko dneška majetkovou a znalostní nerovnost. Reprodukce a akumulace kapitálu koncentruje jak bohatství, tak znalosti na velmi malou část dnešní společnosti a tato tendence stále více limituje možnosti optimálního vytváření hodnoty a alokace kapitálu.

Extrémní růst zadlužení, masivní kvantitativní uvolňování, to všechno jsou pokusy tento problém adresovat, ale obávám se, že nejenže nevedou k vytouženému cíli, ale situaci ve svém souhrnu ještě zhoršují. Bylo by zřejmě třeba uvést do života jiná opatření než nekontrolovaně rostoucí dluhy, jiné pokusy o řešení těchto dvou zásadních problémů.

Jednou takovou zajímavou možností by bylo zavedení institutu tzv.”milostivého léta”, tedy plošného smazání všech dluhů za určité období. Toto pravidlo fungovalo například ve starém Izraeli a určitě by přispělo alespoň ke zmírnění tendence k obrovské majetkové a znalostní polarizaci, kterou koncentrovaný kapitál dnes vytváří. Obávám se však, že vzhledem ke globální politické fragmentaci není k této diskusi mezi vládami klíčových ekonomik a světových rezervních měn žádná politická vůle.

Jakou roli v tom hraje slabost světových lídrů, resp. omezené možnosti voličů skutečného lídra vybrat a zvolit – stařeček Joe Biden, vulgární Donald Trump, nevýrazná a neschopná Ursula von der Leyonová?

Teď jste se trefil do mého oblíbeného ekonomicko-politického tématu. Zásadní problém je to, že lidé naprosto směšují dva pojmy, a sice pojem demokracie a pojem svobody. Demokracie samotná, projevující se svobodnými volbami, nepředstavuje žádnou garanci svobody nezávislého originálního myšlení zvolených politických vůdců. Stejně, jako je pevnost řetězu definovaná pevností jeho nejslabšího článku, svoboda a originálnost zvoleného politického vedení je stejná, jako je chápání svobody individuálního myšlení nejméně schopnými voliči.

Považuji za děsivé, že titíž voliči, kteří si zvolili svou politickou reprezentaci, o ní hovoří, jako o „nich“, zatímco voliči samotní, neboli „my“, jsou jakoby něco úplně jiného. Jasně že nejsou. Není žádné „my“ voliči a „oni“ politikové. Jak řekl již klasik, každá společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Volby neznamenají svobodu a prosperitu. Té je třeba dosáhnout změnou myšlení jednotlivých lidí, ne volbami a akcemi vlády. Pokud se ovšem více jak 60 procent obyvatel České republiky domnívá, že o jejich prosperitu se má postarat vláda a ne oni samotní, tak to s budoucností svobody a silných lídrů vidím černě.

Masivní plánované investice do restartu ekonomik po covidu a do přechodu na ekologické zdroje ještě více zadluží už tak předlužené státy. Gordon Gekko (Michael Douglas) před více než deseti lety ve filmu „Wall Street: Peníze nikdy nespí“ prohlásil: „Základním zlem jsou spekulace a naše dluhy. Končí to tím, že si jenom půjčujeme. Nerad to říkám, ale tenhle systém vede k bankrotu.“

S tímto výrokem Gordona Gekka se stoprocentně ztotožňuji. Lidské podstatě a povaze je spekulování vlastní, je to dané už tím, že člověk je tvor stádní, sociální, a na úrovni své individuality musí zaujmout v tom člověčím stádu určitou „funkci“, určitou pozici. No a spekulace všeho druhu (nejen ekonomické a finanční: například výběr životního partnera je svou podstatou také spekulace) jsou jedním z nástrojů k dosažení určité pozice. Na tom není nic nelegálního ani nemorálního.

Tato individuální svoboda spekulace však musí být doplněna a vybalancována individuální a ničím nezjemněnou zodpovědností za výsledek této spekulace, ať už je jakýkoli. Nelze aktérům na trhu, ať už jsou v právním slova smyslu fyzickou osobou nebo právnickou osobou, poskytnout neomezenou svobodu spekulace a jednání na trhu a pak jim po špatném výsledku házet vládní záchranné finanční balíčky a podobné na dluhu založené nástroje finanční pomoci.

Ekonomika se pak dostane na přímou cestu do pekel dlážděnou rádoby ušlechtilými úmysly, z níž není úniku a jejíž cenu budou muset zaplatit budoucí generace. Potřebujeme nastavit jednoduchá a jasná pravidla.

Jak kdysi řekl Alois Rašín: „ Potřebujeme tvrdou práci a tvrdou měnu. Vláda zde není od toho, aby chránila hospodářské zájmy těch, kdož se jich sami nezhostili s péčí řádného hospodáře.“ K tomu není co dodat. Představuji si šok, ve kterém by se Alois Rašín asi ocitl, kdyby viděl, co vlády všech vyspělých svobodných společností dnes dělají. Poukazování na nutnost těchto kroků z důvodu hrozby systémového kolapsu také neobstojí. Je třeba se včas bavit o tom, jaká pravidla systému nastavit, ne o tom, kolik špatných ekonomických rozhodnutí udělat, protože systémová pravidla byla nastavena špatně.

Jaký dopad to může mít na „západní“ ekonomiky? Skutečně může demokratický (předlužený) svět zbankrotovat a uvolnit prostor autoritářským režimům?

Znovu opakuji: nehovořil bych v této souvislosti o „demokratickém světě“, ale o „svobodném světě“.  A samozřejmě že hrozba bankrotu visí na trhu nad každým, včetně společností svobodného světa. Lze ji samozřejmě oddálit, například rostoucím zadlužením, možná na několik generací, ale to je tak asi vše.

Bankrot sám o sobě není nic špatného. Z ekonomického hlediska jde o zdravý očistný proces, který výsledky špatných spekulací pošle ke dnu a zdravé prvky v ekonomice zachová. Má však své sociální důsledky, protože v jeho centru jsou samozřejmě lidé. Domnívám se však, že bankrot ve svém důsledku vůbec nemusí vést k nastolení autoritářských režimů. Záleží na tom, jakou úroveň individuální svobody bude mít daná společnost nastavenou a jakými mechanismy ji bude chránit.

Ve Výmarské republice byl společenský konsensus o nastavení individuální svobody velmi slabý, laťka byla postavena nízko a Hitlerův režim se chopil moci. V USA se přes opakované snahy nastavený systém vždy ubránil a moc přešla na nové zvoleného prezidenta. Jde tedy o to, jak se každý jednotlivý člen svobodné společnosti ztotožní s myšlenkou individuální svobody a individuální zodpovědnosti a jak moc bude ochoten za ni bojovat a angažovat se.

Myslím, že mnohem více by se měly případného bankrotu obávat současné autoritářské režimy, ať už jsou otevřeně autoritářské nebo svůj charakter mlží za závojem různých teorií o třetí cestě, o politické a ekonomické konvergenci různých společenských systémů. Autoritářské režimy přejaly prvky tržního ekonomického modelu, jež byl historickým výsledkem vítězství svobodné společnosti, a buď se samy v delším časovém úseku stanou svobodnou otevřenou společností nebo se zhroutí.

Koexistence individuální svobody a zodpovědnosti a nelimitované a nekontrolované autority prostě není možná. V tomto smyslu jsem, řekl bych, historickým optimistou.

 

Miroslav Hošek vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a postgraduálně studoval na Columbia University a University of Chicago. V roce 2006 se přestěhoval do Pensylvánie v USA a převzal pozici generálního ředitele společnosti Advanced Food Products (AFP), LLC. Současně zastává pozici generálního ředitele Global Foodservice System Solutions, Savencia Fromage & Dairy. Mezi jeho pozoruhodné obchodní úspěchy patří zdvojnásobení velikosti byznysu za tři roky a pětinásobné zvýšení obchodního zisku za 10 let.

14 komentářů: “Miroslav Hošek: Trh nám za nezodpovědné projídání budoucnosti vystaví nemilosrdný účet”

  1. B.P.X. napsal:

    Další amatér, který nepochopil nadpozemské dobro nekonečného a neomezeného zadlužování hezky po Fuldovsku… 🙂
    —————————
    Bohužel ale tito lidé některé věci nedomýšlejí do důsledků. Například ono „Milostivé léto“, tedy pravidelné odpouštění dluhů, by mělo své konsekvence. Kdo by byl ochoten půjčovat, kdyby o část rozpůjčovaných peněz pravidelně přišel? Leda možná na nějaký výrazně vyšší úrok, který by ztráty z odpouštění kompenzoval. Což ale dopadne zpět na ty, kteří měli být chránění: dlužníci. Ostatně jako většina státních opatření.

    • Pavel napsal:

      No pardon, ale to se asi podívejte jak se s dlužníky zachází na západ od nás. Dluhy se mají platit, třeba i s pokutou
      za prodlení, to je v pořádku, ale za pár jízd na černo zlikvidovat mladého člověka statisícovými exekucemi, kdy naprostá většina té ceny se skládá z tučných odměn různých právních kanceláří napojených na dopravní podniky, to je prasárna. To, co tady fungovalo a zatím stále funguje, to je nevolnictví. Pak se nedivme, že lidé jako Okamura mají okolo 10% voličů, velká část z nich budou přesně tihle lidé, tedy si tímhle dluhovým nevolnictvím naháníme část populace do rukou populistických extrémistů a vyháníme je z trhu práce na černý trh. To není dobře pro nikoho….

      • B.P.X. napsal:

        To bezpochyby. Někomu zničit život, protože ve čtrnácti jel na černo, je hrůza.

        Jenže já kolem sebe i ve sdělovacích prostředcích vidím hromady lidí, co si nabíraj spotřebitelský úvěry na nesmysly a pak se to s nimi veze.
        Vidím reportáže o nebohých samoživitelkách v dluzích, ale když je zaberou, vidím tlustou potetovanou ženskou zapalující si jedno cigáro od druhého, která si pořídila 3 děti, každé s jiným amantem. A jen křičí, že by jí stát měl zajistit bydlení a prachy na péči o děti, když ti 3 její ožralové neplatí alimenty. Sorryjako, s tímhle solidaritu necítím a moje ochota jim cokoli přispívat či je oddlužovat, je nulová.

        • Pavel napsal:

          Ano, někteří dlužníci jsou naprosto nepoučitelní a berou si půjčky, dokud jim někdo půjčí. Nicméně právě tohle milostivé období může některé (ne všechny bohužel) vrátit do života. Snad i někdo z právě nastupující nové koalice tvrdil, že kdyby všichni tito lidé místo brigád na černo apod., začali pracovat normálně s normálními odvody, státu to ročně přinese přes 15 mld. Kč, zatímco teď z nich není prakticky nic. To je cena, kterou platíme za exekutorské Eldorado….

    • Richard Fuld napsal:

      To je legrace, že v ohledu kritiky odpouštění dluhů se shodujeme. 🙂 Taky si myslím, že odpouštění dluhů nic neřeší, jen poškozuje věřitele a zvýhodňuje dlužníky. Navíc by tu mohl vzniknout morální hazard, že dlužníci budou spoléhat na to, že to vždy nějak do toho milostivého léta doklepou a budou sekat dluhy jeden za druhým s vědomím, že je nebudou splácet. Co do dopadů lze odpouštění dluhů připodobnit měnové reformě, abychom si byli vědomi toho, co ten pán vlastně navrhuje.

      Naproti tomu zadlužování státu je úplně v pohodě. To je naopak velmi užitečné, když se jím dá předejít ZBYTEČNÝM hlubokým propadům ekonomik do hlubokých a dlouhotrvajících krizí. Jako každá nástroj, který muže pomáhat, také zadlužování státu může být zneužito a ve výsledku může škodit, konkrétně pak vysokou inflací. Současná situace vypadá tak, že inflace je důsledek fiskální politiky státu. Ale jednak to tak není. Vliv fiskální politiky je v daném případě minoritní, když převažují vnější vlivy na straně nabídky. A i když částečně lze současnou inflaci přičítat fiskální expanzi (spojené se zadlužováním státu) tak je to pořád lepší situace, než kdyby ta expanze byla nedostatečná a ekonomika se potácela někde na dně v recesi.

      Legrace je, že tihle mravokárci, jako je Miroslav Hošek umí jen poučovat a kritizovat, ale žádné skutečné řešení ekonomických potíží, do nichž se tržní ekonomiky běžně dostávají, NEMÁ. Jen blábolí o tom, jak je všechno spatné a jak to musí jednou prasknout. Nemusí to prasknout. V tom je ten vtip, stát není ekonomický subjekt, na jehož „hospodaření“ záleží. Stát pouze tvoří prostředí, v němž působí tržní ekonomika. Stát může ekonomice pomoci, nebo ji může špatnou politikou poškodit. Jaký přitom ale vznikne deficit veřejných financí je ale úplně bezvýznamné. Je to jen projev toho, jakou politiku stát při vytváření prostředí v němž ekonomika funguje zvolí. Jediné co je ale důležité, je ta EKONOMIKA. Ne stát. Ten je každému buřt. Stát a jeho centrální banka jsou jen jakési úřady a státní dluh je jen číslo v účetní knize státu.

      Je legrace. že všichni pravičáci volají po malém státu. Přitom ale „hospodaření“ státu přikládají v podstatě větší význam, než samotné ekonomice. Přitom by stačilo si uvědomit, že „hospodaření“ státu je jen jakýmsi vedlejším irelevantním efektem chodu ekonomiky a že v tomto ohledu je každý stát dostatečně malý a pro ekonomiku bezvýznamný. 🙂

      Výše uvedené neznamená, že stát nemůže ekonomiku poškodit. Tak jak jí stát může pomoci, tak jí může poškodit. A někdy lze ekonomiku poškodit již tím, že stát nic neudělá v okamžiku, kdy by měl.

      • Když může stát... napsal:

        Já bych to zařídil tak, aby dluh dlužníků kupovala centrální banka na sekundárním trhu.
        A kdyby si znovu půjčili na splátku dluhu, tak CB by to zase pomocí QE na sekundárním trhu koupila.
        Zadlužovat se přeci mohou donekonečna, exponenciálně.
        Nemá cenu zbytečně trpět nějakými bankroty, když to jde zařídit takto, že?

        • Richard Fuld napsal:

          No to je právě nepochopení individuální odpovědnosti a kolektivní odpovědnosti.

          Individuální dluh je vůči konkrétnímu dlužníkovi. Státní dluh je kolektivní dluh, který dluží stát – tedy všechny soukromé subjekty s daňovým domicilem v daném státě sami sobě. Státní dluh se od soukromého dluhu velmi a hlavně principiálně liší.

          Jinými slovy trvání na splácení soukromých dluhů je zcela nezbytné., to každý chápe Trvání na splácení státního dluhu je pak ale zbytečné a hloupé, protože nepomůže nikomu a poškodí všechny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.