Ujasněme si to na číslech. Co se týká hrubého domácího produktu na hlavu (obyvatele), jsme podle CIA FactBook na devětapadesátém místě (z 230 zemí). Když ale odečteme státy – nestáty jako ostrov Man nebo třeba Jersey, posouváme se s přehledem do středu čtvrté desítky s 28,4 tisíci dolarů na obyvatele.
Podle OSN je Česká republika na osmadvacátém místě co se týká „indexu lidského rozvoje“, což můžeme považovat také za „kvalitu života“ (nejde jenom o ekonomiku, ale i sociální aspekty, zdraví či kriminalitu). Podle podobně koncipovaného žebříčku společnosti Deloitte jsme dokonce dvaadvacátí. Charakteristické přitom je, že v anketě, kterou k informaci o tomto výsledku připojil server TN.cz spojený s televizí NOVA, tři čtvrtiny respondentů vyjádřily nespokojenost s kvalitou života v České republice. Na to lze říci jenom jedno: mnoha Čechům by prospěl několikatýdenní výsadek do takových radostných oblastí, jako je Jemen nebo Středoafrická republika.
Samozřejmě samotná nespokojenost není nic špatného. Touha být lepší je naprosto v pořádku. Napnutá správným směrem vede ke zlepšování. Jenom jestli to ale není spíš koukání po těch, kdo mají více, a užírání se závistí. Nicméně to ať si každý přebere sám.
Ve skutečnosti se ale máme výborně. Dokonce i ti, kteří trpí nouzí nebo nedostatkem, jsou na tom stále podstatně lépe než nějakých osmdesát nebo více procent lidstva. Příliš jednoduše zapomínáme na to, že žijeme na kontinentě, kde jsou války po dlouhá desetiletí velmi výjimečné, kde se dostane zdravotní péče v podstatě každému, kde chudoba neznamená dlouhodobé hladovění, kde většina lidí (nikoliv všichni, ale jistě většina) má velký prostor pro rozvinutí svých schopností a dovedností… Pokaždé, než vyslovíme něco radikálního, měli bychom si to pětkrát zopakovat.
Ale podle odpovědí z oné ankety (aniž bych ji chápal jako nějak reprezentativní) se zdá, že štěstí nám to stejně nepřináší. Jistě, je to do značné míry banální konstatování. Ale banalita může být – bohužel – hluboce pravdivá. S prázdným žaludkem se štěstí hledá těžko, ale zdá se, že s plným to nejde o mnoho lépe. Kdo jenom chvíli poslouchá český veřejný prostor poslední doby, musí nutně přemýšlet o tom, jestli se mnoho lidí soustavně nepřejídá a zda jim to nezatemňuje mozek.
REKLAMA
Národy Evropy jsou zhýčkané a vinu za svoje problémy kladou na politiky. Zato úspěchy a doby prosperity jsou vždy tak nějak výsledkem drobné práce. Ostatně vždycky platilo, že úspěch má mnoho otců, ale neúspěch je sirotek. Nicméně o to zde tolik nejde. To hlavní je jinde, totiž v základním rozporu demokratické politiky uvnitř blahobytných států. Právě onen blahobyt se stává natolik silnou a dominantní kartou, že nutně vytahuje nahoru politiky stále méně a méně odpovědné. Podívejme se dnes napříč Evropou. Zvláště neúspěšní volí populisty – Řekové či Maďaři jsou toho příkladem. Populismus různých forem posiluje a Strany pečených holubů do huby získávají na významu.
I přesto žijeme (nesporně) v nejlepší době na (téměř) nejlepším místě. Stejně ale dopřáváme stále větší pozornost banalitám a zbytečnostem, stále menší pozornost zato dostávají věci opravdu podstatné. Máme se skvěle a měli bychom to daleko více oceňovat a každý podle svého naturelu za to také děkovat. Určitě by to bylo minimálně vkusnější, než to neustálé nadávání na poměry.
