Evropská komise bankám: Jsme chytřejší než vy
Finanční krize pomalu odchází a zůstávají „jen“ dopady do reálné ekonomiky. Nikdo by podobnou situaci nechtěl opakovat. Ani Evropská komise. A tak začíná diktovat bankám, jak mají podnikat. Jenže…
O příčinách a původech finanční krize bylo napsáno mnoho. Nejčastěji jsou za viníka dávány americké banky s volným přístupem k hypotékám a investiční banky s touhou vydělat na nich. Již méně se hovoří o americké federální bytové politice, kdy banky měli „svazácký úkol“ zvýšit podíl vlastnického bydlení mezi národnostními menšinami.
V rámci řešení finanční krize a následné ekonomické recese utratily vlády na celém světě tolik peněz, že by stačily nasytit hladovou Afriku na několik desetiletí. A vlády si toho jsou vědomi, proto se snaží získat větší kontrolu nad podnikáním bank. Začíná období regulace.
Evropská komise se regulace chápe, zdá se, vždy s chutí. A zvláště na banky je třeba si posvítit. Vždyť mají nehorázné poplatky, které musí lidé platit! A tak v rámci směrnice o platebním styku zakázala bankám účtovat některé z nich. A bude hůř.
Evropská komise svým způsobem postupuje racionálně. Svým způsobem. Za krizi mohou hypotéky. Tak si na ně posvítíme. Povolíme bankám poskytovat je pouze do výše 40 % zástavní hodnoty nemovitosti (LTV). Kdo bude chtít víc, připlatí si.
Omezení výše hypotéky na 40 % zástavní hodnoty nemovitosti je zatím v oblasti diskusí. Naštěstí. Takové omezení by mohlo vážným způsobem pokřivit trh.
Už nyní banky zvažují rizika poskytnutí hypoték s vyšším LTV. A kdo chce vyšší hypotéku, připlatí si – banky požadují rizikovou prémii. Proč tedy neponechat na bankách, jak budou podnikat?
Ano, jistá omezení a regulace trhu s penězi, který může velmi snadno ohrozit reálnou ekonomiku, jsou třeba. Ale vrátím se k příčinám současného nelichotivého stavu světové ekonomiky. Díl viny jistě nesou banky. O tom není pochyb. Ale své polínko do ohně přiložily i vlády – možná to byly právě ony, kdo rozžehl zápalku a připravil troud. A nyní by chtěly radit, jak požár hasit.
Kam by vedlo omezení výše hypoték?
Jedním z dopadů omezení výše hypoték by podle mého názoru byla „změna“ odhadní ceny. Zatímco když banky v souvislosti s obavami z vývoje ekonomiky a s ním spojeným rizikem růstu nesplácených úvěru zvyšovaly rizikové položky v odhadech cen nemovitostí, s omezením LTV by nepochybně změkčovaly pravidla.
Dnes je poměrně běžné, že za nemovitost zaplatíte více, než na jakou cenu vám ji odhadne smluvní odhadce banky. Pokud by pravidlo 40 % LTV začalo platit, pravděpodobně by se stalo běžným, že odhadní cena tu kupní převýší.
Pokud by banky nezareagovaly a smířily se s vůlí Evropské komise, tratily by. Lidé by museli volit alternativu, kterou je v tomto případě stavební spoření – na to by se úprava nevztahovala, případně by ji šlo snáze obejít (úvěr ze stavebního spoření není vždy vázán na zástavu nemovitosti).
Nahrávání ...
Mám jen drobnou poznámku k honu na čarodějnice. Vinu totiž mají úplně všichni, nejen bankéři a vládní činitelé, ale i mnohamiliónová masa, která s chutí brala hypotéky, aniž by odhadla své možnosti. Tahle krize je celosvětová zejména proto, že máslo na hlavě mají „všichni“.
Myslím si, že to není úplně špatný nápad (půjčky max. do 40% zástavy). Pokud by se to zavedlo, tak by bylo bydlení dostupnější – ceny za nemovitosti by se nešplhaly do takových výšin, neboť by nestačilo jen mít na splátky. Většině lidí připadají ceny za nemovitosti neúměrně vysoké a tímto opatřením by se staly dle mého názoru přiměřenými.
Banky by nepřistoupily na „svazácký úkol“ americké federální bytové politiky, kdyby jejich akcionáři věděli, že v případě problémů to budou oni kdo ponesou následky. Ovšem díky tomu, že mnohé z nich byly, a stále jsou, příliš velké, aby padly, mohli jejich akcionáři sázet na to, že je v případě potíží stát podrží, což se také stalo, podobně jako se to stalo v Česku na počátku 90. let v období tzv. bankovního socialismu, kdy české státem vlastněné banky také plnily zadání vlády podporovat podnikání. V obou případech následky nenesli akcionáři, ale daňoví poplatníci, i když v případě Česka to byl akcionář stát.
Akcionáři bank by měli vědět, že pokud dostanou svoje banky do potíží, budou to oni kdo ponesou následky. V době růstu ekonomiky akcionáři bank odčerpávají peníze z finančního trhu pro svou osobní potřebu a na platy najatých manažerů, ale v době potíží tam ty peníze ani akcionáři, ani manažeři nevrací, takže je tam musí dodat daňoví poplatníci. Proto by měly být zákonem upraveny vztahy mezi státem a (příliš) velkými bankami tak, aby jim v době nepřízně hrozilo zákonem upravené vyvlastnění. Toto by mohlo být upraveno v několika stupních, takže malým bankám by vyvlastnění nehrozilo, ale hrozilo by až od určité velikosti banky. Pak by si každý akcionář mohl rozmyslet zda-li při jednáních o bankovních fůzích vymění výhody větší banky za riziko vyvlastnění v případě nutnosti. A kdo by zvolil zvětšení banky nad určitou hranici, ten by si musel dát pak větší pozor na to, aby se jeho banka nedostala do potíží. Jak prosté milý Watsone.
Při této úvaze bych Vám doporučil vrátit se pár let nazpět a podívat se jak Vámi navržené řešení zafungovalo ve Francii.
A také bych se podíval na akcionářskou strukturu Fannie Mae a Freddie Mac, které určují podmínky na US hypoteční trhu. Asi budete nemile překvapen, protože akcionáři (rozuměj daňoví poplatníci) platí. Takže to funguje tak jak jste chtěl! 🙂
Ještě bych dodal, že i soukromé banky vyměňovaly vlastnické podíly za státní pomoc – a propadly tak zestátnění.
To je pravda jen do jisté míry, a navíc to byla tak trochu narychlo uvařená polívka a žádný systémový předem připravený prvek.
Nevím co proběhlo pár let zpět ve Francii.
Ovšem co se týká Fannie Mae a Freddie Mac, tak pokud jsem dobře pochopil to byly státní agentury USA založené právě pro podporu bydlení, takže měly „ten riskantní job“ v popisu práce, proto ty dvě nejsou zrovna vhodný příklad proti mému názoru. Tam byl jiný způsob „dohledu“ na jejich fungování a já nepopírám, že zklamal.
Ale vzdyt to takhle funguje. Statu neliji do bank penize jen tak, ale vymenuji je za podil v bankach – tedy se jedna o to vyvlastneni, ktere popisujete. A jak vidite, stejne to nefunguje 😉