Dědictví může být bez závěti zablokováno i na řadu let. Jaké jsou důvody?
Bez závěti je pozůstalost rozdělena podle zákona. V takovém případě pak není výjimkou, že může dědické řízení trvat i několik let. Podle advokáta Pavla Strnada z AK Polverini Strnad nejvíce zdržují spory mezi dědici, množství majetku, který se rozděluje, a složitost jeho struktury. Největší problém nastává, když je součástí pozůstalosti nemovitost v zahraničí.
„Způsob řešení dědictví je nedílnou součástí právní ochrany majetku a péče o majetek obecně. S nadsázkou říkám, že zemřít bez závěti by mělo být trestným činem. Mimo jiné právě dochází i k prodlužování dědického řízení, měli jsme dokonce případ, který se táhl dvanáct let,“ říká advokát Pavel Strnad z AK Polverini Strnad. „O to, aby majetek v průběhu řízení neztrácel na hodnotě, se stará správce dědictví. Ten však musí být zůstavitelem výslovně povolán, jinak pozůstalost spravují všichni dědicové. A to společně s průtahy ještě více komplikuje správu a užívání majetku. Může tak být ohroženo i živobytí pozůstalého partnera nebo nezletilých dětí.“
Praxe ukazuje, že úplně nejvíce zdržují spory mezi dědici. Obrovský dopad na dobu trvání dědického řízení má i množství majetku, který se rozděluje, a složitost jeho struktury. Největší problém nastává, když je součástí pozůstalosti nemovitost v zahraničí, a to dokonce i v případě existující závěti. Vše se totiž musí řešit v příslušné jurisdikci. Nesoulad cizích úprav s českým právním řádem pak způsobuje další prodlevy.
„Například u nemovitosti je u nás nutné ji pro účely zápisu do katastru nemovitostí jasně specifikovat parcelním číslem a katastrálním územím. Ale v Německu stačí napsat, že dědic zdědí všechny nemovitosti, a to bez detailního výčtu. A to české instituce neuznávají, německé to zase nepovažují za nutné více rozepisovat. V rámci dědictví se tak často neřeší jen spory mezi dědici, ale i mezi úřady,“ vysvětluje advokát Pavel Strnad.
Přeshraniční dědické vztahy mělo usnadnit tzv. evropské nařízení o dědictví (nařízení č. 650/2012), ve skutečnosti ale často nastal spíše opak. Nařízení zavedlo mimo jiné institut evropského dědického osvědčení, pomocí něhož mělo být možné v krátké době a jednoduše dosáhnout zápisu změny vlastnických práv v příslušných národních správních registrech. S ohledem na rozdílné požadavky na tyto zápisy v jednotlivých členských státech ale evropské dědické usnesení vydané například v Německu není v praxi možné použít a vede ke vzniku dalších přeshraničních sporů o výklad jednotlivých ustanovení, ať již samotného nařízení, nebo národních právních předpisů.
Navzdory obtížím při aplikaci evropského nařízení o dědictví v případě existence pozůstalosti v zahraničí platí, že závěť je obecně nejvhodnějším způsobem řešení dědictví. V případě závěti má zůstavitel značnou volnost pořídit se svým majetkem čistě dle své vlastní vůle – například odkázat pozůstalým konkrétní věci z pozůstalosti. Také může ukládat příkazy či stanovit podmínky pro dědění, čímž se ještě více posiluje význam jeho vůle a přání i po jeho smrti.
