Kolem investičního životního pojištění to opět víří. Ani stát neví, jak se k němu má postavit: Na jedné straně ho propaguje jako výborný produkt na spoření na penzi (a jako takovému mu dává daňové úlevy), na druhé straně již neví, jakým způsobem by ho zreguloval. S posledním nápadem přišla Česká národní banka v propagaci pojištění.
„Jde-li o produkty životního pojištění, neměla by propagace ve vztahu k pojistnému produktu obsahovat tvrzení, že se jedná o formu spoření peněžních prostředků nebo součást spořících programů apod., které by mohly vyvolat záměnu,“ uvádí ČNB v Dohledovém benchmarku 5/2013.
Jak vidno, slovo ČNB zas tak rozhodné nebylo. V propagace životního pojištění „by neměla“ obsahovat tvrzení, že se jedná o spoření. Na druhou stranu jakožto regulatornímu orgánu stačí centrální bance naznačit a pojišťovny i finančně poradenské společnosti ji poslechnou.
Důvodem, proč by se nemělo IŽP označovat jako forma spoření, je možné zmatení klienta. Jako spořicí produkt vnímají lidé nejčastěji produkty nějakým způsobem garantované, např. spořicí účty jištěné Fondem pojištění vkladů. U investičního životního pojištění se ale nejčastěji investuje do podílových fondů, navíc zpravidla do fondů s vyšší rizikovostí.
Navíc by životní pojištění na investice mělo být beztak prodáváno pouze ve výjimečných případech – např. pokud pojištěný chce převést v případě své smrti část majetku na obmyšlenou osobu mimo dědické řízení. Primární účel životního pojištění (i investičního) je krytí rizik, investovat lze efektivněji přímo přes podílové fondy, kam beztak investice z pojištění směřují.
REKLAMA
Nazývat investiční životní pojištění spořením jistě může být matoucí. Bohužel jsem se setkal i s mnohem více zavádějící (mírně řečeno) argumentací: „Jedná se přeci o pojištění, takže peníze jsou pojištěné.“ Tímto způsobem lživě argumentoval jeden zástupce účelově vzniklého multilevelu na distribuci IŽP (měli v nabídce pouze jednu, velmi zjednodušenou a z pojistného pohledu naprosto nevhodnou smlouvu), který již naštěstí zanikl.
Zajímavý je ale druhý aspekt, na který upozornily pojišťovny. Pokud se investičnímu životnímu pojištění nemá říkat spoření, protože jeho prostřednictvím lze investovat do rizikových aktiv (akcií), nemělo by se o „spoření“ hovořit ani ve třetím penzijním pilíři. A ten má „spoření“ dané dokonce do vínku ze zákona – doplňkové penzijní spoření. Co s tím?
V konečném důsledku bude mít ale rozhodné slovo klient. A čím vyšší finanční gramotnost klienti bank, pojišťoven a finančních poradců budou mít, tím kvalitnější služby mu budou nabízeny.
